O hrůze z bezpečí jazyka

U absolutních pojmů, jako je genocida, nás od porozumění jejich obsahu ochraňuje nesdělitelná zkušenost i rozum sám. Jak se vyrovnat s úzkostí z neovlivnitelného utrpení? Co dělat, kam jít?

Když člověk píše slovo genocida, tváří se, přinejmenším sám před sebou, že s tím pojmem dokáže zacházet stejně jako s jinými slovy: ohýbat ho, správně usadit do věty, občas i do historických souvislostí, anebo mu rozvinutím přiřadit přesnější obsah. Zapátrá v paměti, mimoděk a jaksi cvičně, jestli je o strašlivém průběhu 20. století dostatečně informován, a vybaví si strašný osud Arménů, Židů, Kambodžanů nebo Rwanďanů.

Dokud člověk setrvá v úrovni slov, je v bezpečí mnoha procesů, které v jeho mysli syntetizují řeč a vedle ní myšlenku; tuším, že jsem někde četla, že myšlenky se dělí na takové, které se skládají z výroků, jistého vědomí slov, a pak obrazová zjevení či duševní přískoky, které stojí za fenoménem objevování nečekaných řešení. Možná jsou to epifanie, jak jimi prosluli modernisté... Ale to je jedno.

Dočetla jsem se tam taky, že individuální porozumění okolním jevům vzniká z oblaku vědomí, takového řízeného chaosu na všech úrovních mysli, a níže ještě na chemické rovině, z elektrických vzruchů v nervové soustavě a kdo ví z čeho ještě.

Dokud člověk, který ji nezažil, píše slovo genocida, většinou nevidí její pravý obraz. Jeho představivost po té věci sahá neochotně, možná ji schválně trochu rozostřuje, aby sám sebe nezahnal do úzkých. Na pozadí si sice uvědomuje, že by měl být pobouřen, rozhořčen, měl by se pohnout k nějakému kroku nebo aspoň vyjádření, většinou je ale před obsahem toho slova chráněný jeho morfologií, vědomím místa, kde se s tím pojmem setkává, je od něj oddělený polštářem rozhořčení jiných a jejich vážnými výrazy.

Jezidský klášter na hoře Sindžár v časech míru. Dnes místo srdceryvných scén. Foto James Gordon, flickr.com

Tentokrát je to jinak, alespoň v mém případě. Tentokrát se ptám, jak se budu sama před sebou zodpovídat z vědomí, že v horách v okolí Sindžáru (už ten z médií přejatý pojem, který utrpení zdánlivě přesně lokalizuje: co to je, tohle „okolí Sindžáru“?) žízní a hladoví tisíce dětí, nemůžou tam ani zpátky. Že se dívám na další genocidu. Že nevím, co s tím mám dělat.

Tentokrát taky prožívám úzkost. Nevím, jak jednou odpovím svému synovi, kdyby se mě někdy ptal: „Ty, mámo, když byla genocida Jezídů, to bylo přece strašný, tam přece umíraly děti žízní, to ti bylo třicet, že jo?“

Že je 21. století stejně zlé a pitomé jako byly ty předchozí, jenom část světové populace se trochu častěji myje, mu říct nemůžu. „Je mi to hrozně líto,“ řeknu možná namísto neurčitého pojednání o duchu doby, ačkoliv už teď vím, jakou jedinou odpověď můžu na tuhle větu dostat.

„S lítostí jdi do prdele,“ řekl mi v patnácti letech jeden postarší humanitární pracovník, nemyslel to zle a neznělo to nijak přísně, vlastně to bylo spíš skoro sportovní pobídnutí, abych se pohnula a rychleji nosila pytle s oblečením. Neměl tehdy čas poslouchat marnivé dojetí mladé holky nad skupinkou kosovských dětí, které načas opustily svoje rodiny, aby se jim doma nic nestalo. Vlastně mi to vysvětlil dobře.

S lítostí jdi...

Kdyby to byl nějaký opravdový trest, který by mě ze spoluviny nad tou hrůzou vykoupil, půjdu. Vážně. Kdybych věděla, že se tím vyvleču z odpovědnosti syté a myté menšiny hledící na utrpení dětí uvězněných v horském průsmyku, z toho, že vidím, co se děje v Gaze, a spokojím se s nějakým politicko-analytickým výrokem, který mi na dálku dá pocit, že když už tomu racionálně rozumím a dovedu pojmenovat, je to jaksi řízený proces, jehož se účastním svojí rozumovou spravedlivostí, tak půjdu.

Jenomže takhle to nefunguje. Ještě nevím, co s tím udělám. Ani kam s tím půjdu. Co s tím děláte vy?

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Úterý, 12.Srpna 2014, 13:58:36

já si při takovýchto textech vždycky uvědomím, jak práce editora zahraničního zpravodajství s každodenním přívalem neštěstí ze všech koutů světa člověka otupuje ... díky

jinak slovo genocida má ještě jednu zvláštnost a to tu, že se oficiálně skoro nepoužívá - pokud je totiž nějaká vražedná kampaň oficiálně uznána genocidou, OSN musí podle své Charty přistoupit k intervenci. Mezi politiky a představiteli institucí, na jejichž hlasu záleží, se proto užívá jiné označení - masakr s prvky genocidy

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Naše svědomí a realita světa Středa, 13.Srpna 2014, 13:52:27

To je, paní Válková, opravdu otázka na tělo. Co s tím?

Samozřejmě, přirozeným popudem každého humánně založeného člověka, pokud je svědkem nějakého bezpráví, je to, zasáhnout, pomoci, zjednat nápravu.

Jenže: nedá se nic dělat, ale naše možnosti jsou čistě reálně velmi omezené. Ono je sice možno napřít síly, a zabránit jednomu zlu; ale co dělat, když se bezmála celý svět utápí v propuknutých čistě animálních pudech a agresích, v nenávisti, ve fanatismu, v náboženském či ideologickém fundamentalismu?

Je pak skutečně možno právem žádat od příslušníka relativně stabilně fungujícího státu, aby se bez dechu štval od jednoho požáru k druhému, aby celý svůj život obětoval v nápravě toho, co svou zlobou a svou omezeností způsobili a zavinili jiní?

Zkusme si dát jeden zcela extrémní případ: dejme tomu, že někde ve vesmíru (třeba ve sféře nejbližší hvězdy, Alfy Centauri) existuje nějaká civilizace, která se utápí ve vnitřních rozbrojích a válkách, kde vítězná strana utlačuje tu druhou. Máme teď my, obyvatelé tak nekonečně vzdáleného světa, trpět výčitkami svědomí, že těm utlačovaným a trpícím - vzdáleným miliardy kilometrů - nedokážeme nijak pomoci?

Jak řečeno, zcela extrémní případ. Ale - jakou r e á l n o u možnost máme my, obyčejní obyvatelé střední Evropy, zamezit zlu někde na Středním Východě, způsobené religiózním fanatismem? V regionu vzdáleném sice ne miliardy, nicméně přece jenom tisíce kilometrů?

Nedá se nic dělat, ale jsou prostě situace, kdy musíme rezignovaně kapitulovat před hranicemi našich reálných možností.

Ovšem, "rezignovat" v daném smyslu naprosto nemá být nějakým blanko šekem či dokonce výzvou k tomu, prostě si lhostejně umýt ruce nad veškerým zlem tohoto světa.

V jistém smyslu totiž přece jenom nakonec obýváme jenom jeden jediný, společný svět; a nebylo by nic zpozdilejšího (a morálně zavrženíhodnějšího) nežli prostě netečně pokrčit rameny s tím, že "to jak se tam mezi sebou mlátí ti dole", se nás přece vůbec netýká.

Jde o to: jestliže příčinou všech těchto neštěstí a lidských tragédií je lidská omezenost, fanatismus a fundamentalismus - pak je nutno tyto projevy a tyto lidské vlastnosti potírat a zatlačovat všude, kde začnou vystrkovat svůj čertův dráp. A k tomu je - bohužel - dostatek příležitostí i v našich zeměpisných šířkách.

Takže, vážená paní Válková, k Vaší otázce: opravdu nemyslím, že byste jednou měla mít špatné svědomí vůči svému synovi, kdyby Vám snad měl položit otázku, proč jste nešla s Kalašnikovem v ruce bojovat za životy kurdských Jezídů proti jejich fanatickým pronásledovatelům.

Pokud mu budete moci dát odpověď, že jste se snažila být solidární s trpícími a potlačovala lidskou zlobu a fanatismus omezenců všeho druhu všude tam, kde Vám to bylo reálně možné - pak opravdu nemyslím, že by Vám Váš syn kdy mohl dělat jakékoli oprávněné výčitky.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Válková, Čtvrtek, 14.Srpna 2014, 07:24:44

buďte bez obav. Otázky vašeho syna vás budou pronásledovat tak maxiálně do jeho třiceti let. Pak už ne. Potom totiž také zjistí, že není tak snadné změnit svět.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.