Když člověk píše slovo genocida, tváří se, přinejmenším sám před sebou, že s tím pojmem dokáže zacházet stejně jako s jinými slovy: ohýbat ho, správně usadit do věty, občas i do historických souvislostí, anebo mu rozvinutím přiřadit přesnější obsah. Zapátrá v paměti, mimoděk a jaksi cvičně, jestli je o strašlivém průběhu 20. století dostatečně informován, a vybaví si strašný osud Arménů, Židů, Kambodžanů nebo Rwanďanů.
Dokud člověk setrvá v úrovni slov, je v bezpečí mnoha procesů, které v jeho mysli syntetizují řeč a vedle ní myšlenku; tuším, že jsem někde četla, že myšlenky se dělí na takové, které se skládají z výroků, jistého vědomí slov, a pak obrazová zjevení či duševní přískoky, které stojí za fenoménem objevování nečekaných řešení. Možná jsou to epifanie, jak jimi prosluli modernisté... Ale to je jedno.
Dočetla jsem se tam taky, že individuální porozumění okolním jevům vzniká z oblaku vědomí, takového řízeného chaosu na všech úrovních mysli, a níže ještě na chemické rovině, z elektrických vzruchů v nervové soustavě a kdo ví z čeho ještě.
Dokud člověk, který ji nezažil, píše slovo genocida, většinou nevidí její pravý obraz. Jeho představivost po té věci sahá neochotně, možná ji schválně trochu rozostřuje, aby sám sebe nezahnal do úzkých. Na pozadí si sice uvědomuje, že by měl být pobouřen, rozhořčen, měl by se pohnout k nějakému kroku nebo aspoň vyjádření, většinou je ale před obsahem toho slova chráněný jeho morfologií, vědomím místa, kde se s tím pojmem setkává, je od něj oddělený polštářem rozhořčení jiných a jejich vážnými výrazy. 
Jezidský klášter na hoře Sindžár v časech míru. Dnes místo srdceryvných scén. Foto James Gordon, flickr.com
Tentokrát je to jinak, alespoň v mém případě. Tentokrát se ptám, jak se budu sama před sebou zodpovídat z vědomí, že v horách v okolí Sindžáru (už ten z médií přejatý pojem, který utrpení zdánlivě přesně lokalizuje: co to je, tohle „okolí Sindžáru“?) žízní a hladoví tisíce dětí, nemůžou tam ani zpátky. Že se dívám na další genocidu. Že nevím, co s tím mám dělat.
Tentokrát taky prožívám úzkost. Nevím, jak jednou odpovím svému synovi, kdyby se mě někdy ptal: „Ty, mámo, když byla genocida Jezídů, to bylo přece strašný, tam přece umíraly děti žízní, to ti bylo třicet, že jo?“
Že je 21. století stejně zlé a pitomé jako byly ty předchozí, jenom část světové populace se trochu častěji myje, mu říct nemůžu. „Je mi to hrozně líto,“ řeknu možná namísto neurčitého pojednání o duchu doby, ačkoliv už teď vím, jakou jedinou odpověď můžu na tuhle větu dostat.
„S lítostí jdi do prdele,“ řekl mi v patnácti letech jeden postarší humanitární pracovník, nemyslel to zle a neznělo to nijak přísně, vlastně to bylo spíš skoro sportovní pobídnutí, abych se pohnula a rychleji nosila pytle s oblečením. Neměl tehdy čas poslouchat marnivé dojetí mladé holky nad skupinkou kosovských dětí, které načas opustily svoje rodiny, aby se jim doma nic nestalo. Vlastně mi to vysvětlil dobře.
S lítostí jdi...
Kdyby to byl nějaký opravdový trest, který by mě ze spoluviny nad tou hrůzou vykoupil, půjdu. Vážně. Kdybych věděla, že se tím vyvleču z odpovědnosti syté a myté menšiny hledící na utrpení dětí uvězněných v horském průsmyku, z toho, že vidím, co se děje v Gaze, a spokojím se s nějakým politicko-analytickým výrokem, který mi na dálku dá pocit, že když už tomu racionálně rozumím a dovedu pojmenovat, je to jaksi řízený proces, jehož se účastním svojí rozumovou spravedlivostí, tak půjdu.
Jenomže takhle to nefunguje. Ještě nevím, co s tím udělám. Ani kam s tím půjdu. Co s tím děláte vy?
O hrůze z bezpečí jazyka
U absolutních pojmů, jako je genocida, nás od porozumění jejich obsahu ochraňuje nesdělitelná zkušenost i rozum sám. Jak se vyrovnat s úzkostí z neovlivnitelného utrpení? Co dělat, kam jít?
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
