Chce se říct: kdo po jiném koblihu hází, sám má na hlavě marmeládu. Kdyby se u nás veřejná debata ještě vedla tak, jako by na skutečnosti záleželo, předvolební sázka hnutí ANO na lithiovou kartu by se mu musela zle vymstít. Babišův ministr Brabec označuje veřejně za „skandální“ memorandum, které jen nedlouho předtím v dopise ministru Havlíčkovi označil za „správný krok“.

Samo Brabcovo ministerstvo je vydáním patřičných povolení k průzkumným pracím odpovědné za to, že australský holding EMH dnes drží přednostní právo k získání povolení k těžbě. Uzavření nezávazného memoranda o porozumění tak pro ministra Havlíčka představovalo zřejmě jedinou cestu, jak se pokusit zajistit zpracování lithia na našem území.

Jediné, co by reálně mohlo Českou republiku vystavit riziku mezinárodní arbitráže, je paradoxně „řešení“ navrhované hysterickým spojenectvím komunistů, okamurovců a ANO ve Sněmovně, čili předání práv na těžbu do rukou státního podniku Diamo — Česká republika by tak porušila vlastní horní zákon.

Bizarní falešnost celého manévru, který tu Babišův aparát předvádí, je zřejmě ale také klíčem k jeho úspěchu. Otřepaná metafora „vrtění“ tím či oním není tak docela přesná, nemáme tu co do činění s žádnou promyšlenou a přesvědčivou potěmkinovskou konstrukcí. Spíše se jedná o v zahraničí osvědčenou propagandistickou metodu „mrtvé kočky“. Vyvíjí-li se situace v nějaké diskusi pro vás velmi zle, je lépe vhodit na stůl něco hodně nechutného. V nastalém zděšení se ztratí ze zřetele i skutečnost, že je to od vás vrcholně nezdvořilé. Podstatné je, že všichni budou spolehlivě mluvit už jen o mršině.

Za vznik prostředí, v němž se takové nehorázné demagogii může dařit, ale neseme vinu všichni. Právě proto, že česká společnost neumí odpovědně rozvažovat závažné otázky vlastní budoucnosti a utíká se místo toho k útěšlivým pohádkám, které ji zbavují odpovědnosti za vlastní osud, se dnes Babišovi tak daří: lže nám prostřednictvím jazyka, kterým si s oblibou lžeme sami.

↗

Zatímco miliardy z těžby uhlí odcházejí především do zahraničí na účty uhlobaronů jako Tykač, tíhu zdravotních, ekologických a sociálních nákladů těžby nese celá společnost. Foto archiv DR

Chytrá pustina

Babiš, jak na to nedávno správně poukázal Michal Kašpárek, velmi šikovně využívá ideologické řeči, kterou ve veřejném prostoru ve vzájemně prospěšné shodě rozehrávají novináři společně s píáristy některých technologických společností. Jde o řeč, soustředěnou okolo přídavného jména „chytrý“. Kategorie „chytrosti“ nemá jakýkoli reálně uchopitelný obsah — je magickým slůvkem, které se dle potřeby zavěšuje na různé nejnovější technologie a modernizační procesy. Samozřejmě také proto, že má okamžitý marketingový efekt, dříve spojený s pojmy jako „moderní“ nebo „pokrokový“. Jeho důležitou funkcí je ale také zneviditelnit všechny problematické aspekty dané „chytré“ záležitosti a vytěsnit nepříjemné otázky.

V chytrých městech sice solární lavičky vysílají signál bezdrátového internetu, zároveň ale chytré překážky brání na nich spát bezdomovcům. Ti přitom mohou být často oběťmi deodorantem „chytrosti“ navoněných investičních projektů, která tlačí nájmy nahoru a vystěhované nájemníky nechávají vlastnímu osudu. Aby se jim pomohlo, dostali nějací výtečníci v Texasu chytrý nápad: proměnit ve vysílače Wi-Fi signálu také je, bezdomovce. Mluví-li se dostatečně o tom, co je chytré, nezbývá už čas řešit, co je spravedlivé.

Právě do tohoto imaginárna, které nás, nadneseně řečeno, opájí představou, že potíže českého vzdělávání vyřešíme rozdáním tabletů dětem, problém kolonizace politiky penězi napraví „chytré zákony“, zapadá lithium jako „surovina budoucnosti“, díky níž tu brzy budeme všichni jezdit naleštěnými elektromobily. Rozplýváme se nad nejnovějšími hračkami, které nám nadělil technologický pokrok, abychom se již nemuseli zabývat tím, že nedojde-li nejprve k proměně české energetiky, budou ta auta jezdit na elektřinu, pocházející především z uhlí. A na jejich provoz budou i nadále doplácet především obyvatelé chudých periferií svým zdravím a životními vyhlídkami.

V atmosféře protikorupčního morálního kýče, nikoli náhodu vytvořené také nadšenými zastánci „chytrých zákonů“, mixuje Babiš efekt tohoto pozlátka v propagandistický koktejl smrtící účinnosti s další ingrediencí. Tou je tradičně populární příběh o okradených Češích, kteří se mohli mít „jako ve Švýcarsku“, kdyby je ta či ona cizí moc (Sověti a Gottwald, Američani a Havel) zákeřně o jejich nerostné bohatství nepřipravila. Jak upozornil podnikatel Jiří Hlavenka, zásoby lithia i jejich hodnota se ve veřejné debatě absurdně přeceňují a není vůbec jisté, zda se kdy začne těžit.

Babišova „krádež za bílého dne“ se ale přitom skoro bez povšimnutí a naprosto legálně provozuje právě teď v pozapomenutých uhelných regionech na severu Moravy a Čech, v těchto Praze nesnesitelně vzdálených „pustinách“. Zatímco miliardy z těžby uhlí odcházejí především do zahraničí na účty uhlobaronů jako Tykač, tíhu zdravotních, ekologických a sociálních nákladů těžby nese celá společnost — potažmo stát. Ten si přitom z těžby nechává vyplácet podíl ve výši zanedbatelných tří procent, donedávna jen jedno a půl.

Skutečné problémy

Také skutečně problematická okolnost plánované těžby lithia nespočívá v nevinném memorandu, nýbrž ve výši poplatku, který byl vinou poznámky pod čarou ve vládním nařízení upravujícím horní zákon stanoven na pouhých 0,7 procenta tržní ceny. Je vysvědčením našich médií, že na tuto skutečnost upozornili až Greenpeace. A je svědectvím o úpadku ostatních institucí veřejné debaty, že právě ekologická organizace — která by se ve funkční společnosti měla zabývat především hlídáním ekologických aspektů těžby — musí při této příležitosti formulovat způsob, jak s případnou těžbou lithia odpovědně a smysluplně naložit také v jiných ohledech. Protože to nikdo jiný neudělal.

Není náhoda, že se jejich narychlo spuštěná kampaň nejmenuje lithium chytře, ale lithium férově. Chce se tím upozornit, že těžba dává smysl právě jen tehdy, bude-li součástí takové modernizace energetiky, která nenechá na holičkách oběti modernizací předchozích. Musí tedy jít ruku v ruce s útlumem těžby uhlí, obě suroviny je nutné zpoplatnit ne symbolicky, nýbrž adekvátně a získané prostředky je třeba využít k obnově regionu a vytváření důstojných pracovních míst v demokraticky vlastněné obnovitelné energetice.

Podobně jako se v případě uprchlické krize zamlčují její příčiny, abychom se náhodou nemuseli zamyslet nad skleníkovými plyny, které chrlíme do ovzduší, nebo zbraněmi, které vyvážíme do konfliktních oblastí, mluví se v předvolební debatě o lithiu či chiméře nových jaderných reaktorů, abychom se nemuseli bavit o uhlí. Nedivme se pak, že v takto vyprázdněné politické debatě, která se úporně vyhýbá skutečným problémům, má Babišova „mrtvá kočka“ takový účinek.