Jakkoli svět nyní vzrušují tři intenzivní bezpečnostní a humanitární krize — na východní Ukrajině, v Gaze a v Iráku — nic se nemění na tom, že nejtíživější problém, jemuž mezinárodní společenství právě čelí, je jiný. Jakkoli to zvláště z českých médií nelze prakticky rozpoznat, svět dnes nic netíží tak jako globální změny klimatu.

Debaty s popírači změn klimatu v něčem připomínají hovory s vyznavači reformování komunismu v 80. letech. Čím nadšeněji tvrdili, že do strany vstoupili, aby ji změnili zevnitř, tím jasnější bylo, že jsou k často tak trapnému obelhávání dobře motivování vyhlídkami osobního prospěchu. Anebo prostě byli nějak omezení či snadno podléhající indoktrinaci: i na takové si lze vzpomenout.

Jak se jeden moudrý muž nedávno vyslovil, diskutovat o politickém postoji ke změnám klimatu je jako diskutovat o politickém postoji k rovnici E=mc2. Proto by bylo na místě učinit zprávou na titulních stránkách skutečnost, že odbornou komunitu klimatologů v posledních týdnech vyděsily zprávy z Ruska, jež však nijak nesouvisely s tamější politickou konstelací. V nejodlehlejších částech Sibiře se objevují prazvláštní krátery, o nichž se klimatologové domnívají, že jsou nejspíše způsobeny prudkým uvolňováním metanu z tajícího arktického permafrostu.

Jeden z vědců neudržel odborné dekórum a naměřené deviantní hodnoty uhlíku v atmosféře opatřil v grafech na svém blogu uličnickou poznámkou „WTF?“. Takovou ztrátu ovládání lze pochopit, seznámíme-li se s kontextem a souvislostmi. Pokud je pravda, že se začal uvolňovat metan doposud pohřbený v sibiřské „věčně“ zmrzlé půdě, stojíme na počátku katastrofy, kterou vědci popisují jako „splašené ohřívání klimatu“ (runaway climate heating).

Lapidárně řečeno se jedná o toto: oteplování Země spustí procesy, jako je právě uvolňování sibiřského metanu či odtávání grónských a dalších arktických ledovců, které samočinně urychlí další ohřívání. To může přivodit nijak neregulovatelný, nezvladatelný kolaps globálních ekosystémů s drastickými dopady na produkci potravin, prudce se zvyšujícími hladinami světových oceánů; s bezpečnostními a humanitárními dopady v rozsahu, jež mezinárodní společenství nebude mít sebemenší šanci zvládnout.

Potíž je také v tom, že s metanem, tajícími ledovci či permafrostem, s hrozivě působícími sibiřskými krátery, které už novináři vcelku přiléhavě překřtili na „díry do pekla“, nelze nijak vyjednávat, v zápase s nimi nijak nepomůže armáda. Jedná se o úplně nový typ bezpečnostní hrozby, jejímuž naplnění lze předejít pouze včasnou, rozsáhlou, celosvětově koordinovanou akcí, která radikálně a rychle sníží spotřebu fosilních paliv. V podstatě se jedná o německý obrat v energetice provedený rychle a v celosvětovém měřítku.

Jenomže bráno střízlivě, je lidstvo něčeho takového vůbec schopno? Potíž zde je i v tom, že proměny klimatu vykazují poměrně vysokou setrvačnost. Jinak řečeno: kroky, které podnikáme dnes, se projeví až za dlouhou dobu. Navíc stále nutně pracujeme pouze s pravděpodobnostními modely, což zákonitě znesnadňuje politickou i veřejnou debatu: každý se nakonec může upínat k neodůvodněné naději, že všechno třeba tak nějak dobře dopadne samo od sebe.

Je jasné, že k tomu, abychom podnikli dostatečně razantní potřebnou akci, se mezinárodnímu společenství velice rychle krátí čas. Ukazuje se tu, jak nedokonalé jsou metody rozhodování v tržní společnosti: než si globální kapitalismus zpracuje, že je nutné chránit planetární klima, bude na smysluplnou akci pozdě. To je ostatně základní premisou knihy Naomi Kleinové This Changes Everything: Capitalism vs. Climate, jejíž vydání se připravuje na polovinu září. Sibiřský metanový drak se už probouzí a začíná funět.

↗

Sibiřská díra do pekla: this changes everything. Foto Siberian Times

Nutnost nové organizace mezinárodního společenství

Nezbytně nutně potřebujeme, aby demokratické metody rozhodování postavené na podstatnosti informací, a nikoli na síle finančních zájmů, rychle nabyly vrchu. A zde — vlastně poněkud překvapivě — reakce mezinárodního společenství na tři základní humanitární a bezpečnostní krize dneška, zmíněné v úvodu, přece jen k určitým opatrným nadějím opravňuje.

Rychlost, s níž mezinárodní společenství dokázalo odpovědět na srdceryvnou tragédii iráckých jezídů, je imponující. Nikdo zde nemůže Západu podsouvat zištnou či imperiální motivaci. Zdá se, jako by se teprve tváří v tvář středověké krutosti Islámského státu v západních zemí probudily zdravé instinkty: armáda rychle pomáhá v ryze humanitární akci, vyzbrojují se Kurdové a najednou se objevují hlasy, že může být nutné revidovat Sykesovy a Picotovy hranice na Blízkém východě z roku 1916, které nevznikaly nikterak přirozeně, ale jako výsledek dohody koloniálních, okupačních zájmů.

Islámský stát, který šíří děs a hrůzu a podstatně mění perspektivu, s níž se na dění na Blízkém východě pohlíží, se podobá změnám klimatu v tom, že s ním nelze vyjednávat. Jeho porážka je podmíněna směsí rozhodnosti, obětavosti a ochoty překonat ryze zištné či jinak schématické uvažování.

Za uvážení stojí také fakt, že armáda fanatických hrdlořezů je financována katarskými petrodolary: i zde tedy vidíme odpudivé důsledky nezdravé závislosti současného typu industriální civilizace na ropě: bez absurdního bohatství by středověké struktury blízkovýchodních despocií byly mnohem obtížněji udržitelné, anebo by přenejmenším měly mnohem menší vliv.

Je jistě příznivé, že se množí hlasy, jako je včerejší komentář veterána britské liberální politiky Paddyho Ashdowna, které směřují ke komplexnímu zvládnutí blízkovýchodní krize na humanistickém základě a s mnohem silnějším důrazem na právo na sebeurčení a ochranu práv všemožných menšin, než jaké politika Západu vůči regionu doposud vykazovala. A krize v Gaze navzdory všem hrůzám a utrpení civilistů má svůj stříbrný okraj v tom, že k takovému přístupu postupně spěje i tlak mezinárodního společenství na Izrael.

A ve vědomí nutnosti nového, humanističtějšího přístupu k mezinárodní bezpečnosti i potřeby důslednější aplikace práva na sebeurčení nakonec může vyústit i krize na Ukrajině. Každý soudný člověk uzná, že její řešení nakonec bude muset mít podobu nějaké dohody zahrnující Rusko. A právě nějaký typ z práva na sebeurčení vycházející federalizace Ukrajiny a nového, za férových okolností uskutečněného referenda o statusu Krymu, by mohly být parametry, které dovolí všem stranám překonat napětí bez ztráty tváře.

Mezinárodní společenství nutně potřebuje metodicky nový a účinný přístup k zvládání konvenčních bezpečnostních a humanitárních krizí. Těžko si představit, že by mohl vycházet z něčeho jiného než z rozumné aplikace práva na sebeurčení, ostatně není žádná náhoda, že takové téma řeší i politicky nejvyspělejší komunity — viz připravované referendum o nezávislosti ve Skotsku.

Světové velmoci i mezinárodní společenství jako celek se nutně potřebují vymanit z éry imperiálního soupeření, poněvadž potřebujeme všechny síly soustředit na zvládnutí fatální hrozby soustavně se prohlubující ekologické krize přerůstající v katastrofu. Je jasné, že demokratický formát řešení musí mít podobu nějaké mnohem silnějším mandátem a demokratičtější i akceschopnější vnitřní strukturou vybavené Organizace spojených národů. A je také jasné, že se to neobejde bez razantního spoutání moci korporací a globálního kapitálu.

V této souvislosti má stále smysl si připomínat ve své průzračnosti mimořádně elegantní československý návrh na reformu OSN, který na její půdě před dvaadvaceti lety představil Josef Vavroušek: pokud by se jeho vize sociální, ekonomické, ekologické a bezpečnostní samosprávy vyrůstající z kontinentů až na celosvětovou úroveň uskutečnila, lze si představit, že odvěké aspirace lidí na život ve světě bez válek, v míru s přírodou, v sociálně solidárním, hospodářsky spravedlivém, tolerantním a pluralitním světě, mohly ještě přece jen dojít naplnění.