Pod vaším vedením vznikla první dlouhodobá vize rozvoje České republiky od jejího vzniku. Pamatuji si, že o České republice naše politická reprezentace mluvila jako o jakémsi malém Švýcarsku nebo zkoušela nějaké jiné akcenty, většinou šlo o peníze. Nikdo ale dosud nepopsal zemi a její rozvojové možnosti jako váš tým. Proč?

Odpověď na otázku proč, je jednoduchá. Zadal nám to pan premiér. Věděla jsem, že to nepůjde udělat bez týmu nejméně deseti lidí. Kdybychom byli závislí na tom, co nám pošlou resorty a neměli kapacitu to sami vyhodnotit, sami si sehnat data, vytvořit příběh, který není resortní, k výsledku se nedostaneme. Napsala jsem proto projekt do evropských fondů.

Jaký příběh dokument vypráví?

Opírá se o udržitelný rozvoj a kvalitu života. Mluvíme o tom, že kvalitu života nelze měřit hrubým domácím produktem. I když ekonomika roste, neznamená to, že se všichni mají dobře.

Růst HDP byl po dlouhou dobu jediným měřítkem fungování země. Jako když je u výběrových řízení jediným kritériem cena. Jakým způsobem jste si prosadili jiná kritéria, když i pan premiér mluví převážně technicky a přivítal pobočku Amazonu?

Inspirovali jsme se v Evropě. Třeba francouzská vláda dala dohromady velkou hvězdně obsazenou komisi, která napsala zprávu o tom, jakým způsobem je třeba měřit kvalitu života a Francouzi si to pak zakotvili tak, že parlament každý rok dostává zprávu o stavu země, která nevychází z makroekonomických ukazatelů. Snažíme se vytvořit podobný mechanismus.

Náš dokument má své indikátory. Kromě toho pracujeme na tom, abychom jasněji řekli, co je to kvalita života. Vyšli jsme z dokumentu OECD, který představuje rámec pro měření blahobytu. Podle tohoto dokumentu se kvalita života dá měřit v jedenácti oblastech. Jsou to například materiální předpoklady jako mzdy a příjmy, ale i občanská angažovanost, kvalita životního prostředí, bydlení, osobní vazby, subjektivně vnímaná pohoda; celá škála věcí, které nás utvářejí jako osoby ve společnosti.

Dá se podle toho vládnout?

Myslím, že ano. Jde o to, aby nejdůležitějším měřítkem toho, co děláme, byl příspěvek ke kvalitě života co nejširších skupin obyvatel. Vždy se musí někde přidat, někde ubrat, a to je proces vyjednávání.

Není hlavním tématem vyjednávání otázka, jak přesunout peníze od nejbohatších k chudým?

V dokumentu dominuje téma veřejných služeb. Blahobyt má být rozdělen rovnoměrně, a to jak z hlediska regionů, tak z hlediska skupin ve společnosti. Stát má být centrálním převodníkem.

Jak to stát dokáže, když nemůže sáhnout na jedno procento nejbohatších a zbytek má spíše smůlu?

U nás to vypadá přeci jen trochu jinak, známé jedno procento je spíše globální záležitost. Nevíme přesně, jak to u nás je. Náš dokument ukazuje, že o spoustě věcí nemáme data. Umíme něco říci o příjmové nerovnosti, o majetkové však už ne.

Z vašeho dokumentu by měla vyplývat mimo jiné reforma daní. Nebo ne?