Blíží se nám volby a celá národní fronta našich politických stran už zase slavně vyhlašuje budování nových jaderných reaktorů. V tomhle revoluce nezměnila nic. Má-li česká společnost (a především česká politika) nějaké státní náboženství, pak je to, zdá se, docela nekritická obliba jaderné energie.

Setkají-li se věřící s dotazem „proč vlastně?“, obvykle doprovázeným některým z argumentů zpochybňujících obecně předpokládanou skvělost jádra, reagují převážně něčím, co lze popsat jako „zuřivý výsměch“. A jak to mají zastánci dominantní ideologie vždycky ve zvyku, obviní z ideologie své oponenty. Nejnověji to předvedl Marek Ondroušek, náměstek ministra průmyslu a obchodu pro (jen považte) marketing a komunikaci.

V debatě s oponenty se nezmohl na o moc lepší argument, než že lidé k jaderným záměrům vlády skeptičtí nechtějí zřejmě používat elektrický proud. Jak k tomuto originálnímu vývodu přišel, nepovažoval za nutné osvětlit, zdálo se mu to zřejmě samo sebou.

Pokud již k debatě dojde, zazní obvykle některá z následujících šesti zažitých floskulí, které mají potřebu mamutích investic do dalších reaktorů obhájit. Přistoupíme-li k nim ovšem kriticky, ukáže se, že žádná z nich v konfrontaci se skutečností neobstojí. Pojďme si je stručně zopakovat.

Zářivá budoucnost

První rozšířený omyl spočívá v představě, že jádro je vyspělou energií zítřka, jejíž nezadržitelný vzestup po celém světě nám všem připravuje zářnou budoucnost. Jen zběžné srovnání ukáže, že tomu tak není a v globálním měřítku prochází úpadkem. Její současný jedenáctiprocentní podíl na globální výrobě elektřiny je nejnižší od roku 1981. Vrcholu dosáhla v roce 1989 a od té doby spadla o osm procent — z toho o pět od roku 2005.