Pařížská smlouva o změnách klimatu: nadšení je předčasné a nemístné

Radek Kubala

V Paříži uzavřená úmluva OSN o klimatických změnách je patrně lepší než nic, ale je třeba vnímat ji jen jako první krok správný směrem, který je zcela neadekvátní kritičnosti situace.

V sobotu odpoledne zveřejnil sekretariát UNFCCC na konferenci v Paříži finální verzi nové klimatické dohody, kterou posléze podepsaly všechny signatářské státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Po čtyřletém vyjednávání je na světě smlouva, která nahradí dosluhující Kjótský protokol.

Jsme jediné české noviny s pracovní pozicí klimatického reportéra. Podpořte nás a pomozte tak učinit z klimatu společenskou prioritu.
×

Smlouva nabízí ambiciózní cíle, nicméně žádný konkrétní plán, jak jich dosáhnout. Ač se jí představitelé signatářských států snaží prezentovat jako velký úspěch, ve skutečnosti není moc co slavit.

Kladů je v nové klimatické dohodě podle očekávání poskrovnu. Nejviditelnějším atributem smlouvy jsou poměrně vysoké ambice. Dlouhodobým cílem zůstává udržení oteplení planety o dva stupně, avšak s maximální snahou zastavit je už před hranicí 1,5 stupně.

Díky dvěma redakčním spolupracovníkům, Radkovi Kubalovi a Josefu Patočkovi, působícím v Paříži jsme mohli o tamějším dění ze všech českých médií přinášet nejpodrobnější informace. Repro DR

Na druhou stranu podstatným nedostatkem smlouvy je absence konkrétního, právně závazného a vymahatelného plánu dosažení dlouhodobých cílů. Národně stanovené příspěvky (INDCs) ke snižování emisí, na kterých je založena část smlouvy týkající se emisí, povedou podle mnoha analýz k oteplení planety takřka o tři stupně. Což se obecně pokládá za vstupenku do ekologické katastrofy.

Z konkrétních mechanismů smlouva zavádí například pravidelné pětileté inventury plnění národních klimatických plánů, první v roce 2023. Smlouva tematizuje i problematiku odškodnění států postižených změnou klimatu. Kompenzace za „ztráty a škody” však nejsou blíže specifikované.

Jak jsme v Deníku Referendum předpokládali před začátkem klimatického summitu, pařížská dohoda je, jak se říká v Texasu, samý klobouk a žádný dobytek.

Deklarované vysoké ambice jsou bezpředmětné, pokud zároveň neobsahují konkrétní způsoby jejich naplnění. Výsledný text připomíná sprintera, který se skleničkou šampaňského v ruce slibuje, že v budoucnu zaběhne stovku pod deset sekund, aniž by si ale stanovil konkrétní tréninkový plán.

Pařížská dohoda by byla adekvátní v roce 1992 jako otevírací dokument klimatických jednání, podklad pro další vyjednávání. V roce 2015 připomíná spíše snahu ospravedlnit více než dvacet let jednání nějakým — jakýmkoliv — výsledkem.

Po uzavření dohody bude velmi důležité, jak se jednotlivé státy pokusí smlouvu „prodat“ veřejnosti. To nejlepší, co může přinést, je širší debata, která nakonec vyústí ve skutečně ambiciózní a kvalitní dohodu.

Podepsání pařížského dokumentu totiž znamená zatím jen lehký posun, je lepší než nic: máme v ruce konkrétní podklad s konkrétními body. Jednání nemusí začínat znovu od začátku, jako po krachu kodaňské konference v roce 2009.

V horším případě pařížská smlouva vytvoří představu, že jsme dosáhli historické dohody, což může potenciálně paralyzovat další vyjednávání. První vyjádření představitelů a představitelek signatářských států bohužel naznačují, že takováto druhá varianta je pravděpodobnější.

Definitivní odpověď na toto dilema zřejmě přinese další konference, která se koná za rok v Maroku. Výsledek z Paříže zřejmě nejlépe shrnují slova Georga Monbiota: „V porovnání s tím, jak smlouva mohla vypadat, je to zázrak. V porovnání s tím, jak by smlouva měla vypadat, je to katastrofa.“

Podrobnou analýzu výsledků z Paříže přineseme zítra.

    Diskuse