Pán ve čtvrté řadě se hlásí o slovo. Představuje se jako Richard Rothschild. Oznamuje přítomným, že kandidoval do veřejné funkce v Carrol County ve státě Maryland, jelikož dospěl k přesvědčení, že opatření proti změně klimatu jsou ve skutečnosti „útokem na americký kapitalismus a střední vrstvy.“

Panelistů, shromážděných v pozdním červnu ve washingtonském hotelu Marriot, se ptá: „Nakolik je celé hnutí za záchranu klimatu jenom trojským koněm, do jehož břicha zelené hnutí ukrylo rudou, marxistickou socioekonomickou doktrínu?“

Zde, na šesté Mezinárodní konferenci o změně klimatu pořádané Heartland Institutem, okázalém setkání všech horlivých popíračů všeobecného vědeckého konsensu v tom, že lidská činnost otepluje planetu, je to jen řečnickká otázka. Je to jako zeptat se skupiny německých bankéřů, zda jsou Řekové nespolehliví. A je nabíledni, že panelisté nevynechají jedinou příležitost tazatele ujistit: „Máte úplnou pravdu.“

Chris Horner z Competitive Enterprise Institute, jehož koníčkem je šikanování klimatologů účelovými žalobami a bezbřehým vyžadováním dokumentů na základě zákona o právu na informace, se sápe po mikrofonu. „Pokud chcete klidně věřte tomu, že tu jde jen o klima,“ deklamuje ponuře, „a mnoho lidí tomu opravdu věří. Ale není k tomu žádný opodstatněný důvod.“

Tvrdit, že změna klimatu je spiknutím s cílem zbavit Američany jejich svobod, je na standardy Heartland Institute ještě vcelku dosti krotké tvrzení. V průběhu dvoudenní konference jsem se dozvěděla, že Obamův předvolební slib podpořit lokálně vlastněné rafinérie biopaliv je ve skutečnosti projevem „zeleného komunitarismu“, jež odpovídá „maoistickému“ plánu umístit „každému na dvorek tavící pec na surové železo.“ (Patrick Michaels z Cato Institute). Že klimatické změny jsou „zástěrkou nacismu“ (bývalý republikánský senátor a vysloužilý astronaut Harrison Schmitt). A že ekologové jsou jako aztéčtí kněží, ochotní obětovat zástupy lidí, jen aby usmířili bohy a změnili počasí (redaktor „osvětové“ stránky popíračů změn klimatu ClimateDepot.com Marc Morano).

Především tu ale slýchávám různé variace na postoj pana Rothschilda ze čtvrté řady: že změna klimatu je trojským koněm, jejž její vyznavači zhotovili s cílem odstranit kapitalismus a nahradit jej nějakým druhem ekosocialismu. Jak to ve své knize „Climate of Corruption“ stručně podává další řečník z konference, Larry Bell, změna klimatu má „máloco do činění se stavem životního prostředí, ale mnoho se snahou zlikvidovat kapitalismus a změnit americký způsob života.“

Ano, ovšem… tvrdí se, že delegáti konference odmítají změnu klimatu kvůli svému zásadnímu nesouhlasu s interpretací vědeckých poznatků. A organizátoři se opravdu do určité míry snaží svou akcí napodobit důvěryhodné vědecké konference. Své setkání nazvali „Rehabilitace vědecké metody“ a osvojili si zkratku ICCC, jen o jedno písmeno odlišnou od celosvětově respektované vědecké autority, Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC).

Ale vědecké teorie, které se tu prezentují, jsou staré a dávno zdiskreditované. A nikdo se ani nenamáhá pokusit se vysvětlit, proč si jednotlivá vystoupení tak protiřečí. (Planeta se neotepluje. Anebo se otepluje, ale ničemu to nevadí. Možná, že to něčemu vadí, ale vinu za vzrůstající teploty nesou sluneční skvrny,)

Pravdu díc někteří postarší členové publika při promítání teplotních grafů usínají. Z klimbání procítají jen tehdy, když se na pódiu zjeví hvězdy jejich hnutí, ne špatní vědci, ale prvotřídní ideologové, jako Morano či Horner. To ukazuje skutečný účel setkání: poskytnout zatvrzelým popíračům změn klimatu argumentační výzbroj, se kterou budou v následujích týdnech a měsících tlouct ekology po hlavách.

V rozhovoru před konferenčním sálem se prezident Heartland Institute hrdě hlásí k zásluhám o „tisíce článků a komentářů“, které „čerpají z informací šířených na našich konferencích.“

Heartland Institute, think tank se sídlem v Chicagu zasvěcený „propagování volnotržních řešení,“ takovéto potlachy organizuje od roku 2008, někdy i dvakrát ročně. A jeho strategie, zdá se, funguje.

Morano, který se proslavil špinavou akcí pro vietnamské veterány, jež potopila prezidentskou kampaň Johna Kerryho v roce 2004, setkání otevírá řadou vítězných pokřiků: „Obchod s emisními povolenkami: vyřízený! Obama na kodaňském summitu: selhal! Klimatické hnutí: dodýchává! Dokonce promítne několik citací klimatických aktivistů, kterak si sypou popel na hlavu (to by jim šlo) a nabádá publikum, aby slavilo!“

Chyběly balónky a konfety, ale kdyby je tam měli, bylo by to zcela na místě.

Co levici stále ještě nedošlo

Názory veřejnosti na významné sociální a politické otázky se mění zpravidla jen velmi pozvolna. Náhlým posunům obvykle předcházejí dramatické události. Proto výzkumníky veřejného mínění tak překvapilo,  jak se postoje ke změně klimatu proměnily během pouhopouhých čtyř let. Ještě v 2007 firma Harris zjistila, že podle 71 procent Američanů spalování fosilních paliv působí změnu klimatu.

Do roku 2009 číslo pokleslo na 51 procent. K červnu 2011 podíl Američanů s tímto přesvědčením klesl na 44 procent, pod polovinu populace. Podle Scotta Keetera, ředitele dotazníkového výzkumu v Pew Research Center for the People and the Press, se jedná o „jeden z největších krátkodobých posunů veřejného mínění v živé paměti.“

Ještě pozoruhodnější je fakt, že tento posun padá na vrub prakticky jen jedné strany politického spektra. V roce 2008 Newt Gingrich s Nancy Pelosiovou uváděli televizní spot o změně klimatu a téma  se v USA těšilo oboustranné podpoře. Tomu ovšem odzvonilo.

70 až 75 procent z těch, kteří se politicky označují za demokraty či liberály, nepochybují o tom, změny klimatu způsobují lidé — je to postoj, který v posledním desetiletí zůstává stabilní či lehce sílí. V prudkém kontrastu k tomu, voliči republikánů začali vědecké poznání odmítat.

Důsledky klimatických konspiračních teorií ovšem sahají daleko za hranice Republikánské strany, zvláště v situaci, kdy demokraté povětšinou mlčí, protože si nechtějí rozházet nerozhodnuté. Přizpůsobila se média, přizpůsobil se kulturní průmysl.

V roce 2006 se hollywoodské hvězdy předváděly na udílení Oskarů v hybridních autech, popkulturní časopis Vanity Fair vydával jednou do roka zelené číslo. V roce 2007 věnovaly tři největší americké mediální sítě změně klimatu 147 reportáží. V roce 2010 bylo reportáží už jen 32, limuzíny se vrátily do módy a výroční zelené číslo Vanity Fair jsme naposledy viděli v roce 2008.

Mlčení vytrvalo až do konce nejteplejší dekády v dějinách měření a přečkalo i následující léto plné vrtošivého počasí a po celém světě zdolávaných teplotních rekordů. Fosilní průmysl průběžně investuje miliardy dolarů do nejšpinavějších způsobů těžby ropy, uhlí a zemního plynu (za všechny příklady uveďme ropovod Keystone XL, který má stát sedm miliard dolarů).

Dehtové písky Alberty, Beaufortovo moře, Pennsylvánská plynová ložiska, uhlí ve Wyomingu a Montaně: tam všude fosilní průmysl sází na to, že hnutí za záchranu klimatu je vyřízené. Pokud se ovšem uhlík z těchto projektů dostane do atmosféry, změna klimatu bude zřejmě katastrofická (jen vytěžit albertskou ropu by podle Jima Hansena z NASA znamenalo pro klima „v podstatě konec hry“).

To všechno znamená, že klimatické hnutí se rychle potřebuje vrátit na scénu v hlavní úloze. Jenže má-li se to stát, levici se bude muset lecčemus od pravice přiučit.  Vybudovat nové transformační hnutí nemusí být přitom tak těžké, jak se na první pohled zdá.

Pokud se zeptáte lidí z Heartland Institute, ochotně vám vysvětlí, že změna klimatu činí nějaký druh levicové revoluce doslova nevyhnutelným. Přesně proto její existenci tak zarytě popírají. Snad bychom jejich teoriím měli naslouchat pozorněji — možná, že pochopili něco, co levici stále ještě nedošlo.

Není žádným tajemstvím, že popírače klimatu financují korporace podnikající ve fosilním průmyslu. Uvolňují si tím cestu k projektům, které existenčně ohrožují planetu. Foto flickr

Konec hegemonie volnotržní ideologie

Popírači klimatických změn netvrdí, že se jedná o levicový komplot, poněvadž by odhalili nějaké umně skryté spiknutí. Ke svému závěru dospěli důkladnou analýzou toho, čím je podmíněno celosvětové, rychlé a přísné snížení emisí, po němž volají klimatologové. Usoudili, že by taková změna byla možná pouze za cenu radikální reorganizace našeho hospodářského a politického uspořádání, a to způsobem, který se neslučuje s jejich „volnotržní“ vírou.

Jak se vyjádřil James Delingpole, britský bloger a spolupracovník Heartland Institute: „Současný environmentalismus úspěšně prosazuje mnohá levicová opatření: přerozdělování, vyšší daně, více regulací.“ A šéf Heartland Institute, Joseph Bast to podává ještě přímočařeji: Pro levici, „jsou změny klimatu darem z nebes... Zdůvodní si jimi všechno, co chtěla beztak udělat.“

A teď vám musím povědět svou Nepříjemnou pravdu já: je to přesně tak. Než se pustím dál, musím bez okolků zdůraznit: 97 procent všech klimatologů vám potvrdí, že z hlediska vědy se lidé v Heartland Institute mýlí úplně ve všem.

Skleníkové plyny, které jsme vypustili do atmosféry spalováním fosilních paliv, už dnes způsobují růst teplot. Pokud naše energetika do konce desetiletí nezamíří úplně jiným směrem, čeká nás svět plný utrpení a bolesti.

Ovšem pokud jde o důsledky vědeckého poznání klimatologů, především co se týče hlubokých změn, jež musí prodělat naše vzorce spotřeby energie, ale i sama logika našeho hospodářského uspořádání, shromáždění v hotelu Marriot se patrně mýlí daleko méně než mnoho profesionálních environmentalistů, kteří vykreslují obrazy klimatické zkázy, a pak nás ujistí, že se jí můžeme vyhnout, pokud budeme nakupovat „zelené“ výrobky a vytvoříme chytrý trh s povolenkami.

Fakt, že atmosféra není schopna vstřebat všechen uhlík, který do ní vypouštíme, je příznakem daleko horší krize, jež pramení z bludu, na němž je postaven náš ekonomický model: že příroda nemá limity, že v ní vždycky budeme schopni najít vše, co potřebujeme; a že když něco přece jen dojde, bez problémů za to nalezneme náhradu, kterou budeme moci těžit navěky.

Nejen atmosféru vykořisťujeme daleko za únosnou mez. Totéž provádíme s oceány, s pitnou vodou, s ornicí či s biologickou rozmanitostí. Krize klimatu od základu zpochybnila celý náš rozpínavý, dobyvačný způsob myšlení, který tak dlouho určoval náš vztah k přírodě.

Když Chris Horner svým kumpánům z Heartland Institute povídal, že změna klimatu ve skutečnosti není „podstatou problému“, měl svým způsobem pravdu. Ve skutečnosti vůbec není podstatou problému. Změna klimatu je zprávou, která nám ohlašuje, že mnohé ze stěžejních východisek moderní civilizace už neplatí.

Pro nás, lidi vychované osvícenskými ideály, nenavyklé přizpůsobovat své ambice přírodním hranicím, je nesnadné si to připustit. A platí to úplně stejně pro etatistickou levici jako pro neoliberální pravici.

Přestože lidé z Heartland Institute rádi strašívají komunismem, aby Američanům rozmluvili ochranu klimatu (český prezident Václav Klaus, hvězda konferencí Heartland Institute, dokonce říkával, že pokusy zabránit globálnímu oteplení se rovnají ambicím sovětských plánovačů kontrolovat celou společnost), pravdou je, že sovětský státní socialismus byl pro klima katastrofou.

Hltal suroviny se stejným nezřízeným apetitem jako kapitalismus a stejně bezohledně chrlil odpad: před pádem Berlínské zdi měli Češi i Rusové dokonce větší uhlíkovou stopu na hlavu než jejich protějšky v Británii, Kanadě či Austrálii. A jakkoli někteří poukazují na ohromné čínské programy rozvoje obnovitelných zdrojů a tvrdí, že jsou možné pouze v centrálně řízeném hospodářství, pravda je taková, že Čína nijak ve své totální válce proti přírodě nebrzdí.

Zvládnutí klimatické krize je jistě podmíněno rozhodnou činností vlád na všech úrovních. Ale skutečná řešení  může přinést jen rozdělení a rozptýlení moci a správy na komunitní úroveň: rozptýlené a komunitně vlastněné zdroje obnovitelné energie, lokální biozemědělství či dopravní systémy organizované jejich uživateli.

A přesně toho se lidé v Heartlandu Institute tak obávají: zavedení takovýchto nových systémů totiž opravdu přinese definitivní konec nadvlády volnotržní ideologie.

Jedná se o úvodní část úvahy Capitalism vs. the Climate, která vyšla 9. listopadu 2011 v časopise The Nation a která se stala základem včera vydané knihy. Přeložil Josef Patočka