Nazdar děvčata, nazdar kluci!

Před vámi stojí „neofašista, levicový extremista a vůbec užitečný idiot, který se nechal svést fašisty a extremisty“. Musí to přece být pravda, protože to řekl náš spolkový kancléř Kreisky. Pár dnů před lidovým hlasováním 5. listopadu těmito označeními pojmenoval všechny odpůrce atomu. O pět měsíců později, v době nehody v Harrisburgu, řekl zastupující předseda strany Gratz, starosta Vídně: „Harrisburg ukazuje vyspělost, kterou rakouský národ prokázal svým rozhodnutím 5. listopadu.” Od toho okamžiku si přece jen nejsem tak zcela jistý, jestli měl Kreisky pravdu.

V lednu 1978 rakouský kancléř s rozhodností oznámil: „Otázka atomu není téma, jež se hodí pro lidové hlasování.” O půl roku později vyhlásil první referendum 2. republiky — právě na téma atom.

Po dalších čtyřech měsících, 5. listopadu 1978, zaplavila vlna radosti srdce odpůrců atomu: 50,47 procent Rakušanů, kteří volili, odmítlo spuštění jaderné elektrárny Zwentendorf. „Velmi těsnou většinou ...”, psalo se v domácích i zahraničních novinách. „Velmi těsnou většinou”? Skutečně těsně. Ale přesto drtivou většinou, vezmeme-li v úvahu dynamiku předchozího procesu tvorby mínění.

Hned po vyhlášení referenda koncem června vyplynulo z oficiálních anket, že asi dvě třetiny chtějí hlasovat pro a jen třetina proti Zwentendorfu. Za čtyři měsíce získali odpůrci atomu dalších dvacet procent přívrženců. To ale téměř všechny komentáře opomněly. Podobně se nezmínilo, že žádná politická strana nikdy nedosáhla v tak krátkém čase jednoduchými prostředky tak úspěšný obrat - proti „pro-nukleárnímu kolosu“, proti vládě, obchodu a průmyslu, svazu odborů a E-byznysu. Tyto subjekty vydaly na kampaň k referendu více než třicet milionů šilinků, tedy více, než rakouský stát vydal předtím během tří let na výzkum sluneční, větrné a geotermální energie dohromady!

Vítězství rakouských odpůrců atomu je samozřejmě nutno přičíst více faktorům. Vyzdvihnout je třeba:

1. vytrvalou angažovanost;
2. schopnost odpůrců atomu přiostřovat rozpory mezi oportunisticky jednajícími politickými stranami a držet pohromadě i přes rozpory ve vlastních řadách;
3. jako třetí faktor: bojovali s argumenty pomocí stále většího přílivu pomocníků a přinesli osvětu ne do každé, ale do nesčetných malých obcí;
4. neztratili humor a zřekli se násilí. Ne z měkkosti, nýbrž z uvážlivosti. Do úvah jsme zahrnuli částečnou možnost násilí, ale vždy jsme našli vhodnější prostředky. Druhá strana disponuje mnohými formami násilí; naše násilí by druhé straně jen dalo záminku uplatnit převahu svým násilím. 

Tak se mohly hromadné sdělovací prostředky — až na vládní tisk — chopit našich argumentů. Některé nesměle, některé stále kurážněji, stále „osobně odvážněji”.

Tak mohlo dojít k tomu, že ještě deset dnů před referendem 5. listopadu někdo zpřístupnil časopisu „profil" (rakouskému „Spiegelu”) studii Geologického spolkového úřadu, která byla sedmnáct let utajována před veřejností: v ní se zkoumala stanoviště pro jaderné elektrárny v Rakousku.

Místa byla rozdělena na „velmi vhodná”, „vhodná”, „vhodná s výhradami” a „zcela nevhodná”. Zwentendorf není v první, ani ve druhé, ani ve třetí kategorii — nýbrž až v poslední! Sedmnáct let! Srovnejme to s prohlášeními, že je „Zwentendorf nejbezpečnější jaderná elektrárna na světě“ a dalšími podobnými.

Není divu, že tehdejší šéfredaktor „profilu“ (P. M. Lingens) v úvodníku napsal, že ze všech novinářů svých novin zbyl jako jediný, který byl ještě pro Zwentendorf. „Zdá se, jako by novináři, čím více se zabývají jadernými elektrárnami, ani jinak nemohli, než stále více přicházet s argumenty proti jaderné energii,“ dodal.

Před 5. listopadem 1978 se Rakousko dostalo do pohybu v míře, jakou jsem nikdy nezažil. Rostoucí hnutí stále většího počtu lidí dobré vůle, lidí ze všech vrstev. Především ale mládež.

Samozřejmě, že je v Rakousku mnoho mladých, kterým je mnohé nebo všechno „buřt”. Přece jen v této hlasovací kampani ukázalo nečekaně vysoké procento mladých svou vůli nezabřednout do cynismu „po mně potopa”, vůli nepodat se vnucenému, přiřčenému osudu, vůli vzít do rukou svůj vlastní osud. A přitom dát přednost před pokrokem „požírajícím zemi” spíše „pokroku respektujícímu zemi”. Před pokrokem, který každý den vymýtí asi dvacet kilometrů čtverečních lesa ze zemského povrchu.

Günther Nenning, známý socialistický novinář a — kromě záležitostí jaderné energie — přítel Kreiského, napsal dne 7. listopadu, dva dny po lidovém hlasování:

„Rakouský lid zvítězil nad svými vládci. Angažovaní nad zbyrokratizovanými, nemajetní nad bohatými, zdravý lidský rozum nad odborníky, kteří to věděli lépe.”

Při tom nám pomohli naši přátelé ze zahraničí, kteří byli s jadernými projekty konfrontováni dříve než Rakušané. Mimo jiné nám pomohl boj badensko-rýnských občanských iniciativ proti jaderné elektrárně Wyhl na Rýnu a kritický dokumentární film „Život s jadernou energií” ze Švýcarska, a tehdejší velmi silný protest proti civilnímu a vojenskému využití atomu ve Francii.

Proto sem dnes přišla naše rakouská, naše salcburská delegace demonstrovat proti druhému bloku reaktoru v bavorském stanovišti Gundremmingen, jehož radioaktivní úniky se již při „normálním provozu” dostanou také do Dunaje: už z prvního bloku Gundremmingen je částečně nacházíme „v krásném modrém Dunaji” Rakouska…

Heinz Stockinger,

Salcburský výbor iniciativy rakouských odpůrců jaderných elektráren

(Bavorsko, 1980)

Tento text vyšel také v knize „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf“ v nakladatelství „Bibliothek der Provinz“.

Překlad do češtiny a zpracováni: Hana Jilková, Milan Smrž, Bernhard Riepl, www.sonneundfreiheit.eu