Velkopodnikatel je většinou predátor a jeho kořistí je člověk. Loví zákazníky, likviduje konkurenci. Dobráci byznys málokdy dělají. To mě napadlo při čtení nedávné zprávy o tom, že miliardář Elon Musk bez důkazů obvinil záchranáře Vernona Unswortha z pedofilie.

Čím si to dotyčný zasloužil? Dovolil si kritizovat Muska, který nabídl thajským chlapcům uvízlým nedávno v jeskyni vlastní ponorku. Prý to byl nesmysl, jen marketingový trik, snaha vydělat za každou cenu peníze. Jenže Elon Musk si to nenechal líbit, krom své povahy predátora navíc asi žije ve vlastním světě, kde je mu dovoleno mnohé, jako některým jiným miliardářům.

Jeho „kolega“ Jeff Bezos zase ročně investuje ze své firmy Amazon miliardu dolarů do projektu na lety do vesmíru pod názvem Blue Origin. „Když budeme mít miliardu lidí na dalších planetách ve sluneční soustavě, můžeme mít i tisíc Einsteinů a Mozartů,“ pravil.

Jestliže se lidstvo neumí pořádně postarat ani o miliardy svých vlastních lidí, snad by ani nemělo vyvážet sebe sama do vesmíru. I tak je to utopie. A kde na své vize vzal Bezos peníze?

Nepochybně za tím stojí jeho podnikatelský um, ale i štěstí, které v životě měl, a bezohlednost, s jakou vyplácí svým zaměstnancům nízké mzdy a nechá je někdy pracovat ve špatných podmínkách. Kdyby to Bezos s lidstvem myslel opravdu dobře,  nejdříve se dobře postará o své zaměstnance a až pak by řešil nějaký vesmír.

↗

Je naivní se domnívat, že miliardáři jsou přesycení penězi, a můžou tak být automaticky ideálními kandidáty například pro výkon politické funkce, v níž budou usilovat zásadně o veřejné blaho. Jak kteří. Jeff Bezos nebo „náš“ Andrej Babiš osvědčili svůj podnikatelský um, ale zároveň se na vrchol vyšplhali po zádech desítek tisíc ostatních lidí. Lidí, kterým vypláceli mizerné mzdy a ne vždy zajistili vhodné pracovní podmínky.

Každý boháč je samozřejmě jiný. Warren Buffett, který byl dlouhodobě nejbohatším člověkem na planetě, například prohlásil, že velkou většinu svého majetku po smrti odkáže na charitu, a už teď prostřednictvím mnoha miliard pomáhá potřebným po celém světě.

Spolu s Billem Gatesem a dalšími boháči založili „The Giving Pledge“. Účastníci této kampaně se zavazují darovat podstatnou část svého majetku na charitu.

Někdo možná namítne, že na charitu přispívá i mnou kritizovaný Andrej Babiš — a ne málo. Jistě, jenže pořád je to zlomek jeho zisků, z nichž velkou část tvoří peníze získané z daní nás všech skrze dotace a daňové úlevy. Navíc ve srovnání s lidmi jako Bill Gates nebo Warren Buffet je to pořád skrblík. A navíc přispívá zejména tam, kde si skrze to buduje závazky či vliv pro svou politickou moc.

Bohatství se na světě koncentruje v rukou čím dál menšího množství lidí, to na ně ale přenáší zodpovědnost, jíž často nejsou schopni dostát. A vlastně by jí ani neměli být vystaveni.

Ke svému majetku by se nemohli dopracovat bez nastavení pravidel, jež je zvýhodňuje, umožňuje jim hromadit absurdní majetky a zisky často na úkor celku. Řešením, ať už se to někomu líbí nebo ne, je jedině silnější stát, který se nebude bát razantněji vstoupit do majetkových vztahů.

Nemyslí se tím návrat k centrálně plánovanému hospodářství nebo zrušení soukromého vlastnictví, ale stát, ve který budou mít lidé důvěru, stát, který bude dbát o spravedlivou distribuci šancí, zdrojů, majetku i příjmů. Větší prostor by proto měly dostat demokratické, skutečně levicové nebo alespoň středolevicové strany, jejichž program je s touto ideou v souladu.

Strany, které budou dbát na rovnoměrnější rozdělení bohatství ve společnosti a usilovat o sociální smír. Strany, jež si slova jako solidarita, opravdu vezmou za vlastní.

Zpřesněná definice levice je přitom skutečně zapotřebí: těžko může být za takovou stranu považována například KSČM, když mentalita jejího průměrného člena uvízla někde v roce 1985 a jejíž mnohé návrhy jsou asociální nebo nereálné.

Ani o sociální demokracii v tomto ohledu nelze říct moc dobrého, když většina jejího předsednictva podporovala ve volbách dnešního xenofobního a asociálního prezidenta, který si levicovost představuje hlavně tak, že zapije tlačenku slivovicí a pak začne bojovat vůči těm nejslabším? Uprchlíkům, důchodcům, kteří si vždy nemohou dovolit zaplatit poplatek za pobyt v nemocnici, chudým lidem? O takto zmatené levicové straně lze mluvit jen s upřímnou lítostí v hlase.

Obě tak zvaně levicové strany místo toho, aby řešily, jak miliardáře zdanit a jak přerozdělit jejich majetky a zlomit jejich moc, nechají jednoho z nich poslušně vládnout. Všímají si toho mnozí. V České republice chybí moderní a skutečně levicová strana, jež by se opravdu zastávala všech lidí, kteří měli v životě menší štěstí.