Mýtus

Když klimatická jednání nepostupují vpřed a nedaří se najít společnou řeč, pak často slýcháme, že „nedokonalá dohoda je lepší než žádná dohoda.“ Argument je nejčastěji používán ke snížení ambicí na nejnižšího společného jmenovatele.

S blížícím se klimatickým jednáním v Paříži a se sílícími obavami, že plánované dohody nebude dosaženo, slýcháme tento mýtus od politiků a mainstreamových médií stále častěji. „Nemůžeme čekat příliš mnoho. Je to složité. Skoro dvě stě států vyjednává. Perfektní dohoda není možná. Perfektní je nepřítelem slova dobrý.“

Letos jsou tyto hlasy stále hlasitější. COP21 bude pro francouzského prezidenta Hollanda jediný velký mezinárodní summit, záleží mu tedy na tom, aby dopadl úspěšně. Proto francouzská vláda dělá vše, aby byla dohoda uzavřena. Navrhuje nové texty, urguje státy, aby našly společnou řeč. Brice Lalonde, asistent generálního sekretáře OSN, dokonce prohlásil, že důležitější než obsah dohody je dohodu uzavřít.

Rádi bychom tento mýtus vyvrátili a ukázali, jak je tento absurdní argument využíván k tlaku na snižování ambicí a využívání nespravedlivých mechanismů při jednání.

1.Hlavní principy úmluvy OSN jsou zrazovány

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), která byla přijata v roce 1992, je založena na principu rovnosti, společné, avšak diferencované odpovědnosti a odpovídajících možnostech jednotlivých států. To znamená, že rozvinuté státy (například globálního severu) mají větší odpovědnost jednat v otázce změny klimatu, protože všechny země za ní nenesou stejnou odpovědnost.

Tyto principy jsou zahrnuty v Kjótském protokolu, který je dosud jedinou právně závaznou mezinárodní dohodou věnující se klimatu. Úmluva zahrnuje rovněž další principy, jako transfer technologií, budování kapacit a finanční pomoc rozvojovým zemím při adaptaci na změnu klimatu.

Návrh dohody, který bude základem pro klimatická jednání v Paříži, jde proti těmto principům — po letech, kdy se některé bohaté státy snaží vyhnout historické odpovědnosti a svalují vinu na rozvojové země. Dále pak tvrdí, že všechny státy musí snižovat emise rovnoměrně.

Návrh dohody nemůže pokrýt všechny problémy klimatických změn, pokud rozvinuté země tlačí pouze na snižování emisí a nemluví o adaptaci na změnu klimatu, financování oblastí postižených změnou klimatu nebo transferu technologií — přestože jsou tyto problémy pro rozvojové země nejvíce zasažené globálním oteplováním nejdůležitější. Protože klimatická jednání prakticky řídí bohaté státy, je tato problematika neustále odsouvána. Návrh pařížské dohody není výjimkou. Můžeme takovou dohodu přijmout? Naše odpověď zní: „Ne!“

2.Oteplení o dva stupně je nebezpečný cíl

Hlavní cíl, na kterém se státy dohodly v roce 2009 na klimatickém jednání v Kodani, tedy udržet průměrné oteplení planety pod dvěma stupni, byl již sám o sobě kompromis, nejvyšší společný jmenovatel. Přestože tento cíl pomohl celosvětově zvýšit povědomí o klimatické změně, ve skutečnosti je takové oteplení velmi nebezpečné, protože by mělo devastující následky pro spoustu chudých a zranitelných států.

Během 200 let jsme dokázali planetu oteplit v průměru o 0,85 stupně Celsia. Díky nastřádaným emisím skleníkových plynů se počet extrémních výkyvů počasí od roku 1980 ztrojnásobil, jak můžete vidět na grafu níže.