V prosinci se v Paříži konala konference OSN o změně klimatu. Výslednou dohodu označují politici, komentátoři i vědci buď jako obrovský úspěch a historickou událost srovnatelnou se založením OSN, nebo naopak jako plácnutí do vody, selhání světové komunity či přímo podvod.

Pařížská klimatická dohoda má jeden zásadní výstup: 196 zemí světa se dohodlo, že je potřeba napnout všechny síly k tomu, aby průměrná globální teplota nevzrostla o více než dva stupně Celsia oproti teplotě před průmyslovou revolucí (ideálně se dokonce hovoří dokonce jen o 1,5 stupně).

Nechme teď stranou, nakolik ono „napnutí všech sil“ myslí všechny signatářské země vážně (například česká vláda jen pár týdnů před podpisem dohody prolomila limity těžby hnědého uhlí, a to i hlasem ministra životního prostředí, vedoucího naší delegace v Paříži). Pojďme se bavit o tom, co tento cíl reálně znamená, pokud ho vážně vezmeme.

Už v letošním roce byla globální teplota o 1,15 stupně vyšší oproti předindustriálnímu období a někteří klimatologové upozorňují, že energie dostačující k dalšímu minimálně půlstupňovému oteplení atmosféry je s velkou pravděpodobností již dnes připravena ve světových mořích. (Pro jen těžko představitelnou ilustraci: od roku 1990 pohltil světový oceán energii odpovídající pěti hirošimským bombám za vteřinu.)

Omezování emisí oxidu uhličitého, k němuž se signatářské země v Paříži dobrovolně přihlásily, ve výsledku znamená, že emise budou ještě mnoho let celosvětově stoupat. I když dohoda předpokládá, že se emisní závazky budou každých pět let revidovat a snad i zpřísňovat, už dnes je jasné, že kvůli současným málo ambiciózním závazkům bude nakonec zapotřebí snižovat emise extrémně rychle. Tak rychle, že dnes nikdo neví, jak na to.

Většina komentářů k pařížské dohodě tedy vynechala to nejdůležitější: dodržení klimatického cíle pařížské dohody se neobejde bez neodkladných a dnes jen těžko představitelných změn fungování lidské společnosti. Chceme-li opravdu zabránit katastrofálním následkům oteplení o více než dva stupně, znamená to bez přehánění nutnost celoplanetární revoluce.

Skleníkové plyny se netýkají jen energetiky či těžkého průmyslu (odpovídají asi za polovinu emisí). Lodní doprava, bez níž nemůžeme mít levná trička z Bangladéše či elektroniku z Číny, je odpovědná za více než tři procenta globálních emisí oxidu uhličitého, další asi dvě procenta přidají letadla, která nám vozí třeba květiny z Keni nebo některé z nás odvážejí na dovolené či pracovní schůzky. Oba zdroje emisí navíc rychle rostou. Obrovské množství zboží a lidí se z místa na místo převáží automobily, které produkují asi sedmnáct procent celkových emisí CO₂. Za zhruba třetinu emisí skleníkových plynů může intenzivní zemědělství, zejména živočišná výroba.

Chceme-li zabránit katastrofálnímu oteplení, musíme změnit, kde a jak vyrábíme a odkud kam převážíme zboží. Musíme upravit využívání půdy a dost možná i náš jídelníček. Musíme úzkostlivě šetřit nerostnými surovinami i zdroji užitečné energie. Musíme se rozloučit s představou nekončícího růstu, bez kterého dnes nemůžeme být.

Při tom všem ale nesmíme zapomenout na fakt, že na výrobě, spotřebě a růstu nejsou závislí jen majitelé továren, bankéři a ministři financí, ale že si konec fosilní ekonomiky vyžádá zásadní přehodnocení distribuce bohatství mezi lidmi, zeměmi i kontinenty a promyšlení nových modelů práce a společného života. Změnit se nepochybně bude muset i dnešní vztah mezi ekonomickou mocí a demokratickou politikou.

I kdybychom na všech těchto opatřeních začali pracovat už dnes, změna klimatu a její následky budou pokračovat ještě mnoho desetiletí a samotné ukončení těžby a spotřeby fosilních paliv může destabilizovat některé země a regiony. Ona revoluční změna tedy musí vzít v úvahu také budoucí zvýšenou migraci, úbytek produkce potravin v některých regionech, sucha a povodně, hurikány a sněhové bouře či eskalující konflikty.

Tohle všechno jsou ty opravdové výzvy z Paříže. Na jejich vyřešení nemáme sto, dokonce ani padesát let; musíme se jimi začít intenzivně zabývat hned teď. Klimatická výzva je ale zároveň i příležitostí. Stojíme před nutností epochálních změn a můžeme (a dokonce musíme) je vymyslet tak, aby překonaly environmentální, ekonomické, sociální a politické nedostatky dnešního světa. Nebude to snadný úkol, ale můžeme jej chápat i jako šanci, která se naskytla právě nám. A jsme to právě my, kdo ji může využít.

Anebo můžeme dál čekat, že se to nějak vyřeší samo…