Po letech rozprav a měsících příprav odebrala se vláda do Ústí a rozhodla o limitech těžby. Jak rozhodla, je už od pondělního poledne předmětem všeobecného zmatku. Pěkně přehledný spor — jsi pro tuneláře Tykače, nebo domkáře Jiřetínské — se nám smotal do složitého propletence.

Ministři sice neprolomili, ale přitom prolomili, jenomže neprolomili všude, kde se prolamovat chystali. Což je možná ten pravý moment, kdy bychom po letech měli uklidit stůl a začít mluvit o něčem jiném.

Domovy jsou a budou tabu

Ministři rozhodovali o dvou věcech. Za prvé zda poruší pravidlo, že budeme chránit domovy a zdraví lidí před uhelnými doly. A za druhé, zda těžbě obětují další kus české krajiny. V první se rozhodli správně. Ve druhé špatně. Co si o tom všem myslíme, záleží na perspektivě, ze které se na verdikt podíváme.

Respektovali pravidlo, že se těžba nesmí dotknout vesnic a domovů — velké tabu české společnosti, jež se normou stalo při sporu o bourání obce Libkovice v první polovině devadesátých let? Ano, tohle tabu platí.

Dodrželi ministři velkou kompromisní dohodu z roku 1991, která stanovila, jaké části krajiny vydolujeme, která místa naopak uchováme a kolik suroviny budou mít doly v příštích desetiletích k vytěžení? Nikoli, rozhodli se ji na velkodole Bílina porušit.

Spálí více uhlí, které mohlo a mělo zůstat mimo dosah rypadel? Tady Sobotkův kabinet udělal něco jako kompromis. Dovolí na dole Bílina ještě vykutat a spálit několik desítek milionů tun hnědého uhlí. Což není málo — zhruba ekvivalent toho, co se u nás vydoluje za celý rok. Nicméně dalších zhruba 750 milionů tun se už těžit nebude.

Pokud se ovšem dotyčné uhlí někdy vůbec vytěží. Celé rozhodování o rozšíření velkodolu Bílina je trochu taškařice. Rypadla tam totiž mají dostatek suroviny do roku 2030.

Šéfové ČEZ, pod který důl spadá, a někteří ministři hodně stáli o to, aby kabinet už teď potvrdil, že se smí těžit i později. Jenomže během příštích patnácti let se s poptávkou po palivu může stát ledacos.

Udělat tlustou čáru

Dvanáct let jsme vedli víceméně permanentní spor, jestli rozšiřovat uhelné doly v Podkrušnohoří. Sobotkův kabinet v pondělí konečně nějak rozhodl. Což je velká příležitost udělat tlustou čáru. A podívat se dopředu.

Trpký spor o uhelné doly léta rozděloval společnost. Rozděloval sousedy v severočeských městech. Rozděloval odbory a ekologické organizace, přestože jsou přirozenými partnery. Rozděloval veřejné mínění. A rozděloval napříč skoro každou českou politickou stranu.

↗

Rozhodnutí Sobotkova kabinetu je po dvanácti letech aspoň nějaké. Nyní máme možnost podívat se dopředu. Repro DR

Ale právě příští krok by mohl být věcí, na které se můžeme shodnout. Někdy v tom tápeme, ale něčím takovým by mohla a měla být důkladná, cílevědomá modernizace ekonomiky.

Dopředu už teď víme dvě věci. Víme, že potřebujeme hospodářství, které bude dávat práci a exportovat, svítit i ohřívat domy. A také víme, že fosilních paliv bude ubývat. Každopádně vůbec neuškodí, pokud začneme snižovat svoji závislost na kvantech surovin a energie — krok po kroku, rok po roku.

Česká republika na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu spotřebuje čtvrté největší množství energie ze všech států Evropské unie. Potřebujeme inovace, které zajistí větší výrobu a lepší životní standard s menší spotřebou paliv. Potřebujeme pořádně zateplit domy — nevyužité rezervy v zateplování jsou v přepočtu na energii skoro dvakrát větší než veškeré uhlí za limity těžby. A proč bychom neměli jednou mít solární elektrárničku na každé střeše? Proč by každé větší město nemohlo dělat ze zelených odpadků bioplyn?

Ale chytřejší ekonomika nespočívá pouze v lepších mašinách a chytrých domech. Potřebujeme nový průmysl na světové úrovni. Potřebujeme pohnout s vylepšováním škol. Potřebujeme dát impulsy univerzitám a špičkové vědě, potřebujeme investovat do digitální společnosti. Potřebujeme plánovat železniční tratě, které budou na světové špičce — nikoli třicet let za ní. Potřebujeme budovat iRepubliku.

Česká ekonomika se tu a onde pomalu pohybuje dopředu, ale jaksi samospádem. Pokud jde o promyšlenou modernizaci, obrázkem posledních dvou desetiletí byla ponejvíce oficiální prokrastinace. Sem tam sice přišel dobrý nápad: excelentním příkladem budiž Zelená úsporám.

Jinak ovšem společnosti, státu a hlavně politickým špičkám prozatím chybělo sebevědomí i tah na branku. Možná i proto, že jsme pořád mluvili o něčem jiném. Teď je tedy příležitost podívat se dopředu.

Kupodivu právě Podkrušnohoří může být vzorem. Před dvěma desítkami let jej ledaskdo považoval za odepsaný kus země. Jenom smog, jámy povrchových dolů a mrtvé lesy. Ale pak se kraj začal proměňovat. Vznikly moderní podniky a nová průmyslová odvětví. Agentura CzechInvest v Ústeckém kraji udělila investiční pobídky projektům, jež vytvořily třiadvacet tisíc pracovních míst.

Obce a města postupně rozkvétají. Vzduch je mnohem, mnohem čistší. Střední délka života se prodloužila o léta. Pořád ještě tu přetrvává slušná porce sociálních i ekologických trablů. Máme ještě hodně práce. Ale proměna se dá vidět na každém kroku. A to by bylo, aby to nešlo i jinde.

Autor pracuje v institutu Glopolis