V roce 2052 budou získávat elektřinu z jaderné energie jenom dvě země — Čína a Francie. Obě země se dohodnou na vystoupení z jádra do roku 2065… Tento odhad budou dnes sdílet jenom nemnozí lidé. Navzdory fukušimské katastrofě pokračovala podpora renesance jaderné energie na podzim roku 2011 v mnoha zemích v nezmenšené míře.

Ale ani před Fukušimou to nebylo s renesancí tak daleko, jak by se mohlo zdát. Na to již poukázal energetický expert Amory Lovins: „V současné době je ve stavbě jednašedesát jaderných elektráren. Z tohoto počtu je dvanáct ‚ve stavbě‘ více než dvacet let, u třiačtyřiceti nebylo ještě oficiálně započato se stavbou, polovina má zpoždění… a ani jediná není plánována za podmínek volného trhu.“

O takové renesanci se opětovně hovořilo již krátce po katastrofě v Černobylu 1986, ale bez jakéhokoli reálného efektu. Ale naděje umírá jako poslední i v případě jaderného průmyslu, a strach ze zrychlující se klimatické změny tuto naději paradoxně znovu oživil. A to dokonce také u vedoucích ochránců životního prostředí ve Spojených státech a Evropě, kteří si zprvu odmítali představit budoucnost s nižším obsahem oxidu uhličitého na bázi jaderné energie.

Mnozí zastánci jaderné energie ve 21. století hovoří o „nezbytné mizérii“, ale skutečné nadšení — to jaderný průmysl nevyvolává. Britský ochránce životního prostředí George Monbiot považuje v současnosti za slučitelné „se do jaderné energie zamilovat“ a současně označovat odpovědné osoby jaderného průmyslu za hromadu lhářů, fušerů a gaunerů.

V roce 2006 se komise pro udržitelný rozvoj britské vlády radila o přednostech a nevýhodách jaderné energie. Přednosti jsou zřetelné a podstatné: nízké provozní náklady, víceméně zajištěné zásobování palivem a ve srovnání s fosilními palivy sotva nějaké emise oxidu uhličitého.

Pro komisi ale byly mnohem závažnější nevýhody: masivní investiční náklady, chybějící skutečné řešení likvidace jaderného odpadu a odstavení jaderných elektráren, strach před šířením materiálu pro výrobu jaderných zbraní a starost o bezpečnost, velké etické problémy vzhledem ke generační spravedlnosti (protože problémy s jadernou energií se předají budoucím generacím) a „subjektivní riziko“, protože průmysl zcela jednoduše vychází z toho, že vlády zasáhnou, když něco špatně poběží. Což ovšem také vždy dělají. Doporučení bylo ignorováno. Moc průmyslu v jaderných zemích je veliká.

Skeptikovy důvody

Jak tedy za takových okolností někdo může dojít k závěru, že jaderná energie se bude v roce 2052 nacházet před svým koncem? Existují pro to tři důvody.