Klimatický mýtus číslo pět: Klimatickou krizi vyřešíme změnou našeho životního stylu
Redakce DRKvůli mimořádným událostem s jednodenním zpožděním přinášíme další, v pořadí již pátý klimatický mýtus, demaskovaný perem Přátel země. Tentokrát je tématem náš životní styl.
Když se mluví o klimatické změně, často slyšíme jednu magickou formuli: stačí změnit náš životní styl. „Přestaňte jezdit auty, přestaňte jíst maso, vypínejte častěji světlo a nakupujte ekologicky šetrné produkty… a zachráníte svět před klimatickou změnou. Naším cílem není dehonestovat ekologicky šetrný životní styl. Raději chceme ukázat, jak je tento argument využíván k odvracení pozornosti od skutečných příčin ekologické krize, k přenášení zodpovědnosti ze systému na individuum.
Chceme mluvit o tom, jak je tato strategie prospěšná pro společnosti, kterým se takto daří zvyšovat spotřebu a skrývat jejich vlastní devastující vliv a jak se díky tomuto argumentu stávají z obětí viníci, když se pocit viny rozprostírá mezi jednotlivci.
Životní styl jednotlivců není příčinou klimatické změny
Už v prvním mýtu jsme dokazovali, že vina za klimatickou změnu leží především na bedrech velkého byznysu. Třiašedesát procent světových emisí skleníkových plynů způsobených lidskou činností mezi léty 1751 a 2010 má na svědomí devadestát firem. Je mezi nimi padesát soukromých firem jako Chevron, Shell, BP, Exxon, jednatřicet státem vlastněných firem jako je například saudskoarabská Saudi Aramco a devět státem provozovaných firem, většinou produkujících uhlí ve státech jako Polsko nebo Čína. Polovinu těchto emisí firmy vyprodukovaly po roce 1988.
Kvůli globálním i národním nerovnostem nelze zodpovědnost za změnu klimatu rovnoměrně rozdělit mezi 7,3 miliardy lidí, kteří obývají planetu Zemi. Jedna ze studií ukazuje, že procento nejbohatších lidí produkuje dva tisíce krát větší počet emisí, než procento nejchudších. Krom toho, že superbohatí pravděpodobně nebudou příliš ochotní žít skromnější životy, víme, že se různé skupiny lidí podílejí na klimatické změně různým způsobem. Řeči o změně životního stylu tyto rozdíly jakoby vymazávají tvrzením, že jsou naše životní styly a opovědnost za změnu klimatu srovnatelné.
- Greenwashing: změna stylu jako obchodovatelná komodita
Za tímto argumentem se schovává snaha odklonit pohled veřejnosti od skutečných příčin klimatické změny k obchodním zvykům jednotlivců. Spása světa je prodávána v recyklovatelném obalu v bio supermarketech. Společnosti spoléhají při prodeji svých produktů na zvyšující se pocit individuální viny, předcházení klimatické změně je předkládáno jako morální problém, ležící na bedrech jednotlivých lidí, kteří si mohou zvolit lepší život.
Není překvapivé, že se stejné společnosti takto snaží odklonit pozornost od vlastních devastujících účinků. Například koncern Starbucks se prezentuje jako ekologicky citlivá společnost, přestože většina jejich produktů obsahuje palmový olej, který je jednou z hlavních příčin ekologické katastrofy v Indonésii. Stejně tak se maskuje i oděvní společnost H&M, jakkoli prosperuje na neudržitelném cyklu módních změn.
- Žít zeleně, nesplnitelná mise v systému, který ničí klima
Dalším příkladem je využívání osobních automobilů. Všichni víme, že bychom je měli používat méně, ale jak můžeme chtít po lidech menší používání aut, když je veřejné dopravy tak špatně dostupná? „Plánované stárnutí“ věcí jde rovněž proti nám. Produkty jsou navrhovány tak, aby se po čase zkazily - většinou je mnohem levnější koupit nový, než nechat opravit starý. Občas dokonce účelově není možné daný produkt opravit. Takovýto obchodní model podněcuje masovou spotřebu a plýtvání, oboje s negativními důsledky na změnu klimatu.
Jak jsme již zmínili výše, obchodování s palmovým olejem je jednou z příčin ekologické katastrofy v Indonésii. Palmový olej je jednou z nejoblíbenějších a nejlevnějších tržních komodit. Většina potravinářských a kosmetických společností (například Unilever, Ferrero, Nestlé) jej přidávají do svých produktů. Palmový olej je natolik rozšířený, že zabere spoustu času a energie odhalit kde všude se nachází, jeho alternativy jsou navíc dražší.
Když k tomu započítáme všechny chemické látky v kosmetice, hormony v mase nebo pesticidy v půdě, potřebujeme spoustu volného času a pátracích schopností, abychom se vyhnuli neetickým a zdraví škodlivým produktům. Můžete kupovat fair trade produkty, ale ty jsou mnohem nákladnější a za pěknými sliby často skrývají ošklivou pravdu.
Všechny příklady nás zavedou k systému, který upřednostnil zisk před zdravím a bezpečností lidí. Dokud tento systém profituje z klimatické změny a devastace zemí globálního jihu, naše individuální volby nikdy nezprostředkují adekvátní řešení. Žít zeleně se v našem kontextu podobá plavbě proti proudu.
- Žít zeleně je privilegium
Příběhy, které se skrývají za snahou o změnu životního stylu, jsou často vylučující. Například kritika velké spotřeby nebere v potaz lidi, kteří žijí v prekérních životních podmínkách. „Den, kdy si nic nekoupím“, který se snaží upozornit na přehnanou spotřebu, nikdy nezmiňuje fakt, že spousta lidí nezkonzumuje skoro nic, protože nemají jinou volbu.
Žít zeleně je náročné na čas i finance. Pokud chcete skutečně přijmout ekologicky šetrné způsoby života, musíte být přiměřeně bohatí, trpěliví, uvědomělí a se spoustou času. Nelze to vztáhnout na většinu lidí globálního severu či jihu, což ukazuje, jakým privilegiem se příběh o zeleném životě stal.
- Individualismus vede ke ztrátě solidarity
V našem světě vede zelený život často k pocitu nadřazenosti, což brání vzniku solidarity mezi lidmi, kteří musí řešit stejný problém. Podobně soustředění na individualitu vytváří díru mezi střední třídou a deklasovanými, protože chudí lidé si nemohou dovolit podobné privilegium. Perspektiva střední třídy je tak odkláněna od korporací k chudým lidem, od znečišťovatelů k obětem.
Podobný mechanismus vidíme v různých zemích napříč Evropou. Když dojde na sociální problematiku, často slýcháme, že si za to chudí lidé můžou sami (zvlášť pokud se jedná o lidi s nebílou barvou kůže). Podobné názory chtějí naznačit, jakoby si chudí lidé sami zvolili svou pozici, jakoby byla zapříčiněná jejich leností, hloupostí či podřadností.
Podobné osočování obětí často slýcháme i v ekologických otázkách. Přestože to jsou hlavně chudí lidé po celém světě, kdo na svých bedrech nesou chyby systému (ceny kvalitních potravin, energetická chudoba, znečištění), jsou představování jako viníci vlastního trápení. Při podobném rámování nemůže být řeč o klimatické spravedlnosti.
Závěrem? Lidé nejsou problém, ale řešení klimatické krize
Soustředění na individuální životy činí systém neviditelným. Klimatická změna je však systémový problém a potřebuje systémové řešení. Pokud se narativ změní z „potřebujeme změnit základy našeho systému“ na „potřebujeme nakupovat jiným způsobem“, celý příběh ztratí smysl.
Přesunuli jsme se od diskuze o opuštění fosilního průmyslu k debatě o úsporných žárovkách a plastových pytlích. Dokud mluvíme o hrstce lidí, kteří žijí zelený život v bohatých zemích, nemluvíme o potravinářském průmyslu, o průmyslu odpadů ani o fosilním průmyslu.
Soustředění na životní styl depolitizuje ekologickou problematiku. Nebere v potaz otázky privilegia a nespravedlnosti. Nemá smysl mluvit o klimatické změně na individuální úrovni, protože systém v podstatné míře formuje naše individuální rozhodnutí. Změna životního stylu je relevantní jen v případě, že s sebou nese hnutí, které chce rovnováhu sil ve společnosti změnit.
Jako mladí lidé z globálního severu si jsme vědomi povinnosti žít skromnějším způsobem života. Potřebujeme jíst, cestovat a konzumovat jiným způsobem. Naše ekologická stopa je nadměrná. Stejně tak si jsme vědomi, že tato situace má systémové příčiny a může být řešena jen systémovými změnami, ne individuální askezí.
Potřebujeme kolektivní akci, proměnu společnosti. Potřebujeme systémovou změnu potravinářského, energetického a tržního systému. Nechceme zelený kapitalismus, chceme klimatickou spravedlnost. Nechceme natřít systém na zeleno, chceme ho změnit.
Slovy Naomi Klein: „Z klimatické změny se nevykoupíme.“
Přeložil RADEK KUBALA
Ano, je pravda je zapotřebí je systémová změna. Ale - tato systémová změna nebude možná bez toho, aby své životní hodnoty zcela zásadně změnil právě i ten zcela normální, průměrný člověk-spotřebitel.
Mám chtít, aby třeba na Šumavě, o jejíž charakter se bojuje, vyrostly řady větrných elektráren? Mohu potom v nastalé logice "zprostit povinnosti" Krkonoše? Necháme rozjet tenhle vlak? Přiveze další tlaky, korupční jednání a salámovou politiku. Budou to zase koncerny, které se vrhnou do problematiké aktivity a budou z ní týt. Kolik je vůbec zapotřebí energie ke zbudování větrné elektrárny? Nemáme tu leckdy co do činění se zájmy ocelářské lobby? Nepracuje se na nových technologiích, které by změnily (a zpřijatelnily) podobu větrných elektráren? Nepřijde v dalších desetiletích silná sopečná erupce, která nám poskytne více času na reakci? Nebudou lidé moci, třeba na bázi aerosolů, dosahovat podobného efektu i bez ní? Opravdu musí jaderné elektrárny zůstat ocejchované?
Je nezbytné, aby zbývající výrazná menšina velkých řek světa ztratila svoji nezregulovanost? Mají se lidé od nich stěhovat jako v Číně po vybudování "Třech soutěsek" nebo koneckonců po vybudování naší Vltavské kaskády? Je 5 milionů Norů skvělých, když nechají vodopády jen přes léto pro turisty a jinak je "zužitkují" na výrobu energie, pokud zároveň těží ohromné spousty ropy ze Severního moře?
Mrzí mě, že liberálně-zelené kruhy souhlasí s cestou "růstu růstu" a leckdy neváhají kývnout na další kolo závodu v sobectví výměnou za fakt, že se tak bude dít za stálejších klimatických poměrů, tedy v méně limitujících podmínkách.
Pokud bychom se podívali na spotřebu energií, zase by nám vyšli velcí spotřebitelé - průmysl, doprava atd. Ovšem ti produkují také pro spotřebu,která nakonec končí u obrovského množství jednotlivých lidí.
Nebylo by výroby bez spotřeby stejně jako naopak. Pokud by nám šlo o vysvětlení, tak se to nedá oddělit. Autorům textu ale o vysvětlení nejde, jde jim o nalezeni viníka.
Hledání viníka místo vysvětlení a řešení je obvyklé u problémů, jejichž řešení není známo .
Používáním veřejné dopravy podporují její udržení. Zatímco používání osobních vozidel, navíc nevytížených, působí na životní prostředí negativně - vede k upadání veřejné dopravy a rozvoji individuálního automobilismu. Dříve mívala rodina nanejvýš jedno auto, dnes je stále častěji vidět, že jich má víc a jezdí každý zvlášť.
Spotřebitelé by mohli dokázat ovlivňovat výrobu ještě daleko více, kdyby byli schopni se navzájem domluvit na nějakém cíleném chování.
Vlastně umím. Žila bych jako má babička, když byla v mém dnešním věku a fyzické kondici. Nikam necestovala, leda dvakrát do roka za sestrou a na hrob svých rodičů do dáli zvící 40 kilometrů. Její denní program spočíval v tahání tašek s nákupy a vaření pro celou rodinu, v péči o hrob dědečka a ve sledování televize, kdy se vypracovala na rodinného sportovního experta.
Byla to moc hodná, absolutně nesobecká žena. V tom po ní nejsem. Mám radost, když si mohu něco svého času urvat na jízdy za koupáním v přírodě a tak podobně. A tašky s nákupy nemusím tahat v ruce.
Ale v globálu to jistě má velký vliv.
To se týká i létání letadlem. Někdy to zkrátka potřebujeme. Ovšem letecká doprava je samozřejmě velmi neekologická.
Turismus je krásná věc a žije z něj mnoho lidí, ale když se z něj dělá modla (musím všude být, protože známí už tam byli), tak škodí.
Ale taky se to nedá nijak absolutizovat.
Domnívám se,že lidí, kteří preferují hromadnou dopravu z ekologických důvodů je tak málo, že nic neovlivní.
Lidé budou jezdit hromadnou dopravou, pokud to pro ně bude pohodlnější, levnější atd. To ovlivňuje stát dotacemi do železnic či naopak dálnic, daňovou politikou atd. Státní politiku ovšem lidé do určité míry ovlivňují například tím, že straně Zelených dají méně než 1,5% hlasů.
A totéž platí pro volby: Lidí, kteří z ekologických důvodů volí stranu zelených. je tak málo, že ta strana ve volbách nemůže uspět.
A lepší dostupnost koupání v přírodě. To se v nejhorším vyřeší časem samo, až budou všechny zbývající netoxické vodní zdroje oplocené a střežené, a koupání v přírodě bude něco, co si mohli kdysi dovolit babičky našich vnoučat.