Přirozená změna klimatu je změna klimatických podmínek na Zemi vznikající přirozenou cestou, například změnami sluneční aktivity, cyklickými proměnami oběžné dráhy Země kolem Slunce nebo sopečnými erupcemi.

Změna klimatu způsobená lidskou činností je způsobená nejčastěji nadměrným vypouštěním skleníkových plynů a velkoplošným odlesňováním. Její rychlost je o několik řádů vyšší než v případě přirozené změny. Mezi její největší projevy patří větší množství povodní a such, vlny veder, zvyšující se hladina oceánů, mizení živočišných a rostlinných druhů a ohrožení zemědělské produkce.

Skleníkový efekt je proces, při kterém atmosféra propouští sluneční záření, avšak zpětné tepelné vyzařování povrchu planety částečně absorbuje díky přítomnosti skleníkových plynů. Přirozený skleníkový efekt (tedy přirozený obsah vodní páry, CO2 a dalších plynů) způsobuje, že průměrná teplota Země je asi 15 stupňů Celsia (a nikoli mínus 33).

Skleníkové plyny se v přirozeném stavu vyskytují v atmosféře a způsobují skleníkový efekt. Lidskou činností přidávané skleníkové plyny skleníkový efekt ovšem dále posilují. Nejčastější skleníkový plyn je vodní pára, dále oxid uhličitý (CO2), ale patří mezi ně například i metan (CH4), oxid dusný (N2O), ozón (03) a chlorované a fluorované uhlovodíky (CFC) známé pod obchodním názvem jako freony.

CO2, oxid uhličitý, je běžnou součástí zemské atmosféry, ale jeho koncentrace následky lidské činnosti (zejména spalování fosilních paliv, výroba cementu a odlesňován) zároveň výrazně vzrostla (a dál roste) a proto má největší vliv na růst teploty.

Metan je jeden z nejsilnějších skleníkových plynů, jelikož silně absorbuje infračervené záření. Je dvacetkrát účinnější než oxid uhličitý, ovšem jeho výskyt v atmosféře je devětkrát menší. Je produkován při průmyslové výrobě a také skládkami odpadů, ovšem v současnosti patří k velkým hrozbám pro klima metan uvolňující se z tajícího permafrostu.

↗

Ačkoliv ke změně klimatu nejvíce „přispívají“ státy bohatého severu nadměrným vypouštěním oxidu uhličitého, následky nesou převážně nejchudší a lidé globálního jihu. Překonání této nerovnováhy stojí v základu jakéhokoli uvažování o klimatické spravedlnosti. Foto thenation.com

ppm je jednotka, kterou se měří výskyt skleníkového plynu v atmosféře. Jedná se o počet částic skleníkového plynu na milion částic vzduchu (parts per million). Před průmyslovou revolucí byl výskyt CO2 na úrovni 280 ppm. Podle výpočtů mnoha vědců je bezpečnou hranicí 350 ppm oxidu uhličitého. Letos v únoru se přitom poprvé v historii držel výskyt oxidu uhličitého po celý měsíc nad hranicí 400 ppm.

Dva stupně Celsia, to je maximální bezpečné oteplení, které představitelé UNFCCC určili v roce 2009 na klimatické konferenci v Kodani. Tento cíl je podrobován kritice z vědecké i občanské společnosti jako příliš nebezpečný — místo něj je požadován cíl 1,5 stupně.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC) je jediná mezinárodně platná dohoda o zmírnění změny klimatu. Jejím hlavním cílem je stabilizace koncentrace skleníkových plynů v atmosféře na hranici dvou stupňů Celsia, ale neurčuje konkrétní cíle pro snížení emisí skleníkových plynů. Vznikla v roce 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru.

Kjótský protokol je smlouva dohodnutá na základě UNFCCC. Zavazuje vyspělé státy (včetně České republiky) ke snížení emisí skleníkových plynů o přibližně 18 procent do roku 2020 (oproti roku 1990). Jde o jedinou globální dohodu o konkrétních cílech ke snížení emisí. Sama o sobě samozřejmě nezajistí dosažení cíle UNFCCC (tedy zastavení růstu teploty na úrovni +2 stupně Celsia).

Klimatická konference (COP, Conference of the parties) je každoroční setkání představitelů a představitelek signatářských států (smluvních stran) UNFCCC, na kterém se projednává plnění Kjótského protokolu, dohadují nové závazné cíle pro snižování emisí a další opatření (například finanční pomoc na zvládání změny klimatu chudým zemím). Hlavního poslání COP — tedy dohodnutí závazných, ambiciózních a dlouhodobých globálních cílů pro snížení emisí — nebylo dosud dosaženo. Letos probíhá v Paříži v  pořadí již jednadvacátá konference (COP21).

Plánované národně stanovené příspěvky (INDCs) jsou závazky jednotlivých států, o kolik sníží emise skleníkových plynů. Plánované národně stanovené příspěvky by měly být součástí vznikající dohody, která by měla být podepsána na klimatické konferenci v Paříži. Česká republika navrhuje, že sníží do roku 2030 emise o 25 procent oproti roku 2010. Vláda ani po dvou letech od voleb nestihla schválit slíbený návrh takzvaného antifosilního zákona, který by stanovil cíl snížit emise o minimálně 80 procent do roku 2050.

Zelený klimatický fond (GCF) formálně vznikl v roce 2010 na klimatickém jednání v mexickém Cancúnu za účelem finanční pomoci rozvojovým zemím při adaptaci na změnu klimatu a snižování emisí.

Historická odpovědnost za změnu klimatu je pojem, který vychází z předpokladu, že při posuzování klimatické politiky musí být brána v potaz historická odpovědnost jednotlivých států. Plánované národně stanovené příspěvky států, které historicky vypustily větší počet emisí skleníkových plynů, tedy musí být v této logice srovnatelně vyšší.

Klimatická spravedlnost musí ctít tu skutečnost, že ačkoliv ke změně klimatu nejvíce „přispívají“ státy bohatého severu nadměrným vypouštěním oxidu uhličitého do ovzduší, následky nesou převážně nejchudší a nejzranitelnější lidé globálního jihu. Hnutí za klimatickou spravedlnost tudíž neusiluje jen o ochranu klimatu, ale i o proměnu mocenských vztahů ve společnosti.

Autor děkuje Jiřímu Koželouhovi z Hnutí Duha za pomoc při psaní textu.