To, k čemu se posledních pětadvacet let schylovalo, došlo svého završení. Limity těžby hnědého uhlí stanovené na začátku devadesátých let vládou Petra Pitharta, byly prolomeny. Prolomení se uskutečnilo navýsost diplomatickým způsobem: vláda rozhodla, že prozatím bude z těžby vyloučena větší část zásob uhlí z kráteru věnovaného památce československé armády.

Těžba v kráteru zasvěcenému řece Bílině může naopak pokračovat a expandovat. Za pět let, což je doba rovnající se v našem politickém rybníčku nekonečnu, se možná bude prolamovat znova. Do příštích voleb každopádně hnědé uhlí vydrží.

Prolomení limitů považuji za chybný krok, a to ze dvou hlavních hledisek. Tím prvním je hledisko ekologické. O něm bylo napsáno a řečeno dost a ve svém textu se mu záměrně věnovat nebudu. Tím druhým je hledisko politické. Tvrdím, že prolomení limitů těžby je politickou chybou a obrazem selhání české polistopadové politiky.

Svět se, mrcha, mění

Pithartova vláda byla po několika desítkách let první normální vládou v Československu. Jako taková se ocitla v historicky jedinečné a nanejvýš složité pozici - musela zahájit transformaci ekonomického, politického a společenského života centralizovaného reálsocialistického státu směrem k životaschopným a alespoň o něco normálnějším poměrům.

Jedním z přehodnocení dosavadních bolševických priorit bylo i stanovení limitů těžby hnědého uhlí. Vládnoucí moc poprvé připustila, že existují i jiné hodnoty, než pouhý konzum a že tyto hodnoty má cenu před zkonzumováním chránit. Tím, že nastavila energetickému konzumu limity, dala zároveň podnět k hledání jeho alternativ, energetických i sociálních.

Na začátku nového rozvoje ekonomiky i společnosti stojí právě změna charakteru práce a s ní i podmínek, ve kterých se společnost nachází a na něž musí reagovat. Jestliže existuje potřeba a dosavadní formy produkce ji nejsou s to uspokojit, hledá se inovace. Společnost má možnost být buď pasívním, či aktivním aktérem takové změny. Buď se můžeme nechat okolnostmi postavit před nové problémy, nebo se můžeme pokusit další vývoj sami nasměrovat. Dlouhodobé cíli a limity se na jednu stranu omezujeme, na stranu druhou tím ale vytváříme prostor pro další rozvoj.

Příkladem prvního scénáře může být dnešní expanze elektromobilů, bateriových systémů a alternativních zdrojů energie, které tvoří jednu z nejdynamičtějších a nejperspektivnějších oblastí světového průmyslu. Bude to sice hodně velké zjednodušení, ale dá se myslím říct, že na jejich úplném počátku stála ropná krize v sedmdesátých letech. Ve své době politická a ekonomická katastrofa, která během několika měsíců ztrojnásobila ceny do té doby přebytkové suroviny, vedla (spolu s řadou dalších faktorů) k potřebě snižovat závislost na ropě a hledat k ní alternativy. Příkladem druhého přístupu mohou být vesmírné závody mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Zdánlivě zbytečné soupeření o kosmickou prestiž se stalo akcelerátorem vývoje nových technologií, na kterých staví západní ekonomiky dodnes.

Podobně bychom se měli dívat i na právě prolomené limity. Jejich obrovskou výhodou bylo, že zatímco ropná krize udeřila na ekonomiku a společnost nečekaně a během několika týdnů, o perspektivě konce těžby jsme věděli tři dekády. Politické reprezentace, které přišly po Pithartovi, tak před sebou měly jasně daný úkol: vést region severních Čech (a spolu s ním i celou republiku) k politické, ekonomické a sociální transformaci, která by z útlumu těžby vycházela jako z daného faktu, a která by se snažila rozvíjet alternativy.

Pokud víme, že jednoho dne uhlím topit přestaneme, můžeme se začít na takový den připravovat. Můžeme investovat do rozvoje nových technologií, podporovat decentralizaci výroby energie, vytvářet příznivé prostředí pro rozvoj projektů, které k využití alternativních zdrojů směřují nebo mít alespoň dlouhodobou politickou strategii pro rozvoj regionu bez uhlí. Takovou šanci jsme v podstatě promarnili.

Svět hledá alternativy k fosilním palivům stále naléhavěji. Nejen v myslích „ekoteroristů“, ale už i v tržním prostředí. Česká republika měla šanci se do tohoto hledání zapojit. Místo své „tesly“ jsme však postavili rypadlo. Čelo závodu o nové zdroje energie nám uteklo, ale jak se zdá, nemáme zájem zapojit se ani do pelotonu. Českou ekonomiku tak v příštím desetiletí čeká už vyzkoušená role subdodavatele německých projektů. Bude-li mít štěstí.

Sociální rozměr kráteru

Pokud jste mladým člověkem a bydlíte v severních Čechách, je ve vašem nejlepším zájmu přestěhovat se. Žijete totiž v regionu, který je stále z velké míry závislý na těžkém průmyslu, a to i více než dvě dekády po jeho zániku. Severní Čechy jsou praktickým příkladem nezvládnuté politické práce a selhání polistopadových vlád. Pro ty bohužel skončila zóna veškerého zájmu k politické práci u Říčan.

Severní Čechy si tak mohou ve smutném společenství chudnoucích a sociálně vyloučených regionů podat ruku prakticky s celým pohraničím. Právě všech polistopadových vlád se musíme ptát, co udělaly pro to, aby k těžbě uhlí pomohly vytvořit odpovídající ekonomické a sociální alternativy.

Protestující horníci se právem obávají o svou práci a o to, zda budou schopni zachovat si alespoň trochu slušnou životní úroveň. Tím, kdo jim kazí jejich životní perspektivu, ale rozhodně nejsou ekologové nebo limity, ale politici, kteří nebyli schopni nabídnout jakoukoli vizi rozvoje kraje, kromě jeho kompletního spálení v elektrárně.

S limity nebo bez nich, hnědé uhlí jednou vytěžíme. Ta doba se v případě prolomení limitů v kráteru ČSA možná uteče rychleji, než si myslíme. A pokud počítáme s tím, že na Mostecku v té době ještě někdo bude, bylo by dobré se zamyslet nad tím, z čeho a jak tam bude žít. Pokud nám dnes v dohánění trendů ve světovém energetickém průmyslu ujíždí vlak, je na místě do něj naskočit, ne stát dalších dvacet let na nástupišti.

Aby se limity staly opravdovou hranicí rozvoje těžby uhlí a nutily odpovědné činitele ke strukturálním změnám, je nutné, aby byly jako nezpochybnitelné vnímány.

Až dosud v našem politickém podvědomí převládalo chápání limitů jako něčeho dočasného. Jako určitého gesta minulosti, díky kterému se můžeme cítit na chvíli dobře, protože teď, když nás to moc nebolí, můžeme chránit přírodu. Zároveň ale stále tak trochu počítáme s tím, že až se rypadla k hranicím vytyčeným limity přiblíží, jednoduše hodíme jakoukoli těžební regulaci přes palubu (nebo ji vhodně posuneme na další volební pětiletku).

Skutečnost je taková, že uhlí dál těžit chceme a že severní Čechy se ani po změně režimu nehodí našemu systému k ničemu lepšímu, než ke stopení. Limity nás nemotivovaly k tomu, abychom hledali nová technická, ekonomická a společenská řešení, která by měla trvalejší charakter.

Politika, která nerespektuje vlastní mantinely, která mění pravidla pokaždé, když se jí to hodí a která nedokáže formulovat vizi přesahující jedno volební období, je směšná i nebezpečná. Směšná v tom, že se snaží tvářit jako vedoucí síla společnosti, nebezpečná proto, že v dlouhodobém měřítku nutně selže ve své základní náplni, kterou je správa věcí veřejných.

Severní Čechy jsou živým dokladem takového selhávání. Limity těžby hnědého uhlí jsou přitom jen částí pomyslné mozaiky. Je otázkou, kolik nových dílků si do ní naše společnost ještě může dovolit přidat.