Chci přispět X

Obrana každodennosti

Není možné komunistický režim definovat jako totalitní a zároveň odmítat studium jeho každodennosti. Tím bychom na totalitním systému odmítli studovat právě jeho všeprostupující totalitu.

Francouzský historik Marc Bloch kdysi vydal knihu s názvem „Obrana historie“, kterou jsem si troufale dovolil parafrázovat. Bloch náležel k tzv. škole Annales, která zahájila ústup od politických dějin směrem k dalším oborům, jako jsou dějiny žen, menšin nebo třeba každodennosti.

Tato témata jsou stále trochu ve stínu politických dějin říší a panovníků, oněch dějin „velkých“ nebo „vážných“. Ale to není nic vůči tomu, jak je v našich podmínkách napadáno studium každodennosti za komunismu (nebo stalinismu, jak kdo chcete).

Hlasitý kritik nynější rady ÚSTRu Martin Fendrych považuje každodennost za téma, které minimálně odvádí pozornost od důležitých věcí: „V ÚSTR se odehrál puč, ale úplně se nepovedl. Část ústavu se vzbouřila, nechce bádat o zahrádkářích, o způsobu trávení volného času, ale zveřejňovat, co byl zač komunistický represivní režim.“ V horším případě má pak každodennost ukazovat přívětivé stránky komunismu, jako že: „Lidé si mohli svobodně pěstovat mrkev na zahrádkách“.

Bývalý politický vězeň Leo Žídek soudí: „Ústav chce ´analyzovat život obyčejného člověka za normalizace´, aby se ukázalo, že nám za normalizace nebylo až tak zle. Velká část národa tento názor ráda přijme, zvlášť když už se nebude tolik mluvit o samotné podstatě normalizace: o pronásledování ze strany StB, náboženské nesvobodě, nemožnosti cestovat a soukromě podnikat či svobodně demonstrovat proti režimu.

Každodennost v praxi
Jak mohou vypadat dějiny každodennosti v praxi, ukazuje kniha britského historika Orlanda Figese s názvem Šeptem. Soukromý život se Stalinově Rusku. Figes patří mezi několik historiků se zvláštním talentem vydat odborné historické dílo o pár set stranách a udělat z něj bestseller.

Bude to asi tím, jak Figes umí své téma přiblížit čtenáři. Klasická „velká“ témata jako politické a společenské zvraty uvádí zároveň jako jeviště, kde odehrávají osudy jednotlivců a rodin. Jako kdyby pokračoval v té nejlepší tradici ruských romanopisců 19. století.

Zaměření knihy definuje Figes na str. 29-31: „Vnější projevy teroru oněch let popsalo už hodně knih - zatýkání a procesy, otrockou práci a zabíjení v gulagu - ale žádná kniha ještě do hloubky nepopsala, jaký měl teror vliv na osobní a rodinný život. ... Co to bylo za soukromý život, když stát zasahoval téměř do každé jeho oblasti právními předpisy, policejním dohledem a ideologickým nátlakem? Jak život v teroru ovlivňoval vztahy mezi lidmi? Co si lidé mysleli, když jejich muž nebo žena, otec nebo matka byli ´náhle zatčeni jako nepřátelé lidu´?

Figes zdokumentoval desítky osudů a uvažte sami, nakolik je jeho „analýza života obyčejného člověka“ v Sovětském svazu obhajobou komunismu. Hned na knižní obálce čteme, jak si lidé nechávali pod postelí kufr se sbalenými věcmi, kdyby je v noci přišla zatknout NKVD. Desetiletá Soňa zažila „vyhnanství a pracovní tábory, ztrátu rodičů, bydlení u více než deseti rodin. ... Jak dnes vzpomíná, cítila se obecně dost dezorientovaná a sklíčená, protože měla pocit, že je ´nemilovaná a nechtěná´.“ (s. 317)

Stěpan Podlubnyj tajil svůj kulacký původ a svěřoval ho deníku: „Mé každodenní (!) skrývání, mé tajemství mi neumožňuje být člověkem s nezávislou povahou. Nemohu otevřeně ani ostře vyjádřit žádné vlastní myšlenky. ... Mimovolně získávám povahu patolízala, chytrého psa: měkkého, zbabělého a vždy ustupujícího.

Tady se dá vznést námitka, že se nejedná o čistou každodennost, ale že ta je pouze důsledkem represí. Souvisí s tím další aktuální otázka, a sice jestli charakterizovat komunismus jako totalitní, nebo jako autoritativní režim.

Totalita versus autorita
Aniž bych zabíhal do všech teorií totalitarismu, tak základní rozdělení tkví v pojmu „totální“. Přísnější měřítka klade známý konzervativec Roman Joch: „Totalitní režim, jak již samotný název napovídá, usiluje o totální státní kontrolu nad celou společností, nad všemi aspekty jejího života. Pod jeho přímou politickou kontrolou je celá společnost, i její, z hlediska totalitního režimu zdánlivě nepolitické složky, jako jsou ekonomika, kultura a náboženství.“ Autoritativní režim naopak nechává tyto věci na pokoji.

Pokud totalita proniká všechny složky společnosti a jednotlivce, tak proniká i do jeho každodenního bytí. Z mého pohledu tak nelze definovat komunistický režim jako totalitní a zároveň odmítat studium jeho každodennosti. Tím bychom na totalitním systému odmítli studovat právě jeho všeprostupující totalitu.

Reprodukce zla
Totalita se nedržela při životě jenom represí. V 21. čísle časopisu Securitas imperii, který vydal ÚSTR ještě před loňským personálním otřesem, říká na str. 231 kulturní antropolog Ivo T. Budil: „Historická zkušenost zemí střední a východní Evropy nicméně ukázala, že v okamžiku, kdy se totalitní režimy omezily na pouhou tradiční represi a brutální fyzickou sílu k udržení moci, ... staly se zranitelnými a byly nakonec poraženy davy v ulicích.

Totální moc byla náhle zbavena svého ochranného kouzla. Totalitní systémy, to není pouze tajná policie, udavači, ... nebo koncentrační tábory, ale rovněž sofistikovaná symbolická hra, která oslovuje skryté sklony a hlubiny lidské existence.


Totalitní režim chtě i nechtě musí hledat nějakou podporu. Cílí i na novou generaci, v případě komunismu prostřednictvím Pionýra. Pionýr neznamená jen melancholické vzpomínky na to, jak děti běhaly po lese a perfektně se bavily. Pionýr znamenal hlavně indoktrinaci a to běhání po lese první přípravy na válku.

Sovětský Pionýr pak měl za úkol „znárodnit“ děti rodičům, udělat z nich hlavně členy státu než členy rodiny. Nebylo výjimkou, kdy děti udávaly vlastní rodiče. A to se nedělo pouhou represí, to se dělo jinými mechanismy, hlavně propagandou.

Obrana každodennosti
Na represích jde poznat nelidskost minulého režimu hned, na každodennosti ale také, jen se musí více koukat. Že by studium každodennosti vedlo automaticky k obhajobě komunismu, to vnímám to vůbec jako jedno velké nedorozumění. Netvrdím ale ani, že musí vést automaticky i k jeho vyvrácení.

Každodennost je neutrální nástroj, který se dá použít komunisty i antikomunisty, stejně jako studium a interpretace dějin politických nebo jiných. Přirozeně v tom všem vnímám obavu, že rada ÚSTRu podá témata tak, aby vyzněla jako obhajoba komunismu. To se pořádně zjistí, až nějaká taková práce vyjde.

Jestli se pak naplní obavy Martina Fendrycha, tiskoviny Ústavu budou v rámci jeho pučistické neutralizace přinášet recepty na mrkvový salát a Ústav převezme logo od Food not Bombs, nebo jestli se půjde podobnou cestou jako Figes. To, že jako překladatelka Figesovy knihy je uvedená Petruška Šustrová, mě naplňuje mírným optimismem.

V případě Figesova díla je protitotalitní zaměření nevývratné a odpovídají tomu i osudy knihy: „Autor je velmi kritický vůči Putinovu režimu, především vůči premiérově snaze vnutit ruským školám a univerzitám svou vlastní verzi Stalinovy osobnosti, jež ho do značné míry rehabilituje.

V prosinci 2008 vtrhla do petrohradské kanceláře Památníku policie a odnesla velkou část archivu, mj. materiál, který Figes použil pro knihu Šeptem. Historik tehdy zorganizoval protestní dopis prezidentu Medveděvovi, který podepsalo několik stovek světových akademiků. Následovaly soudní pře a za déle než rok byl archiv navrácen majitelům.


Podmínky SSSR a Československa se lišily, může tedy zapůsobit další obava, že studium komunistické každodennosti v českém prostředí dojde k nějakým přívětivějším výsledkům. Slovy Lea Žídka „aby se ukázalo, že nám za normalizace nebylo až tak zle“.

Je to trochu paradoxní stav, odpůrci komunismu jinak udávají argumenty, že celková situace je dnes celkově lepší než za komunismu; například proti argumentu, že „mlíko stálo dvě koruny“, se používá přepočet dnešní ceny mléka a tehdejší a dnešní průměrné mzdy, aby vyplynulo, že dnes se žije levněji (a co je tohle jiného, když ne praktické studium každodennosti). Záleží zase jen na tom, kdo se tématu ujme a jak.

I to chataření se dá nahlížet také z více stran. Letmo se ho dotýká i Figes, obliba pobytů na chatách podle něj pramenila z toho, že na venkově se lidé mohli lépe nadechnout a promluvit otevřeněji bez obav, že je někdo uslyší a udá. Útěku na chaty před režimem říkají Poláci „vnitřní emigrace“.

Chataření a pěstování mrkve z toho vychází jako útěk před realitou nebo rezignace na poměry; i dnes se rezignace na politiku projevuje mj. tak, že místo voleb dají voličů přednost odjezdu na chatu. V českých podmínkách je chataření částečným dědictvím trampského hnutí, které se, částečně pod tlakem komunismu, začalo usazovat.

Perspektivy
K tématu se vyjádřila i vědecká rada ÚSTRu v závěreční zprávě evaluace na str. 19: „Podporuje-li Vědecká rada záměr, aby se i český ÚSTR v budoucnu soustavněji zabýval tématy každodennosti, pak jejím členům rozhodně nejde o vyvolání nějaké fantazírováním podbarvené nostalgie po nacistickém a komunistickém režimu, … nebo dokonce o bagatelizování a relativizaci těchto režimů jako zásadně nepřijatelných.

Jde jim jedině o to, aby se dostatečně zohledňovalo, že se komunistický režim zejména za tzv. normalizace udržoval nikoliv převážně díky používání hrubého fyzického násilí, ale celého širokého spektra rafinovaných mechanismů, které v každodenním vztahu mezi obyvateli a režimem zahrnovalo metody jako šikanu, propagandu, distribuci výhod a ´jemnější´ formy kontroly. I zde je rozhodně na místě hovořit o represích.


Nechci na dálku radit, co má ÚSTR studovat. Primárně byl založen pro studium represí a je hlavně na něm, kudy se vydá. Z pozice „konzumenta“ mohu jen uvést vlastní dojem. Spojit politické dějiny, represi a jejich dopad na každodenní život, to vše na příkladu konkrétních rodin nebo jednotlivců, to je trend, který humanizuje dějiny, přibližuje historii lidem a přitahuje čtenáře k zájmu o dění.

Mimo Figese se k němu hlásí například Timothy Snyder v nové knize Krvavé země. A pokud by se k němu přihlásil i ÚSTR, byla by to snad jedna z cest, jak se stát konečně součástí společnosti a utlumit nepřátelské hlasy, které kritizují malou potřebnost Ústavu a v extrému volají po jeho zrušení.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Tomáš Tožička - Duchcov

každodennost je klíčem Pátek, 17.Ledna 2014, 12:28:12

Studium nástupu, rozkvětu, přežívání a úpadku autoritářských režimů je důležité především jako poučení pro současnost a budoucnost: Jak se tomu vyhnout? Pokud budeme představovat autoritářské či diktátorské režimy ve stylu 1984 či Metropolisu, je to symbolická výstraha, která ovšem o nebezpečí mnoho neřekne.

Důležité je pochopit, jak je možné, že se ve společnosti etabluje představa možnosti některé lidi či skupiny týrat, omezovat jejich svobodu a právo, vytvářet pro ně nesnesitelné podmínky k životu či v práci. A jak je možné, že to ostatní akceptují?

Dnes jsou hrdinové všichni, nikdo neměl rád reálsocialismus. Ale mnozí z těch, kdo proti němu dnes brojí, na něm s úspěchem parazitovali, aby po jeho změně parazitovali na režimu současném. Mnozí novináři jsou toho příkladem.

Obava ze studia každodennosti je tak veliká ze strachu, že by se dala rozkrýt tas široká smluvní kolaborace s režimem, pohodlnost přežívání v atomizovaném ghetu, snadnost uzavírání kompromisů s režimem výměnou za vlastní omezený prospěch.

Prostě všechno to, co se nám vkrádá do našeho života dnes a denně...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.