Prolomení limitů těžby hnědého uhlí si užilo svých mediálních pět minut slávy, aby bylo nahrazeno tandemovou palbou apokalyptické invaze několika iráckých rodin a zrušení facebookového účtu konvičkářů. Každý si zanadával buď na zpátečnickou vládu, která podléhá tlakům energetických lobby nebo na potrhlé ekoaktivisty, kteří viděli násadu lopaty jen v prezentaci o vysmívání se pracujícímu člověku (nic jiného se na filozofických fakultách za naše peníze snad ani učit nemůže).

Jenže ne všichni obyvatelé naší krásné země si mohou v klidu uvařit turka a za sledování dramatických gest Raye Korantenga se v pohodlí gaučů připravovat na apokalypsu. Pro lidi na Frýdlantsku totiž debata o povrchové těžbě uhlí teprve začíná…

Možná vás to zarazí, na Frýdlantsku se přeci hnědé uhlí netěží, řeknete si. Jenže chyba lávky! Frýdlant leží asi tři kilometry od polských hranic. A právě na polské straně hraniční čáry se nachází i hnědouhelný důl Turów, který by se měl začít rozšiřovat. Kvůli tomu mohou být narušeny zásoby pitné vody pro Frýdlant a přilehlé obce. Místní už si turka tedy neudělají, protože si ho nebudou mít čím zalít.

Frýdlant bez vody přitom není výplodem sluníčkové mysli, ale výsledkem rozsáhlé studie, kterou si objednala Frýdlantská vodárenská společnost. A protože akcie nejsou vysokoškolské diplomy, je nasnadě, že může jít do tuhého.

Zatím se neví, jak moc se důl bude rozšiřovat. Studie proto představila dvě verze možného vývoje. V první, kdy bude rozšíření dolu menší, budou zasaženy obce, které s dolem bezprostředně sousedí. V Dětřichově, Kunraticích, Heřmanicích, Višňové a v Černousích bude za dvacet let chybět jen ve zdrojích veřejného vodovodu 14 litrů vody za sekundu. Výrazný úbytek vody postihne i majitele studen. Podle odhadů studie budou stát technická opatření zajišťující zachování zásobování vodou 596 milionů korun. Dotčeným obcím nezbývá, než se modlit o evropské dotace a vládní pomoc, protože samy takové náklady nemohou zaplatit ani ve snu.

Protože hůř může být vždycky, je tu ještě druhá varianta. Ta počítá s rozšířením dopadů důlní činnosti i na území Frýdlantu, Pertoltic, Habartic a západní části Bulovky — Arnoltic. V takovém případě dojde k omezení hlavního vodního zdroje pro Frýdlant.

Studie navrhuje různá řešení, například vybudování nového přivaděče z přehrady Josefův důl. Taková kratochvíle by podle prvních odhadů přišla na 909 milionů. Až přijde faktura za vodu, začne Frýdlantští sladit nejméně třemi kostkami, protože místní káva pekelně zhořkne.

Žluté helmy

Samozřejmě by mohlo existovat ještě třetí, pro vodychtivého severočecha vůbec nejlepší řešení. Tím by byla společná energetická politika zemí střední Evropy, která by se snažila o rozumné, ale trvalé omezování závislosti na fosilních palivech, o rozvoj obnovitelných zdrojů energie a o formulování takové energetické politiky, která by motivovala rozvoj technologií a tím zajišťovala vznik nových a perspektivních pracovních míst a zároveň posilovala naši energetickou soběstačnost (jak už jsem naznačoval v komentáři Prolomení politických limitů).

Německo se rozhodlo, že se o něco podobného pokusí a zatím vše nasvědčuje tomu, že mu to vyjde. Prolomením těžebních limitů se Česká republika přihlásila o místo na druhé straně pomyslné barikády.

Na polské straně česko-polské hraniční čáry se nachází hnědouhelný důl Turów. Jeho plánované rozšíření by mohlo mít neblahé důsledky pro obyvatele Frýdlantska. Foto commons.wikimedia.org

Vzhledem k tomuto postoji i k nástupu nové polské vlády, která chce mimo jiné bojovat proti vlastizrádným cyklistům, vegetariánům a ose zla Brusel-Berlín se však třetí varianta stává nikoli technickou, ale politickou utopií. Zatímco na levém břehu Nisy se snaží o hledání nových vizí, na pravém břehu se odpovědní politikové jakéhokoli progresu v energetice bojí jako čert příslovečného kříže.

Energetika je u nás i v Polsku stále vnímána jako zdroj té nejelementárnější životní síly civilizace, jako něco, co musí být bytostně konzervativní a stabilní — v opačném případě by světu hrozilo, že se zhroutí pod náporem novot, kterým nikdo pořádně nerozumí.

V myšlenkovém světě východní části střední Evropy se totiž uvyklo uvažovat o věcech jako o nástrojích ideologie. Znáte to: je-li někdo například fanouškem obnovitelné energie, předpokládá se, že se stejnou vášní jezdí na snowboardu, potažmo pije vodu z plastové lahve a všemožně konspiruje proti národu. V takovém světě ideologických zkratek se pak hnědouhelný důl může klidně stát symbolem síly, bez kterého by nás měl zbytek světa za slabochy.

Když se v severních Čechách zakouslo do země nové rypadlo, nechyběly u toho přední politické špičky. Na hlavách měli všichni žluté helmy (snad aby ukázali, že jsou v první linii národního boje) a ochotně pózoval vedle pět tisíc tun vážícího ocelového monstra.

K větrné elektrárně si nikdo ve žluté helmě nestoupnul. Jednoduše není dost chlapácká a energii tudíž budoucím generacím nemůže spolehlivě zajistit.

Situace na Liberecku nám teď ukazuje, že žluté helmy mají svoje náklady. Spálit svou vlast v kotli je nepochybně tím nejautentičtějším projevem vlastenectví, ale kdo chce být vlastencem skutečně důsledným, musí přinášet oběti. Protože skuteční patrioti staví co nejvyšší ploty a s nikým cizím se nebaví, mají pravděpodobně dotčené obce s vodou utrum, přinejmenším do té chvíle, než se jim budeme muset všichni složit na nový vodovod.

Je samozřejmě možné, že takové gesto solidarity bude politickou reprezentací odmítnuto - do Frýdlantu je to z Prahy přeci jen dlouhá cesta a solidarita nebo veřejné investice zavání plíživým návratem totality. Dneska vodovod, zítra lidové milice…

A tak se třeba dočkáme toho, že se jednou Frýdlantsko kvůli nedostatku vody vylidní, z místních se stanou uprchlíci a vydají se hledat své životní štěstí někde tam, kde zítra neznamená včera. Snad je tam přijmou vlídně.