Potřebujeme levici, která si dokáže došlápnout na miliardáře

Pavel Krupička

Miliardáři od Bezose po Babiše přišli k absurdnímu jmění vinou špatně nastavené regulace. Získali tak odpovědnost, na kterou často nestačí. Řešením je silný stát. Ten prosadí jen skutečná levice.

Velkopodnikatel je většinou predátor a jeho kořistí je člověk. Loví zákazníky, likviduje konkurenci. Dobráci byznys málokdy dělají. To mě napadlo při čtení nedávné zprávy o tom, že miliardář Elon Musk bez důkazů obvinil záchranáře Vernona Unswortha z pedofilie.

Čím si to dotyčný zasloužil? Dovolil si kritizovat Muska, který nabídl thajským chlapcům uvízlým nedávno v jeskyni vlastní ponorku. Prý to byl nesmysl, jen marketingový trik, snaha vydělat za každou cenu peníze. Jenže Elon Musk si to nenechal líbit, krom své povahy predátora navíc asi žije ve vlastním světě, kde je mu dovoleno mnohé, jako některým jiným miliardářům.

Jeho „kolega“ Jeff Bezos zase ročně investuje ze své firmy Amazon miliardu dolarů do projektu na lety do vesmíru pod názvem Blue Origin. „Když budeme mít miliardu lidí na dalších planetách ve sluneční soustavě, můžeme mít i tisíc Einsteinů a Mozartů,“ pravil.

Jestliže se lidstvo neumí pořádně postarat ani o miliardy svých vlastních lidí, snad by ani nemělo vyvážet sebe sama do vesmíru. I tak je to utopie. A kde na své vize vzal Bezos peníze?

Nepochybně za tím stojí jeho podnikatelský um, ale i štěstí, které v životě měl, a bezohlednost, s jakou vyplácí svým zaměstnancům nízké mzdy a nechá je někdy pracovat ve špatných podmínkách. Kdyby to Bezos s lidstvem myslel opravdu dobře,  nejdříve se dobře postará o své zaměstnance a až pak by řešil nějaký vesmír.

Je naivní se domnívat, že miliardáři jsou přesycení penězi, a můžou tak být automaticky ideálními kandidáty například pro výkon politické funkce, v níž budou usilovat zásadně o veřejné blaho. Jak kteří. Jeff Bezos nebo „náš“ Andrej Babiš osvědčili svůj podnikatelský um, ale zároveň se na vrchol vyšplhali po zádech desítek tisíc ostatních lidí. Lidí, kterým vypláceli mizerné mzdy a ne vždy zajistili vhodné pracovní podmínky.

Každý boháč je samozřejmě jiný. Warren Buffett, který byl dlouhodobě nejbohatším člověkem na planetě, například prohlásil, že velkou většinu svého majetku po smrti odkáže na charitu, a už teď prostřednictvím mnoha miliard pomáhá potřebným po celém světě.

Spolu s Billem Gatesem a dalšími boháči založili „The Giving Pledge“. Účastníci této kampaně se zavazují darovat podstatnou část svého majetku na charitu.

Někdo možná namítne, že na charitu přispívá i mnou kritizovaný Andrej Babiš — a ne málo. Jistě, jenže pořád je to zlomek jeho zisků, z nichž velkou část tvoří peníze získané z daní nás všech skrze dotace a daňové úlevy. Navíc ve srovnání s lidmi jako Bill Gates nebo Warren Buffet je to pořád skrblík. A navíc přispívá zejména tam, kde si skrze to buduje závazky či vliv pro svou politickou moc.

Bohatství se na světě koncentruje v rukou čím dál menšího množství lidí, to na ně ale přenáší zodpovědnost, jíž často nejsou schopni dostát. A vlastně by jí ani neměli být vystaveni.

Ke svému majetku by se nemohli dopracovat bez nastavení pravidel, jež je zvýhodňuje, umožňuje jim hromadit absurdní majetky a zisky často na úkor celku. Řešením, ať už se to někomu líbí nebo ne, je jedině silnější stát, který se nebude bát razantněji vstoupit do majetkových vztahů.

Nemyslí se tím návrat k centrálně plánovanému hospodářství nebo zrušení soukromého vlastnictví, ale stát, ve který budou mít lidé důvěru, stát, který bude dbát o spravedlivou distribuci šancí, zdrojů, majetku i příjmů. Větší prostor by proto měly dostat demokratické, skutečně levicové nebo alespoň středolevicové strany, jejichž program je s touto ideou v souladu.

Strany, které budou dbát na rovnoměrnější rozdělení bohatství ve společnosti a usilovat o sociální smír. Strany, jež si slova jako solidarita, opravdu vezmou za vlastní.

Zpřesněná definice levice je přitom skutečně zapotřebí: těžko může být za takovou stranu považována například KSČM, když mentalita jejího průměrného člena uvízla někde v roce 1985 a jejíž mnohé návrhy jsou asociální nebo nereálné.

Ani o sociální demokracii v tomto ohledu nelze říct moc dobrého, když většina jejího předsednictva podporovala ve volbách dnešního xenofobního a asociálního prezidenta, který si levicovost představuje hlavně tak, že zapije tlačenku slivovicí a pak začne bojovat vůči těm nejslabším? Uprchlíkům, důchodcům, kteří si vždy nemohou dovolit zaplatit poplatek za pobyt v nemocnici, chudým lidem? O takto zmatené levicové straně lze mluvit jen s upřímnou lítostí v hlase.

Obě tak zvaně levicové strany místo toho, aby řešily, jak miliardáře zdanit a jak přerozdělit jejich majetky a zlomit jejich moc, nechají jednoho z nich poslušně vládnout. Všímají si toho mnozí. V České republice chybí moderní a skutečně levicová strana, jež by se opravdu zastávala všech lidí, kteří měli v životě menší štěstí.

    Diskuse
    JP
    July 24, 2018 v 15.34
    Problém není ani tak, že by takováto "moderní a skutečně levicová" strana chyběla; jde o to že v českých poměrech nesežene žádné voliče.

    Protože ti budou i nadálo volit xenofobního Zemana a většinově xenofobní soc.dem. a zkostnatělou KSČM.
    JN
    July 25, 2018 v 10.54
    "Řešením je silný stát"
    Silný národní stát, nebo silný globální stát?
    JN
    July 25, 2018 v 12.44
    Obávám se, že stát (národní ani globální) dnes už nemůže být silnější než (globální) kapitál.
    "Řešením" (po zkušenostech s násilnými revolucemi), které se dnes nabízeno a prosazováno, je postupná revoluce kulturní, která odstraněním kulturní hegemonie většiny radikálně změní "systém" a s jeho změnou údajně odstraní i ty majetkové nerovnosti.

    To je však naivní. (Globální) kulturně-morální glajchšaltizace společenosti podle (pokrokových) měřítek Západu prospěje snad jen právě tomu (globálnímu) kapitálu, odstranění zbytků demokracie a nové totalitě.

    Skutečným řešením je podle mě změna "definičního oboru" této "rovnice".
    JN
    July 25, 2018 v 12.56
    Popřípadě destabilizace Západu kulturní revolucí
    prospěje Rusku.
    PK
    July 25, 2018 v 14.7
    Sociálně citlivé
    jsou nebo nejsou jednotlivé státy, s tím nemá EU co dělat. Vlastní finance, a tím pádem i sociální politika, patří do výlučné kompetence jednotlivých států.
    JP
    July 25, 2018 v 16.2
    Pane Krupičko, ten problém je v tom že Vy (ani já) nepřesvědčíte nikoho, kdo se nechce dát přesvědčit. I kdybyste mluvil jako Jan Zlatoústý, stejně nikoho nepřesvědčíte. Lidé jsou jako berani, když se jednou rozhodnou že 1 + 1 = 3, tak u toho prostě zůstanou, navždycky. Bohužel, je tomu tak.
    PK
    July 25, 2018 v 20.24
    Pane Krupičko, dojde-li k czexitu, přijme to EU samozřejmě s politováním, a popřeje Čechům hodně štěstí.
    July 25, 2018 v 20.48
    Pane Krupičko, vy máte lidi rád. Že jo?
    JP
    July 26, 2018 v 11.33
    Pane Krupičko, já Vám opravdu nechci brát a rozmlouvat Vaši angažovanost, Vaši snahu věci měnit tady a teď, a to i prostřednictvím přesvědčování těch druhých.

    Opakuji znovu: ten každodenní boj proti lidské špatnosti, nevědomosti a pomýlenosti se musí vést, znovu a znovu. I když se podaří jenom málo, má to vždy svou cenu.

    Ale nedá se nic dělat, já jsem se - aby se tak řeklo - "specializoval" na jiný pohled, totiž na celkový vývoj společensko-dějinný, a tady mi všechno říká znovu a znovu: na nějakou opravdu pozitivní změnu v současné době nejsou vyhlídky. Protože pro ni nejsou dány objektivní - a ani subjektivní - podmínky.

    Ale můžeme se klidně vsadit; a když se Vám podaří například jenom prostřednictvím osobního přesvědčování rozložit Okamurovu SPD, rád Vám tu výhru vyplatím. ;-) Už jenom to by opravdu stálo za to.
    JP
    July 26, 2018 v 11.34
    Ostatně, pane Krupičko, není tomu tak že já sám bych naprosto rezignoval na sílu argumentace; jinak by má vlastní angažovanost ve zdejších diskusích byla naprosto zbytečná a vlastně protismyslná.
    JP
    July 26, 2018 v 13.31
    Jak přesvědčit člověka?
    Ono to celé vlastně souvisí s obecnější otázkou, jak je možno přesvědčit (a pokud vůbec) někoho s jiným názorem; respektive, co vůbec utváří názory lidí, co je podmiňuje a formuje.

    Před časem jsem ve svém posledním textu napsal, že lidé si své poznávání světa formují v prvé řadě na základě své vlastní životní zkušenosti. To jest: když se něco opakuje pořád znova a znova, stále dokola, pak se to jako životní (či smyslová) zkušenost vtiskne do paměti daného jedince.

    Teď je tomu ovšem tak, že lidé to své životní okolí nejen pasivně vnímají - nýbrž zároveň aktivně formují. To jest: lidské (ne)vědomí samo do značné míry předurčuje, jakým způsobem kdo bude vnímat svět. Právě proto se lidé dělí na progresivisty a konzervativce, na zastánce levice a pravice.

    To je tedy jedna rovina: lidé jsou určitým způsobem preformovaní, či přímo determinovaní. Někteří tak silně, že s nimi (s jejich základním životním postojem a názorem) nepohne naprosto nic.

    Ale pak je přece jenom dost velký počet lidí, které je možno ovlivnit jejich konkrétní životní zkušeností. Přičemž - tato životní zkušenost má dvě základní součásti.

    Ta první součást je ryze osobní, či až přímo fyzická. Když například bude někdo dělat tu životní zkušenost, že on je kmán a že nad ním stojí pán kterému on musí posluhovat - pak si z toho asi udělá určité závěry.

    Ale pak je ještě jedna další, nepřímá životní zkušenost. Ta je daná tím, jaké názory na věci mají jiní lidé; a to především ti kterým ten dotyčný věří. Kteří jsou pro něj autoritou. Ale i vůbec: všechny ty nekonečné veřejné i soukromé hovory, diskuse, střety - to všechno dává každému člověku nejen informaci, ale i čistě osobní zkušenost, co tady je, co platí, co je - či není - obecně přijímáno.

    S těmi prvními dvěma faktory je sotva možno co dělat; s těmi osobními predispozicemi tak jako tak nic (ty jsou vrozené), s tou osobně-fyzickou zkušeností asi taky nic (to může jenom ten jedinec, když změní prostředí; anebo když nastane zásadní - společenská - změna která má jiný charakter, a tedy vytváří jiné životní situace a zkušenosti s nimi).

    Takže jestliže chceme ovlivnit (změnit) něčí názory na svět, pak zbývá tedy jenom ta cesta třetí: prostřednictvím slov, myšlenek, argumentů mu vytvořit takzvaně novou "virtuální zkušenost". Účinek a úspěšnost tohoto působení pak závisí na třech věcech:

    - četnosti působení

    - intenzitě působení

    - přesvědčivosti argumentů.

    Takže závěrem: možnosti působení tady jsou. Ale musíme si být vědomi toho, že ze všech tří základních faktorů které formují člověka a jeho přesvědčení my máme k dispozici jenom jeden; a to ten relativně nejslabší, protože až druhotný.
    JP
    July 27, 2018 v 13.2
    Umění přesvědčovat
    Pane Krupičko, v té - ovšemže fiktivní - pasáži Nového zákona, kde Ježíš své učedníky posílá do světa, aby namísto něj šířili zvěst evangelia, tak jim říká aby se nijak nebáli o svou schopnost či neschopnost přesvědčovat své posluchače o své pravdě; neboť tuto schopnost jim dodá sám Duch svatý.

    Pokud si toto jeho sdělení z řeči religiózních příměrů přeložíme do řeči civilnější, pak to znamená toto: i ten kdo není od přírody vybavený rétorickým nadáním, ten náhle získá jedinečné a netušené schopnosti, když je veden opravdu velkou ideou. Pak vlastně tato idea sama hovoří jeho vlastními ústy.

    Takže: až tady tato idea bude, nebudeme se muset obávat o naše schopnosti o ní přesvědčovat ostatní.
    + Další komentáře