V sobotu odpoledne zveřejnil sekretariát UNFCCC na konferenci v Paříži finální verzi nové klimatické dohody, kterou posléze podepsaly všechny signatářské státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Po čtyřletém vyjednávání je na světě smlouva, která nahradí dosluhující Kjótský protokol.

Smlouva nabízí ambiciózní cíle, nicméně žádný konkrétní plán, jak jich dosáhnout. Ač se jí představitelé signatářských států snaží prezentovat jako velký úspěch, ve skutečnosti není moc co slavit.

Kladů je v nové klimatické dohodě podle očekávání poskrovnu. Nejviditelnějším atributem smlouvy jsou poměrně vysoké ambice. Dlouhodobým cílem zůstává udržení oteplení planety o dva stupně, avšak s maximální snahou zastavit je už před hranicí 1,5 stupně.

Na druhou stranu podstatným nedostatkem smlouvy je absence konkrétního, právně závazného a vymahatelného plánu dosažení dlouhodobých cílů. Národně stanovené příspěvky (INDCs) ke snižování emisí, na kterých je založena část smlouvy týkající se emisí, povedou podle mnoha analýz k oteplení planety takřka o tři stupně. Což se obecně pokládá za vstupenku do ekologické katastrofy.

Z konkrétních mechanismů smlouva zavádí například pravidelné pětileté inventury plnění národních klimatických plánů, první v roce 2023. Smlouva tematizuje i problematiku odškodnění států postižených změnou klimatu. Kompenzace za „ztráty a škody” však nejsou blíže specifikované.

Jak jsme v Deníku Referendum předpokládali před začátkem klimatického summitu, pařížská dohoda je, jak se říká v Texasu, samý klobouk a žádný dobytek.

Deklarované vysoké ambice jsou bezpředmětné, pokud zároveň neobsahují konkrétní způsoby jejich naplnění. Výsledný text připomíná sprintera, který se skleničkou šampaňského v ruce slibuje, že v budoucnu zaběhne stovku pod deset sekund, aniž by si ale stanovil konkrétní tréninkový plán.

Pařížská dohoda by byla adekvátní v roce 1992 jako otevírací dokument klimatických jednání, podklad pro další vyjednávání. V roce 2015 připomíná spíše snahu ospravedlnit více než dvacet let jednání nějakým — jakýmkoliv — výsledkem.

Po uzavření dohody bude velmi důležité, jak se jednotlivé státy pokusí smlouvu „prodat“ veřejnosti. To nejlepší, co může přinést, je širší debata, která nakonec vyústí ve skutečně ambiciózní a kvalitní dohodu.

Podepsání pařížského dokumentu totiž znamená zatím jen lehký posun, je lepší než nic: máme v ruce konkrétní podklad s konkrétními body. Jednání nemusí začínat znovu od začátku, jako po krachu kodaňské konference v roce 2009.

V horším případě pařížská smlouva vytvoří představu, že jsme dosáhli historické dohody, což může potenciálně paralyzovat další vyjednávání. První vyjádření představitelů a představitelek signatářských států bohužel naznačují, že takováto druhá varianta je pravděpodobnější.

Definitivní odpověď na toto dilema zřejmě přinese další konference, která se koná za rok v Maroku. Výsledek z Paříže zřejmě nejlépe shrnují slova Georga Monbiota: „V porovnání s tím, jak smlouva mohla vypadat, je to zázrak. V porovnání s tím, jak by smlouva měla vypadat, je to katastrofa.“

Podrobnou analýzu výsledků z Paříže přineseme zítra.