Jakkoli svět nyní vzrušují tři intenzivní bezpečnostní a humanitární krize — na východní Ukrajině, v Gaze a v Iráku — nic se nemění na tom, že nejtíživější problém, jemuž mezinárodní společenství právě čelí, je jiný. Jakkoli to zvláště z českých médií nelze prakticky rozpoznat, svět dnes nic netíží tak jako globální změny klimatu.

Debaty s popírači změn klimatu v něčem připomínají hovory s vyznavači reformování komunismu v 80. letech. Čím nadšeněji tvrdili, že do strany vstoupili, aby ji změnili zevnitř, tím jasnější bylo, že jsou k často tak trapnému obelhávání dobře motivování vyhlídkami osobního prospěchu. Anebo prostě byli nějak omezení či snadno podléhající indoktrinaci: i na takové si lze vzpomenout.

Jak se jeden moudrý muž nedávno vyslovil, diskutovat o politickém postoji ke změnám klimatu je jako diskutovat o politickém postoji k rovnici E=mc2. Proto by bylo na místě učinit zprávou na titulních stránkách skutečnost, že odbornou komunitu klimatologů v posledních týdnech vyděsily zprávy z Ruska, jež však nijak nesouvisely s tamější politickou konstelací. V nejodlehlejších částech Sibiře se objevují prazvláštní krátery, o nichž se klimatologové domnívají, že jsou nejspíše způsobeny prudkým uvolňováním metanu z tajícího arktického permafrostu.

Jeden z vědců neudržel odborné dekórum a naměřené deviantní hodnoty uhlíku v atmosféře opatřil v grafech na svém blogu uličnickou poznámkou „WTF?“. Takovou ztrátu ovládání lze pochopit, seznámíme-li se s kontextem a souvislostmi. Pokud je pravda, že se začal uvolňovat metan doposud pohřbený v sibiřské „věčně“ zmrzlé půdě, stojíme na počátku katastrofy, kterou vědci popisují jako „splašené ohřívání klimatu“ (runaway climate heating).

Lapidárně řečeno se jedná o toto: oteplování Země spustí procesy, jako je právě uvolňování sibiřského metanu či odtávání grónských a dalších arktických ledovců, které samočinně urychlí další ohřívání. To může přivodit nijak neregulovatelný, nezvladatelný kolaps globálních ekosystémů s drastickými dopady na produkci potravin, prudce se zvyšujícími hladinami světových oceánů; s bezpečnostními a humanitárními dopady v rozsahu, jež mezinárodní společenství nebude mít sebemenší šanci zvládnout.

Potíž je také v tom, že s metanem, tajícími ledovci či permafrostem, s hrozivě působícími sibiřskými krátery, které už novináři vcelku přiléhavě překřtili na „díry do pekla“, nelze nijak vyjednávat, v zápase s nimi nijak nepomůže armáda. Jedná se o úplně nový typ bezpečnostní hrozby, jejímuž naplnění lze předejít pouze včasnou, rozsáhlou, celosvětově koordinovanou akcí, která radikálně a rychle sníží spotřebu fosilních paliv. V podstatě se jedná o německý obrat v energetice provedený rychle a v celosvětovém měřítku.

Jenomže bráno střízlivě, je lidstvo něčeho takového vůbec schopno? Potíž zde je i v tom, že proměny klimatu vykazují poměrně vysokou setrvačnost. Jinak řečeno: kroky, které podnikáme dnes, se projeví až za dlouhou dobu. Navíc stále nutně pracujeme pouze s pravděpodobnostními modely, což zákonitě znesnadňuje politickou i veřejnou debatu: každý se nakonec může upínat k neodůvodněné naději, že všechno třeba tak nějak dobře dopadne samo od sebe.

Je jasné, že k tomu, abychom podnikli dostatečně razantní potřebnou akci, se mezinárodnímu společenství velice rychle krátí čas. Ukazuje se tu, jak nedokonalé jsou metody rozhodování v tržní společnosti: než si globální kapitalismus zpracuje, že je nutné chránit planetární klima, bude na smysluplnou akci pozdě. To je ostatně základní premisou knihy Naomi Kleinové This Changes Everything: Capitalism vs. Climate, jejíž vydání se připravuje na polovinu září. Sibiřský metanový drak se už probouzí a začíná funět.

↗

Sibiřská díra do pekla: this changes everything. Foto Siberian Times

Nutnost nové organizace mezinárodního společenství

Nezbytně nutně potřebujeme, aby demokratické metody rozhodování postavené na podstatnosti informací, a nikoli na síle finančních zájmů, rychle nabyly vrchu. A zde — vlastně poněkud překvapivě — reakce mezinárodního společenství na tři základní humanitární a bezpečnostní krize dneška, zmíněné v úvodu, přece jen k určitým opatrným nadějím opravňuje.

Rychlost, s níž mezinárodní společenství dokázalo odpovědět na srdceryvnou tragédii iráckých jezídů, je imponující. Nikdo zde nemůže Západu podsouvat zištnou či imperiální motivaci. Zdá se, jako by se teprve tváří v tvář středověké krutosti Islámského státu v západních zemí probudily zdravé instinkty: armáda rychle pomáhá v ryze humanitární akci, vyzbrojují se Kurdové a najednou se objevují hlasy, že může být nutné revidovat Sykesovy a Picotovy hranice na Blízkém východě z roku 1916, které nevznikaly nikterak přirozeně, ale jako výsledek dohody koloniálních, okupačních zájmů.