Strach na scéně

Na podzim uplyne dvacet pět let od převratu v roce 1989. Jaký byl život před ním ve srovnání s dobou, ve které žijeme teď? Zdatnému člověku se dnes nabízí širší perspektivy, ale mnohem důležitější roli v jeho životě hraje strach.

V listopadu budeme bilancovat dvacet pět let od převratu v roce 1989. Když na to myslím, cítím, že pro mě je atmosféra těch dní a po nich následujících let stále součástí aktuálně žité reality – ale má nejmladší dcera, která se narodila v roce 1989, už přece žije docela jiný obraz světa, vstupuje do dospělého života, v němž musí se uživit, uplatnit a i jinak obstát. Pochopitelně mě napadá srovnání mezi její situací v tomto věku a tím, jak jsem na tom byla já.

Tak například: Mně bylo dvacet pět let v roce 1980, už jsem měla tři děti, žila jsem na venkově, s oficiální kulturou jsem neměla vůbec nic společného a byla jsem chudá jak kostelní myš. Kupodivu – a na to si vzpomínám docela živě – vůbec jsem se nebála budoucnosti. Na druhou stranu jsem si nedělala žádné naděje, už jsem nestála o to, dostat se k divadlu, které jsem tak toužila studovat a proto tak těžce nesla, že mi to kádrováci (už na gymnáziu!) nechtějí dovolit.

Když jsem si uvědomila, že za přístup do toho ráje se musí platit, přestalo se mi to divadlo líbit a ani studium už mi nepřipadalo tak lákavé. Společnost mě zavrhla, tak jsem zavrhla já ji a řekla si, že budu dělat něco, co má v každém případě smysl. Mít děti.

V té době panovala bytová nouze, získat normálně byt ve větším (ale i menším) městě skoro nebylo možné, lidé se všelijak po večerech pachtili na svépomocných stavbách, byly jakési pořadníky, hrozné korupční strašidlo, ale tenhle problém se daleko méně týkal člověka, který byl ochoten jít z města. My jsme tehdy dostali jako služební byt tak fantastickou metternichovskou lesovnu, že se nám o něčem takovém ani nesnilo.

Námi obývaný dům se stal okamžitě místem, kam se sjížděli přátelé a příbuzní, bylo tam tolik pokojů, že klidně dva mohly být vyhrazeny hostům, veliké zahrady, kus pole, sad, les – všechno, co si člověk může přát (a co mi dnes, přiznám se, hrozně chybí, snad proto, že jsem to jednou zažila), jen se pustit do práce. Už jsem napsala, že jsem sice neviděla perspektivu, ale vůbec jsem se jí nebála.

Prostě jsem věřila, že si nějak poradíme, že děti vychováme a uživíme a vypravíme do života. Když nejmladší dorostlo věku, kdy mohlo jít do školky, šla jsem do práce. A teď se omlouvám, že z jistých modelových důvodů vylíčím situaci ne zcela tak, jak byla, zkompiluji několik podobných osudů. Tedy řekněme, že jsem šla pracovat do kravína, který stál naproti hájovně přes pole. A můj muž že byl dřevorubec.

Na moji povahu to byla práce až moc nekvalifikovaná, ale poskytovala nejen obživu, ale všelijaké vedlejší zážitky, kterých by se jinak člověku nedostalo – třeba intimní kontakt s velikými zvířaty, každodenní zážitek cesty přes pole za svítání, fyzický trénink, z něhož nebylo možné se vymluvit.


Život v České republice po roce 2010 je pro zdatné jedince s dobrodružnou povahou určitě zajímavější a nabízí širší perspektivy. Strach v něm však hraje mnohem důležitější roli. Foto Michal Kalasek

Můj muž zase přesně věděl, kde rostou houby, kde žije jaký pták a zvíře, obeznámil se s architekturou stromu a soustavou lesa jako přírodního společenství – a kromě toho jsme oba nahlédli pod pokličku socialistického hospodářství, k němuž jsme měli velmi kritický vztah, seznámili se s lidmi podobného smýšlení (já třeba s veterinářem, on s inženýrem od lesních projektů, oba byli ekologicky smýšlející vzdělanci, jaké by člověk ve městě nepotkal).

Nebudu předstírat, že jsme si toho, o čem tady píšu , bůhvíjak vážili, oba jsme to angažmá pociťovali jako nedobrovolné, zejména já jsem měla ke smíření a vyrovnané mysli daleko, ale něco jsme dělat museli a člověk nechtěl vyčerpávat všechnu svou energii v negativních myšlenkách a postojích.

Když se někdy sejdeme, vzpomínáme na to, jak jsme si večer u kamen s přáteli říkali, že jsme vlastně naprosto v bezpečí, že horší, těžší, hůř placená a méně kvalifikovaná práce už není, i kdybychom si v hájovně zařídili tiskárnu samizdatů, nikam níž už nás srazit nemůžou. A na rodiny s dětmi se také bral jakýsi ohled.

Neměli jsme žádný majetek, žádné nákladné záliby, jen jsme se (hlavně já) divili, že společnost nemá potřebu tak zdatné, zdravé a inteligentní lidi, s takovým potenciálem, jak jsme my, nechat odstavené v nejpodřadnějším koutě své hierarchie.

Ani nás nenapadlo, abychom vyvíjeli jakoukoli občanskou aktivitu, nebyli jsme v ROH (kdo to nepamatuje, to byly socialistické odbory) ani v žádné jiné organizaci, děti nebyly v Pionýru. Dokonce jsme ani nechodili k volbám.Klidně jsme měli tři děti a vůbec jsme nemysleli na to, zda si to takříkajíc „můžeme dovolit“.

Dneska, když na ty časy vzpomínáme, musíme si přiznat, že věta „co nám kdo může udělat, níž spadnout už nelze“ přestala platit na sto procent. Přesně ty dvě práce, které jsme vykonávali – totiž námezdní práce v kravíně a v lese – v podstatě přestaly existovat. Na těžbu dřeva se najímají těžební společnosti a mléčné krávy už se u nás nechovají skoro vůbec. Dnes už takový únik od nároků, s nimiž nesouhlasím, možný není.

Ta idyla nám samozřejmě nevydržela, ale to bylo proto, že jsme byli prostě příliš komplikovaní lidé, než abychom se bez nějakého vědomého filozofického postoje a programu dokázali natrvalo vyrovnat s životní pozicí tak vzdálenou té, na niž jsme se v mládí připravovali. Na takový postoj jsme byli také příliš mladí, těžko jsme mohli uvědoměle všechno opustit, když jsme dosud nic neměli.

Kdyby nám společnost byla lhostejná, nebyli bychom k ní tak kritičtí, až nebylo možné se nijak zapojit. Děti rostly a my (tedy alespoň já) jsme je nechtěli vychovávat v izolaci k ostatním, nepohrdali jsme lidmi, jen režimem. Venkované a nadřízení nám na to po několika letech přišli a přestali jsme se jim líbit, všelijak nás udávali, nadměrně kontrolovali, pomlouvali nás, kde se dalo. Bylo to protivné, ale ani tenkrát, to musím říci se vší důrazností, jsme se nebáli.

Netušili jsme, kdy a jestli přijde změna, ale nebáli jsme se. Tímto jsem se ocitla zhruba v roce 1985, kdy jsme spolu s rozhodnutím najít si přiměřenější práci a méně desperátskou existenci hájovnu opustili. Dalších pět let do roku 1989 vynechám z důvodů rozsahu textu. Vzrostly naděje na změnu a přišel rok 1989.

Když tak přemýšlím o tom, jaké slovo přiřadit k – řekněme – pětiletým periodám těch let po roce 1989, naskakují pojmy jako nadšení, iluze, risk, dobrodružství, angažmá, lehkomyslnost, přecenění sil, omyl, zklamání, rezignace, stabilizace, ale až posledních několik let do té řady vstupuje slovo strach. A to i u mých dnes už dospělých dětí.

Reálný socialismus 80. let 20. století nedržel své obyvatelstvo na uzdě násilím, spíše bych řekla, že pocitem poklidné, ne moc zajímavé jistoty. Život v České republice po roce 2010 je pro zdatné jedince s dobrodružnou povahou, jako jsme byli my v roce 1980, určitě zajímavější a nabízí širší perspektivy. Strach v něm však hraje mnohem důležitější roli.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Velmi výstižné.... Úterý, 5.Srpna 2014, 10:09:34

Vážená paní Zemančíková,

vystihla jste to dokonale.

Přeji vám hezký den:)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

pěkné ohlédnutí i reflexe současnosti Úterý, 5.Srpna 2014, 12:50:32

Ta Metternichovská lesovna byla hájovna za zámkem Lázně Kynžvart?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Totalitní diktatura a stav svobody Úterý, 5.Srpna 2014, 13:51:2

Paní Zemančíková, díky za to že jste otevřela toto téma; bylo opravdu už na čase, aby tak někdo učinil.

Bylo opravdu na čase aby někdo přivedl pozornost na to, že i po svržení totalitní diktatury, a po nástupu té tak dlouho postrádané a vysněné svobody se tu tak nějak potichu a za zády obnovil a restauroval právě ten dřívější stav, kdy lidé mají strach. Strach o svou existenci, strach o reálnou náplň svých životů. Na místo strachu z toho, že za dveřmi vlastního obydlí bude náhle stát přepadové komando státní bezpečnosti a jeho obyvatele odvleče násilím pryč, třeba i na dlouhé roky věznění, na místo toho nastoupil strach z toho, že za dveřmi bude stát exekutor a člověka zbaví ne sice přímo osobní svobody, ale veškerého reálného životního zázemí.

Nicméně, v jednom bodě bych Vám přece jenom chtěl poněkud odporovat. Totiž ohledně Vašeho tvrzení, že "reálný socialismus 80. let 20. století nedržel své obyvatelstvo na uzdě násilím". Tak se to mohlo opravdu jevit tomu, kdo stál natolik stranou mimo všech platných společenských a kariérních struktur, že - použijme slavný výrok Karla Marxe - už opravdu neměl co ztratit, jenom své okovy.

Pro ilustraci bych měl jedno opravdu docela zajímavé srovnání. Bylo to někdy v roce 1981, kdy se na jedné pražské vysoké škole začala organizovat malá skupinka opozičně smýšlejících studentů. Prohnilost panujícího režimu byla tehdy už natolik všeobecně zjevná, že nejenže čistě verbální kritika poměrů byla mezi studenty naprosto samozřejmou věcí, ale dokonce se vykrystalizoval i - ovšemže mnohem užší - okruh radikálněji smýšlejících jedinců. Ovšem - v tom okamžiku kdy se měla uspořádat první opravdu konspirativní schůzka, kdy tedy už začalo jít opravdu do tuhého, tak n á h l e některý onemocněl, jiný musel nutně na svatbu vzdálené sestřenice; jeden alespoň upřímně a otevřeně prohlásil, že se z jeho pohledu jedná jenom o jakousi "partyzánštinu". Zkrátka, z celého širokého okruhu potenciálních odpůrců režimu nakonec zůstali všeho všudy tři.

Uplynulo několik let, jeden z těch tří mezitím změnil zemi svého pobytu. Do světa, který se tehdy ještě daleko více pyšnil tím, že on je "světem svobody". Kde nikdo nemusí mít strach před nikým a před ničím. No, stalo se jednou, že ve firmě kde byl tento člen bývalého triumvirátu zaměstnán, byl velmi nehezkým, a velmi podlým způsobem vyhozen jeden vedoucí pracovník, ze středního stupně řízení, který se postavil za své pracovníky proti vysokému managementu.
Nedalo se v té věci v jeho prospěch nic reálného udělat; všechny mocenské páky měla na své straně firma, respektive její vedení. To jediné gesto které bylo možno pro něj učinit, bylo čistě morální povahy: vyjádřit mu ze strany osazenstva projev solidarity. Byl sepsán dopis, ve kterém mu signatáři vyslovili své sympatie, a přáli mu vše dobré pro jeho další profesní život. A uspořádala se společná večeře na rozloučenou.

A nyní se začaly dít opravdu zajímavé věci. To "dolní" mužstvo, to které vykonávalo tu nejtěžší práci a které tedy už opravdu nemělo co ztratit, tak to se této akce solidarity zúčastnilo ve velkém množství.
Zatímco z okruhu těch, kteří ve firmě zaujímali třeba tu nejnepatrnější, ale přece jenom nějakým způsobem privilegovanou funkci, tak od nich náhle začaly před termínem onoho společného solidárního setkání přicházet jedna omluva za druhou: ten náhle zrovna v ten večer neměl čas, jiný musel hlídat děti, tomu umřela prateta, ten musel na svatbu vzdálené sestřenice...

Byl to skutečně pocit jakéhosi neskutečna, když se tu plně uzavřel a dovršil kruh od totalitní policejní diktatury ke "svobodnému světu": lidi zase ovládl strach. Strach z toho, že jestli nebudou jednat tak jak se od nich očekává, jestli opravdu vyjádří své pravé mínění, že to pro ně nezůstane bez následků. A strach o vlastní kariéru se nakonec ukázal být zcela stejně účinným "regulativem chování", jako strach z utlačovatelského aparátu totalitní diktatury.

P.S. Ten vedoucí pracovník, který tehdy před léty stál za celou tou akcí proti tomu osazenstvem oblíbenému předákovi, se zrovna v této době stal jedním z nejvyšších manažerů celé mezinárodně operující firmy.

Jan Bílek - Husle

Strach Středa, 6.Srpna 2014, 06:46:18

Dobrý den,

děkuji za pěkný článek. Sice jsem dobu komunismu zažil jen matně, ale mohu s Vámi rozhodně souhlasit v tom, že dnešní doba je založena na strachu. ... A mám strach, že strachu bude přibývat. :))) ...Já vím, je to špatný postoj - sebenaplňující se proroctví - ale jsem v mnoha věcech zkrátka pesimista.

Dnešní společnost je charakteristická především tím, že ekonomická moc ovlivňuje všechny sféry naší společnosti - politiku, kulturu. Dříve to bylo tak, že politika ovlivňovala ekonomiku a politiku. Aneb jak tvrdí Steiner, ani jedna varianta není správná. ...Ve společnosti, kde má vládnout hrstka multimilionářů skrze svou ekonomickou moc nutně musí působit strach, který lidi "udrží na uzdě". ...Nevím, zda je to přirovnání přesné, ale otrokářský systém BYL založen na strachu. Otroci byli fyzicky i psychicky trestáni - zastrašováni - aby byli poslušní. ...Domnívám se, že dnešní společnost je v mnohém otrokářskému systému podobná. Ikdyž to zastrašování je "skryté" a mnohem více "rafinované" či sofistikované. Bič už zkrátka být nemusí, abychom byli zastrašováni.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Strach zvířat v kleci a strach v přírodě Středa, 6.Srpna 2014, 13:54:56

Vzpomněla jsem si, že jsme za totality rozdíl mezi tehdejším životem a životem mimo totalitu přirovnávali k rozdílu mezi životem zvířat chovaných v kleci a životem zvířat na svobodě. I zvířata zavřená v kleci se bojí a to svévole svých pánů, ale jinak je o ně dobře postaráno. Existují pravidla jak pro chované, tak pro chovatele. A pokud jsou nastavena dobře a jsou dodržována, život plyne předvídatelně, beze strachu.
Žít ale mimo klec ve volné přírodě přináší mnohá nečekaná nebezpečí. Život je pestřejší, náročnější a nepředvídatelnější.
Ano, myslím, že tahle metafora vystihuje, co nám článkem sděluje (mezi jiným) Alena Zemančíková.

Jako vždy, ideálem je asi balancovat někde středem. Občanský život potřebuje dobrá pravidla v podobě zákonů a záchrannou síť (nikoli klec) v podobě sociálního státu.
Strach ano, ale neměl by přerůst v paniku. Správný je strach, který stimuluje, ale neničí toho, kdo jej má.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

pokračování Středa, 6.Srpna 2014, 13:58:48

Dnes je strachu bohužel někdy příliš. Strach vyčerpává, paralyzuje. Po něm přijde beznaděj, pak vztek, anebo rezignace.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Švandová, Čtvrtek, 7.Srpna 2014, 22:28:45

jaký je to ten "správný strach, který stimuluje"? Nějaký ani velký ani malý? A k čemu stimuluje?
Moc se mi to nezdá. Možná, že člověk by měl mít opravdu občas strach. Záleží ovšem taky na tom, oč ho vlastně má.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Paní Hájková, Pátek, 8.Srpna 2014, 00:05:26

to je těžká otázka, ale díky za ni.
Podle Wiki
http://cs.wikipedia.org/wiki/Strach
je strach reakcí na nebezpečí a může být různě intenzívní. Rozlišujeme strach vrozený a naučený,a strachu podobná je úzkost. Strach stimuluje člověka, aby nebezpečí odstranil či se mu vyhnul, pokud je nebezpečí příliš silné může vyvolat agresi.

Asi by bylo příhodnější mluvit spíš o druzích nebezpečí. Strach je psychologická kategorie, na stejné nebezpečí mohou různí lidé reagovat různě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Švandové Pátek, 8.Srpna 2014, 09:11:8

Znám příklady, kdy strach z nějakého problému je vyvolavatelem samotného problému. Například strach z nemoci způsobí nemoc.
Lidé by se strachu měli zbavit.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Paní Hájková, Pátek, 8.Srpna 2014, 12:58:35

souhlasím s Vámi v případě "zacykleného" strachu, neboli toho, který vyvolává větší strach. To patří k patologii strachu.
Strachu se ale myslím nedá zbavit úplně, alespoň ne toho, který je vrozený a provází člověka odpradávna.
Domnívám se, že i některá zvířata mívají emoci podobnou lidskému strachu.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Kolaříku, Pátek, 8.Srpna 2014, 13:17:46

jsou různé druhy strachu. "Nebojte se" papeže Jana Pavla II se týká něčeho, co bych nazvala "žít svůj život v neustálém strachu", "žít život poznamenaný strachem a starostmi" čili takový, který z číhajících nebezpečí a všednodennosti dělá hlavní životní téma. Přiznávám, že čím jsem starší, tím mám větší sklon do toho upadnout. "Nebojte se" JP II osvobozuje. Je to výzva k důvěře v dobré principy, k přijetí krásy poznamenané milostí, k uznání důležitosti toho, co člověka přesahuje, ať už je to z tohoto světa či mimo něj. K překonání každodennosti.

Na druhé straně ale nemohu každodennost překonat pouhým odpoutáním, zavřením očí. Překonáním se tu myslí získání odstupu k načerpání nových sil.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 10.Srpna 2014, 09:35:8

Strach o něco důležitého je oprávněný strach, ačkoliv i ten je člověk schopen zvládnout. Ale někdy se lidé bojí, že ztratí něco, co vlastně vůbec nepotřebují; jenom si myslí, že to potřebují. Jsou na tom závislí a mají o to strach.
Pokud lidé nejsou schopni svůj strach překonávat sami, měli by jim v tom pomáhat jiní, kteří strach překonávat dovedou. Ono takové společné překonávání strachu může být dokonce účinnější, než když se svým strachem zůstane člověk úplně sám.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.