Francouzský historik Marc Bloch kdysi vydal knihu s názvem „Obrana historie“, kterou jsem si troufale dovolil parafrázovat. Bloch náležel k tzv. škole Annales, která zahájila ústup od politických dějin směrem k dalším oborům, jako jsou dějiny žen, menšin nebo třeba každodennosti.

Tato témata jsou stále trochu ve stínu politických dějin říší a panovníků, oněch dějin „velkých“ nebo „vážných“. Ale to není nic vůči tomu, jak je v našich podmínkách napadáno studium každodennosti za komunismu (nebo stalinismu, jak kdo chcete).

Hlasitý kritik nynější rady ÚSTRu Martin Fendrych považuje každodennost za téma, které minimálně odvádí pozornost od důležitých věcí: „V ÚSTR se odehrál puč, ale úplně se nepovedl. Část ústavu se vzbouřila, nechce bádat o zahrádkářích, o způsobu trávení volného času, ale zveřejňovat, co byl zač komunistický represivní režim.“ V horším případě má pak každodennost ukazovat přívětivé stránky komunismu, jako že: „Lidé si mohli svobodně pěstovat mrkev na zahrádkách“.

Bývalý politický vězeň Leo Žídek soudí: „Ústav chce ´analyzovat život obyčejného člověka za normalizace´, aby se ukázalo, že nám za normalizace nebylo až tak zle. Velká část národa tento názor ráda přijme, zvlášť když už se nebude tolik mluvit o samotné podstatě normalizace: o pronásledování ze strany StB, náboženské nesvobodě, nemožnosti cestovat a soukromě podnikat či svobodně demonstrovat proti režimu.“

Každodennost v praxi

Jak mohou vypadat dějiny každodennosti v praxi, ukazuje kniha britského historika Orlanda Figese s názvem „Šeptem. Soukromý život se Stalinově Rusku“. Figes patří mezi několik historiků se zvláštním talentem vydat odborné historické dílo o pár set stranách a udělat z něj bestseller.

Bude to asi tím, jak Figes umí své téma přiblížit čtenáři. Klasická „velká“ témata jako politické a společenské zvraty uvádí zároveň jako jeviště, kde odehrávají osudy jednotlivců a rodin. Jako kdyby pokračoval v té nejlepší tradici ruských romanopisců 19. století.

Zaměření knihy definuje Figes na str. 29-31: „Vnější projevy teroru oněch let popsalo už hodně knih - zatýkání a procesy, otrockou práci a zabíjení v gulagu - ale žádná kniha ještě do hloubky nepopsala, jaký měl teror vliv na osobní a rodinný život. ... Co to bylo za soukromý život, když stát zasahoval téměř do každé jeho oblasti právními předpisy, policejním dohledem a ideologickým nátlakem? Jak život v teroru ovlivňoval vztahy mezi lidmi? Co si lidé mysleli, když jejich muž nebo žena, otec nebo matka byli ´náhle zatčeni jako nepřátelé lidu´?“

Figes zdokumentoval desítky osudů a uvažte sami, nakolik je jeho „analýza života obyčejného člověka“ v Sovětském svazu obhajobou komunismu. Hned na knižní obálce čteme, jak si lidé nechávali pod postelí kufr se sbalenými věcmi, kdyby je v noci přišla zatknout NKVD. Desetiletá Soňa zažila „vyhnanství a pracovní tábory, ztrátu rodičů, bydlení u více než deseti rodin. ... Jak dnes vzpomíná, cítila se obecně dost dezorientovaná a sklíčená, protože měla pocit, že je ´nemilovaná a nechtěná´.“ (s. 317)