V poslední době se mnoho mluvilo o zvyšování konstantních plateb za elektrickou energii. V prvních bilancích se ukázalo, že na plánovanou změnu by nejvíce doplatili drobní spotřebitelé, ti kteří například mají elektrické sporáky nebo jako chataři s větším elektrickým strojem, třeba cirkulárkou. Ti, kteří spotřebovávají více, by za nové situace naopak vydělali.

Do značné míry je to rovněž rána do zad úsporným snahám. S přihlédnutím k tomu, že bychom v Evropě měli podle studií omezit nekontrolovatelnou spotřebu a rozhazovačnost asi o 80 procent, je toto energopolitické rozhodnutí velmi špatné.

Uvedenému návrhu nové cenové politiky odpovídá cenové politikum na straně výroby elektrické energie. Nazývá se kapacitní trh. Trh, který by měl zajistit dostatek náhradních zdrojů v případě vysokého podílu obnovitelných zdrojů za bezvětrných a zamračených dní. Při aplikaci těchto pravidel by výrobce elektřiny nedostával jenom za vyrobenou elektřinu, ale současně i platbu za to, co by vyrobit mohl. Jakkoliv jsou kapacitní zálohy do určité míry pochopitelné, nejsou jedinou možností, jak problém intermitence řešit. Zdánlivý trh s elektrickou energií je připraven.

Obě strategie mají jedno společné — chtějí konzervovat stávající stav: zajistit příjmy z výroby, i když se nevyrábí, a zajistit příjmy z prodeje, i když se nekupuje. Do jaké míry je toto stále vzývaný volný trh a do jaké míry tato situace respektuje nezbytnost omezení emisí, je každému jasné. O žádný trh se nejedná, stejně ani o preferenci obnovitelných zdrojů s nižšími měrnými emisemi. Všechny tyto aspekty signalizují jedno: blíží se zásadní změnu energetického trhu, jak jej dnes známe.

Bez kapacitního trhu by zavedení dodavatelé přišli o zisk

Kapacitní trh se někdy považuje za „socializaci rizik“. Rozličná německá dobrozdání si navíc odporují, jedno stanovisko jej považuje za „důležitý a smysluplný“ příspěvek k větší přestavbě energetického systému, zatímco Německý ústav pro hospodářský výzkum (DWI) označil v roce 2013 zavedení kapacitního trhu jako „ani potřebné, ani smysluplné“. Stejně rozdílný postoj měly ale i veliké energetické společnosti, podle toho, co jejich portfoliu více vyhovovalo.

Kapacitní trh v některých zemích funguje, zatímco v jiných je odmítán. Němečtí zastánci obnovitelné elektřiny jsou proti, když tvrdí, že to je podpora fosilních zdrojů a zvyšování emisí. Kapacitní trh nakonec v Německu zaveden nebyl. Jinou možnost, než je udržování fosilních elektráren v pohotovosti, představují instalace akumulačních jednotek. Ty by umožnily vyrovnat rozdíly výroby a spotřeby.

Vedle nich ale mohou být i jiná, ekonomičtější řešení. Nedostatkový proud lze importovat nebo do určité míry vyrovnávat spotřebu a výrobu pomocí takzvaných „smart grids“, například proměnnou cenou elektrické energie, na níž by odběr reagoval. Není jistě velikou fantazií si představit, že by se určité typy odběrů elektřiny realizovaly automaticky v době s nízkou cenou nebo by spotřebitelé vědomě reagovali na sníženou cenu například poledního fotovoltaického proudu, jak prokázal úspěšný německý experiment „Pereme se sluncem“, organizovaný Wupertalským institutem pro klima a energii. Sofistikovanou organizací spotřeby umožnil experiment snížit odběrové špičky o třicet procent.

Otázkou je, zda by nebylo správnější nechat působit jenom tržní mechanismus, příkladně pomocí burzy elektrického trhu, kdy by dodavatel špičkového proudu prodával za takovou cenu, aby se mu výroba vyplatila. Je zřetelné, že ať se použije jakýkoliv cenový mechanismus, dodavatelům elektřiny musí jejich výroba přinášet zisk. Kdyby ale kapacitní trh neexistoval, nabídky by se mohli díky akvizicím na trhu s elektřinou chopit alternativní dodavatelé, zatímco ti zavedení by přišli o zisk. Regulace pomocí smart grids by se dala realizovat podstatně nižším podílem fosilních zdrojů a rychlejší proměnou na obnovitelné zdroje.

K takové situaci došlo především proto, že dynamika rozvoje obnovitelných zdrojů podpořená zákonem o minimálních výkupních cenách je nečekaná. Ceny elektřiny vyrobené z nových obnovitelných zdrojů byly koncem roku 2014 již na obdobné úrovni jako ceny elektřiny z nových fosilně jaderných zdrojů, a to bez započtení externích nákladů.

Ekonomové na straně nákladů neradi uvádějí i externí náklady, protože podle mnohých nejsou dost dobře vyčíslitelné. Nad způsobem hodnocení externalit je jistě možné vést diskuzi, ale jinak se vcelku vyčíslují. Budeme-li rigorózní, musíme připustit, že externality našeho civilizačního rozvoje ohrožují naši další existenci. Těžko bychom hledali větší paradox.

Energie po dlouhá období bez větru a slunce

Angela Merklová jako spolková ministryně životního prostředí v devadesátých letech tvrdila, že není možné, aby v elektrické síti bylo více než čtyři procenta elektřiny z obnovitelných zdrojů (OZE). Patrně jí to namluvili energetičtí experti energetických monopolů. Současný podíl obnovitelně generované elektřiny je již v několika zemích mnohem větší. Vedle našeho souseda Německa, kde mají třetinu veškeré elektřiny z OZE, jsou ale i další země, které saturují celou roční spotřebu právě obnovitelně generovanou elektřinou, nebo se k této hodnotě alespoň velmi přibližují. Mezi zeměmi exotickými můžeme jmenovat Kostariku s vynikajícími přírodními podmínkami, sluncem, větrem na horských úbočích a řekami, které z hor odnášejí atlantické i pacifické srážky.

Je potřeba ale zmínit i země, které s námi sousedí a leží v oblastech, o nichž se s oblibou říkává, že nemají pro obnovitelné zdroje podmínky. Především můžeme poukázat na rakouskou spolkovou zemi Burgenland, které již od konce roku 2013 produkuje více lokálně generované obnovitelné elektřiny, než sama spotřebovává.

Technologický a investiční rozmach obnovitelných zdrojů, následovaný zájmem široké veřejnosti (v Německu je pro další výstavbu OZE okolo 95 procent obyvatel) předčil všechna očekávání. Energetické monopoly se nakonec nechaly uchlácholit vlastními báchorkami a dlouhá léta se o obnovitelné zdroje nezajímaly. Propásly možnosti, které jim dávalo výsadní postavení na trhu, i nesporné finanční a organizační schopnosti, i vazby na politické špičky. Stačilo by vyměnit energetickou koncepci a energetické experty.

Místo fotovoltaice a větru se ale energetičtí giganti věnovali výstavbě tradičních zdrojů, a zůstali pozadu. Tento jev není ohraničen na specifické země, protože korporátní uvažování je všude stejné. Současný podíl velikých energetických firem na vlastnictví obnovitelných zdrojů je v Německu pouhých pět procent, v rukou jednotlivců a soukromých zemědělců je podíl desetinásobný. Tak se opozdilé energetické monopoly nyní snaží dělat možné i nemožné, aby si výsadní postavení udržely.

Kromě našeho slunce nemůže žádný zdroj energie pracovat bez přestávek. To platí jak pro zdroje obnovitelné, tak i pro zdroje fosilně jaderné. Posledně jmenované jsou schopny pracovat více hodin za rok, ale vedle plánovaných odstávek jsou běžné i odstávky neplánované, které činí zhruba polovinu celkových prostojů. V tomto případě se jedná o veliký nenadálý výpadek a v mnoha případech delší dobu předem neodhadnutelný.

Obnovitelné zdroje jsou intermitentní, ale soudobé předpovědi sluneční aktivity a síly větru jsou mimořádně úspěšné, protože využívají sofistikovaný způsob takzvaných „neuronálních sítí“, kdy systém stále porovnává své předpovědi s realitou (danou tisíci a tisíci měřících bodů — jednotlivých větrných a fotovoltaických elektráren) a na základě tohoto srovnávání stále zlepšuje budoucí předpovědi. Systém se tedy sám učí a tak umí předpovídat výkon fotovoltaiky nebo větru s přesností mnohem větší, než to umí soudobé meteorologické služby.

Emise versus obnovitelné zdroje

Tendence snižování ceny obnovitelně generované elektřiny je nasnadě. Především u větru a fotovoltaiky působí dva faktory: jednak objem výroby zařízení (takzvaný „scale efekt“) a jednak technologické inovace a nové vědecké poznatky. Za primární energetický zdroj je navíc dostupný bez plateb.

Neuplyne týden, abychom neslyšeli o výkonnějších větrných turbínách a nových fotovoltaických článcích. Během dvou až tří let můžeme očekávat pokles ceny akumulátorů pro maloodběratele, v Německu se počítá s „grid parity“ pro vlastní akumulovaný fotovoltaický proud i po západu slunce do dvou až tří let.

Naproti tomu atomové elektrárny jsou stále dražší a to nejenom tím, jak se prodlužuje stavba nových evropských EPR (tlakových reaktorů třetí generace) Olkiluoto a Flammanville, ale i rostoucí komplexitou celé stavby. Dlouhodobě porostou i ceny paliv. Je zřetelné, že současný vývoj obnovitelné energetiky energetickým monopolům nepřeje. Raději domlouvají se státem různé výhody. Stát a jeho veliké politické strany na tom budou nesporně profitovat.

Pakliže ale existují velkoobjemové akumulační technologie, které mohou zajistit elektrickou energii po dlouhá období bez větru a slunce, pak je kapacitní trh skutečně jen krátkodobým řešením a měl by být nahrazen akumulační prémií. Ta by měla povzbudit investice analogickým způsobem, jako to bylo v případě mimořádně úspěšného zákona na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Je nesporné, že právě tento zákon se při odpovědné aplikaci stal nejúspěšnějším nástrojem zavádění obnovitelných zdrojů do praxe. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že byl adaptován do právních systémů více jak šedesáti zemí světa.

Proč platit za pohotovostní fosilní zdroje, když je možné vybudovat velkoobjemovou akumulační kapacitu, která bude k dispozici pro vyrovnávání intermitentních zdrojů a kolísající spotřeby, za současného nezvyšování emisí skleníkových plynů, když můžeme využít dynamiky, která se osvědčila v případě zákona na podporu obnovitelných zdrojů energie?