Trockisti a bolševici aneb Co se stalo s Petruškou Šustrovou?

V antilevicovém rauši, který nese diskuse kolem odvolání Daniela Hermana z postu ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, jsme svědky hysterie a kádrování nikoliv nepodobným praktikám minulého režimu.

Igor_demo20

Saša Uhlová

17.04.2013 09:39

Související

Nepřipadá mi příliš vkusné vyjadřovat se veřejně k situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), když je můj mladší bratr Michal Uhl členem jeho rady. Ovšem vzhledem k tomu, že jiné pěkné pravidlo, a to, že neneseme odpovědnost za činy svých příbuzných, zdá se neplatí, rozhodla jsem se porušit i to první.

Zpolitizovaná rada?
Nepříjemné je to o to víc, že jsem už rezignovala na debatu o minulosti a antikomunismu, protože mám pocit, že nikam nevede, a také jsem nesouhlasila s tím, že můj bratr Michal Uhl kandiduje do rady ÚSTR. Bohužel jsem však o nových členech rady nerozhodovala já, nýbrž Senát PČR.

Můj nesouhlas pramenil zejména ze skutečnosti, že jeho jméno (do této chvíle nikoli on sám) je veřejně známé, a on se tak nutně musel vystavit podezření, že byl zvolen proto, že se jmenuje Uhl. Tedy nemusel, pokud by rada dělala to, co si přejí antikomunisté a odpůrci změn v ÚSTR, to znamená nic. Skutečnost, že sociologické vzdělání je pro danou funkci docela vhodné, na věci nic nemění, dokonce ani to, že potomci odpůrců minulého režimu v předešlých radách působili, a nikomu to nevadilo. Dalším hendicapem je v české ageistické společnosti jeho věk. Je tedy snadným terčem, což věcné diskuzi neprospívá.

Na druhou stranu kdyby nebyl synem disidentů, byl by třeba synem komunistů. Nebo by mu zase vyčítali, že jeho jméno nikdo nezná, že nikdo neví, kdo je a odkud pochází. Ono by se asi vždycky něco našlo. Jediným opravdu zaručeným receptem proti společenské šikaně je nevyčnívat a nic nedělat. Otázkou ovšem zůstává, zda má smysl investovat tolik energie do nápravy instituce, ve které pořádek zřejmě udělat nelze.

Levicový senát sice navolil radu politicky poměrně vyváženě, nicméně se brzy začaly ozývat hlasy, že se chystá levicový puč. A sešly se zde navíc zcela nešťastně dva aspekty. Prvním je rovina technického fungování ÚSTRu, zejména pak chaos, který provází digitalizace, neschopnost dosavadního ředitele ústav reálně vést, a rovina ideologická, tedy otázka čím vším by se ÚSTR měl zabývat a k čemu by měl sloužit.

Levicový puč

V protilevicovém rauši (už je možná načase přestat používat eufemismu antikomunistický, když se ve skutečnosti jedná o strach z levice) se dostaly do oběhu různé fámy. Nová rada prý je politicky zaúkolovaná, aby ústav zrušila, znepřístupnila archiv, zastavila digitalizaci, a připravila půdu pro koalici KSČM a ČSSD, přetvořila obraz dějin, atd. atp. Nejlépe to asi shrnula Monika Pajerová ve svém alarmistickém příspěvku, ve kterém (od 38. minuty a 28. sekundy) nastiňuje temnou budoucnost vlády levice a ptá se: Co se stalo s Petruškou Šustrovou, kterou jsme znali jako normálního slušného (rozuměj pravicového) člověka? A neptá se jen Monika Pajerová, tu otázku si klade řada protilevičáků (to označení je ovšem jazykově odporné, zřejmě zůstanu u toho antikomunismu).

Pro všechny ty, kteří se ptají: Co se stalo s Petruškou Šustrovou? mám odpověď. Přečtěte si její knihu O světě kolem nás, což je vydaný soubor publicistických textů Šustrové, z nichž část věnuje situaci v ÚSTRu. Abyste koupi či zapůjčení knihy zúročili plně, můžete se v článcích snažit odhalit její trockistickou úchylku, nebo bolševické sklony. Přeji dobrou zábavu.

Věcná kritika ústavu spíše technického rázu ze strany Petrušky Šustrové dostala navolením nové rady konečně prostor, neboť ji většina členů byla ochotná podpořit. K tomu se přidalo ještě další téma, a to politické chápání instituce.

Byla to zlá a krutá totalita, odpovědnost neneseme
Za velice nešťastnou považuji terminologickou tahanici o pojem totalita. Debaty o pojmech jsou obtížné, i když se odehrávají v malé skupině lidí, přínosné jsou v rámci jednoho vědního oboru, a snad jsou ještě k něčemu v mezioborové diskuzi. V polarizované společnosti, kterou Česká republika bezesporu je, je taková debata nemožná. Ba co hůř, dále ji rozděluje.

Každý argument, který bych se pokusila vyslovit na podporu teze, že totalitou lze nazývat padesátá léta, nikoli však normalizaci, budou mí názoroví oponenti chápat jako bagatelizaci toho období. Nic na tom nemění skutečnost, že já zase vnímám jako bagatelizaci povahy systému let padesátých, když se obě tato období staví (terminologicky) na roveň.

Stejně nešťastné je zmiňovat ve zkratkovité a emocionálně vyhrocené diskuzi o minulosti materiální výdobytky, byť rozumím záměru pochopit, co všechno přispělo k udržení tehdejšího režimu. Když se však něco takového vysloví nahlas, antikomunisté jsou okamžitě přesvědčení, že ten, kdo něco takového řekl, minulý režim hájí.

Pokud bych otevírala diskuzi o pojetí minulosti, začala bych z jiného konce. Předpokládejme, že si nikdo z nás, kdo o tom přemýšlíme a případné diktatury (nebo totality, autoritářského režimu, vlády pevné ruky, prostě jak je každému libo; jsme v novinách, je to můj oddechový sloupek, který čtete doufám jen pro radost, nikoli analýza, a už vůbec ne vědecká stať) se bojíme, nepřeje žít v nesvobodné společnosti. Jaké je třeba vzít si poučení z minulosti? K čemu nám vlastně minulost může sloužit?

Domnívám se, že je třeba klást si zejména dvě otázky. První je, jaké jsou příčiny toho, že se takové režimy vytváří, a druhá je, co přispívá k tomu, že se nějakou dobu udrží. Kdyby jediné nesvobodné režimy na světě byly ty komunistické, zněla by možná správná odpověď na první otázku: komunismus. Ale není tomu tak, nesvobodný režim může mít i jinou příčinu, než je „propagace komunismu“.

Odpověď na druhou otázku by mohla znít strach z represe. Mohla. Ale zní? Když si představím pozdní normalizaci, napadá mě, proč vlastně chodili lidé k volbám? Opravdu to bylo ze strachu, že jejich děti nebudou moci studovat, když tam nepůjdou, jak se mnozí z nich hájí? Zkoumal někdo, zda lidé, kteří děti v kritickém věku s ambicemi studovat neměli, ignorovali častěji volby? A víte, co by se stalo, kdyby k těm volbám nikdo nešel? Zřejmě by to byl režimu konec.

Používání tvrdého pojmu totalita je v ČR tolik populární proto, že je to pro řadu lidí výhodné. Čím hůře budou popisovat normalizační režim, tím spíše se mohou vyvazovat z odpovědnosti za vlastní slabost, kolaboraci, loajalitu, které husákovskému vedení prokazovali.

Nejsem sice jediná, kdo se snaží na tento aspekt vnímání normalizace poukazovat, přede mnou, to udělal už například Petr Pithart (viz například odpověď na první otázku v tomto rozhovoru), ale to jsem nevěděla a přišla jsem na to sama. Připadám si úplně jako Jára Cimmrman.

Velká válka o jeden ústav
Snaha přivést do archivu řád, zajistit, aby digitalizované dokumenty byly opatřené příslušnými metadaty, tedy archivními popisy a seřazené do inventářů a katalogů tak, aby byly skutečně přístupné badatelům i široké veřejnosti, se ve zhysterizované diskuzi přetavila v obavu, že se archívy uzavřou, možná dokonce zničí. A to proto, že v radě sedí levičáci. Ti mají přirozeně jedinou touhu: zabránit zkoumání minulosti, ochránit komunisty, protože všichni levičáci jsou v hloubi duše „bolševici“ („bolševici“ jsou obzvlášť hnusní komunisté).

Opravdu nikoho z rozhicovaných antikomunistů nenapadlo, že škraloupy v minulosti mají i politici pravicových stran? A že za motivem některých politiků ODS může být kromě snahy vytřískat pro sebe politický kapitál i obava, že archivy už nebudou pod jejich nepřímou kontrolou, a něco se v nich najde i na ně?

To, co se spustilo v reakci na působení nové rady, mělo povahu davové hysterie. Sledovala jsem tiskové konference, poslouchala záznamy z jednání rady, četla články v novinách, a také sledovala diskuze na facebooku, kde jsem při dobrém mentálním zdraví přežila už dvoje emotivně vyhrocené volby. Špína, která se kolem mě valila, se mě tentokrát dotýkala i osobně. Říkala jsem si, proč mám pořád dokola číst v různých diskuzích, že je můj otec trockista, bratr bolševik, marxista, kryptokomunista, popřípadě také trockista, Petruška Šustrová trockistka či maoistka, levičáci odporní bolševici, socialisti komouši, a tak pořád dokola. Co mi to jen připomíná?

A když se, aniž bych se k situaci nějak výrazně vyjadřovala, dostalo této milé pozornosti několikrát i mně, ovládla mě snad poprvé v životě chuť argumentovat mým dětstvím, abych dokázala, že opravdu vím, co to znamená žít v nesvobodě, a že bych byla blázen, kdybych si jakoukoli formu nesvobodné společnosti přála.

V takové diskuzi mám výraznou nevýhodu. Můj oponent zná mou rodinnou historii, tedy aspoň si to myslí, a libovolně ji interpretuje, kdežto já většinou vůbec nevím, co dělal před listopadem 1989, netuším, co dělali jeho rodiče, nemohu znát traumata, která si sebou nese. A tak jsem se rozhodla dát si od virtuálních diskuzí na pár dní pauzu. Abych neubližovala sobě, nebo těm druhým.

Nová levicová rada a nové pravicové vedení
Nakonec se ukázalo, že nová ředitelka je blízká ODS, jak píše ve své velice zajímavé analýze Jan Schneider (Nová šéfka ÚSTR Pavla Foglová měla v minulosti vazbu na ODS, její nový náměstek je spojen s TOP 09, a výběrové řízení – které podle mě mělo být hned, a ne až za rok, kdyby snad radní stáli o nějakou tu konstruktivní kritiku – proběhne zcela určitě pod přísnou kontrolou veřejnosti. Rada navíc nemá kromě výběru ředitele žádné pravomoci, a opravdu těžko bude ovlivňovat to, o čem mají historici bádat. Levicový puč se tedy nekoná. Racionálnější komentáře, které nebudou postavené na hysterickém fanatismu, projdou bez většího zájmu angažované veřejnosti a zůstane jen podivná pachuť nejrůznějších podezření a obvinění z bolševismu. A taky jako obvykle strach ze všeho levicového, abych nezapomněla.

Na závěr nic veselého
Smutnou podívanou pro mě byla tisková konference, kde kromě trapného výlevu Ondřeje Vetchého, protagonisty mnoha „totalitních“ filmů (ke kterému napsal výborný komentář opět Jan Schneider, Vetchý k vidění v odkazu na tiskovou konferneci od 37. minuty a 40 sekundy), četla Naděžda Kavalírová z papíru své prohlášení. Zdůraznila, že je čte jako politická vězeňkyně, k nimž zjevně neřadila Petrušku Šustrovou. Naděžda Kavalírová byla v padesátých letech uvězněna, a za normalizace pracovala osmnáct let jako samostatný odborový referent na ministerstvu práce a sociálních věcí, což neuvádím proto, abych ji dehonestovala, ale proto, abych ukázala, jak nevyzpytatelné jsou cesty páně. A také pro ilustraci toho, jak je minulost celé společnosti i každého jedince složitá, i když se některým lidem zdá vše průzračně jasné. Já ji za angažmá na ministerstvu v té tvrdé totalitě morálně soudit nedokážu, vy ano?

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiný pohled. Středa, 17.Dubna 2013, 09:46:39

PhDr. Michael Kraus (1949) – profesor politologie na univerzitě v Middlebury ve Vermontu,

Jan Kmenta - profesor michigenské univerzity http://cs.wikipedia.org/wiki/CERGE-EI

Daniel Herman
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2866688
V uvedené odkazu zazní hlas (patrně Daniela Hermana), že již dostal telefonáty z Jeruzaléma a Washingtonu.

Je zajímavé a nevím jestli je to běžné v jiných zemích, že lidé s vazbami na vlády jiných zemí a to zejména USA a Izraele, mají běžně přístup do archívu bezpečnostních složek suverenního státu.
Komu tedy nejvíce vadí situace v ústavu? Jaký dopad má na práci české rozvědky fakt, že že rozvědka cizího státu se může "přehrabovat" v jejich tajných archívech? Jakou souvislost s archivem bezpečnostních složek mají restituce církevního majetku ? Katolická církev ústy kardinála Vlka, odmítla zveřejnit jména kněží spolupracujících s STB. Děsí pány Vlka a Duku, že odhalení jmen vysokých katolických funkcionářů (agentů STB) by mohlo ohrozit průběh církevních restitucí? Více otázek než odpovědí.


Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Středa, 17.Dubna 2013, 11:53:25

Strach je nesmírné zlo, nejen individuální. Zastrašování pak je strašlivá zbraň, takže sloupek, který se tímto zabývá, může být stěží oddechový. Číst jej pro radost lze jen, má li čtenář vědomí toho, že autorčin úhel pohledu se od jeho vlastního zásadně neliší, což se mi zdá chabá ústěcha.

Jakou vzdálenost je třeba ještě překonat k davové psychóze?

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Středa, 17.Dubna 2013, 15:20:57

S blížícími se volbami se stále více obávám, jak vlastně mohou dopadnout. Protože je stále zřetelnější, jak destruktivní vliv na společnost mají současná manipulativní média. Nějak si totiž nedovedu srovnat v hlavě postoje spousty lidí, které jsem měl donedávna za celkem rozumné. Z těch známých třeba právě Ondřej Vetchý, nebo Zdeněk Svěrák v prezidentské volební kampani. Ale i mnozí další, každý jistě dokáže jmenovat i ze svého okolí někoho, jehož postoje, zejména v poslední době, moc nechápe.

Společnost se vlastně počínaje prezidentskými volbami, nebo aspoň v té se tento trend stal zřetelným, začíná výrazně polarizovat na snad stále nesmiřitelnější tábory. Přitom nic takového není vůbec nutné, spíše naopak se člověk podivuje nad tím, proč se proti evidentně zločinné současné koalici a zvůli lidé spíše nesjednotí místo aby se takto dělili.

Máme zde, takříkajíc v přímém přenosu, zvláštní fenomén, známý sice z historie, v mnohém však naprosto nepochopitelný při střízlivém pohledu na věc. Nejsem historik, sociolog ani psycholog, abych si dokázal zdůvodnit takovéto chování a vývoj atmosféry ve společnosti, ale nezanedbatelnou, ba si dokonce myslím klíčovou roli, v něm hrají právě masmédia.

Je velmi poučné sledovat, jakou moc média mají, zároveň je to ovšem velmi děsivé zjištění. Nedomnívám se totiž, že ať už pánové Vetchý, Svěrák nebo jiní jsou v jádru zlí lidé nebo že by snad jednali se zištným úmyslem. Jsou zřejmě pouze nebezpečně zmanipulováni a to do takové míry, kterou v celé nahotě odhalují právě takové konference nebo právě třeba v proběhlá prezidentské kampaň. Projev paní Moniky Pajerové pak nelze snad komentovat jinak, než jako holý fanatismus.

Říkám si, jestli jsme zrovna jen my jako národ takto lehce manipulovatelní, nebo jestli by stejným způsobem reagoval kdokoli jiný. Příklad Výmarské republiky mi dává naději, že jsme snad jen málo zkušení a obezřetní před nástroji mediální propagandy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 17.Dubna 2013, 17:06:14

Naděžda Kavalírová za normalizace pracovala osmnáct let jako samostatný odborový referent na ministerstvu práce a sociálních věcí? Vida! Kolikpak asi v té době vydělávala? My, co jsme v 80. letech "kolaborovali" s režimem, jsme pracovali i za 1400,- Kčs měsíčně hrubého platu, v zaprášených špinavých archivech, kde jsme tenkrát málem nedostali ani pracovní oděv, protože úředníci "nahoře" nevěděli, na co mají archiváři (jichž bylo v republice málo) vlastně nárok.
Ale také nechci nikoho dehonestovat. Každému co jeho jest. Beru to tak, že "Quod licet Iovi, non licet bovi".

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Ten nešťastný název "Ústav pro studium totalitních režimů" Středa, 17.Dubna 2013, 17:15:2

svádí k nekonečným diskusím o obecných pojmech, které ničemu nevedou, protože každý se nějak rozhodne, pro které období ten totalitní termín používat a podle toho si přizpůsobí definici, aby mu to vyšlo tak, jak se mu líbí.

Kdyby se to jmenovalo prostě Ústav pro období vlády KSČ, komunistického režimu atp. tak by ten problém odpadl.

Studium obecné povahy totalitních či jiných režimů del mého názoru vlastně není téma pro historiky, protože historie je věda idiografická (o jednotlivostech) ne nomothetická (o obecných zákonitostech).

Vím, že do té náplně ÚSTR patří i dějiny doby protektorátu, což ovšem není moc logické. Na druhé straně to třeba pomůže k tomu, že se nějaký výzkum té doby okupace zaplatí.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Švehlo, Středa, 17.Dubna 2013, 18:51:39

Vetchý, nebo Svěrák možná v jádru nejsou zlí lidé. Dokonce mají tendenci dobro prosazovat. Ale jen to jejich dobro a to třeba i mečem /tedy více Vetchý/. V USA je v Tea Party je takovýchto "dobráků" plno.
Na druhou stranu proč by Svěrák neměl hájit pravicové zájmy? Kolik desítek milionů nalila ČT do Svěráků po Sametové, to si nedovedeme ani představit. Líp na tom nikdy nebyl, tak proč by měl chtít změnu? To není těžké k pochopení.

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Ano pane Ševčíku, Středa, 17.Dubna 2013, 19:09:1

ale to by znamenalo, že si tito pánové myslí, že s příchodem levice by jejich dobré časy skončily? Informovaný člověk si tohle ale nemůže vůbec myslet. Spíše naopak, levice podporuje kulturu mnohem víc. A tenkrát to do nich lila i levice. Kvůli tomuhle to přeci nemůže být.

Ledaže mají v hlavě nakukáno médii, že přijde komunismus a všechno jim sebere. To už je ale právě ta propaganda.

Jan Konvalinka - biochemik

pro p. Kuchejdu Středa, 17.Dubna 2013, 19:58:50

"Je zajímavé a nevím jestli je to běžné v jiných zemích, že lidé s vazbami na vlády jiných zemí a to zejména USA a Izraele, mají běžně přístup do archívu bezpečnostních složek suverenního státu.
Komu tedy nejvíce vadí situace v ústavu? Jaký dopad má na práci české rozvědky fakt, že že rozvědka cizího státu se může "přehrabovat" v jejich tajných archívech? "

1/ Pracovník americké university nemá žádnou "vazbu na americkou vládu", zrovna tak jako já coby zaměstnanec University Karlovy nemám (proboha!) žádnou vazbu na Nečasovu vládu. Americké university jsou zcela nezávislé, jsou financované zejména ze soukromých zdrojů a svou nezávislost si velmi pečlivě hájí. Intelektuální atmosféra na Stanfordu nebo v UCSF je mimochodem někde nalevo od Deníku Referendum.

2/ Archiv spravovaný USTR není v žádném případě "tajný", je spravován podle zákona o archivnictví a "prohrabovat" se v něm může úplně každý, tj. například Vy nebo já (proto je taky celá současná aféra tak absurdní).

Tu úvahu o "rozvědce" jsem nepochopil. USTR nemá s rozvědkou nic společného, ten archiv je přístupný ze zákona, jsou v něm jen uzavřené svazky.

Pro pana Konvalinku Středa, 17.Dubna 2013, 21:52:46

Ad 1 Vseznamu pracovníků vědecké rady, který již zmizel z webu, jsou údaje , z nichž vyplývá že pan Kraus pracoval pro americkou vládu. Jak je to s praktickou nezávislostí universit, byly již popsány stohy papírů. Ale pro vládu (na speciálních úkolech) zpravidla nepracují celé university, ale jednotliví lidé. Jak si vy naivko představujete nábor špiónů ? A odkud je američané berou ze slumů? Já netvrdím, že jsou určitě špióni. Jen to , že mají podezřelé kontakty. Atmosféra na VŠE v Praze je taková, že by jste tam žádného ruského agenta nehledal. Dáte obě ruce do ohně za to , že tam není ani jeden?

Ad2 Ten archív je tak "otevřený", že stále poslouchám v televizi o nutnosti začerňování údajů. Na tuto práci existuje speciální skupina. Takže pokud tam jsou informace, které nesmím znát já, jak to že jsou dostupné cizím státním příslušníkům?

Ústr má s rozvědkou společné to, že vlastní její archívy, ve kterých jsou dodnes nezveřejnitelné údaje. Asi tak.






Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Na VŠE Středa, 17.Dubna 2013, 22:36:46

znám jednoho učitele, a ruský agent to není, a ani z toho nepodezírá nikoho jiného s výjimkou Václava Klause.

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Čtvrtek, 18.Dubna 2013, 07:45:31

Podepsali všichni? http://basicincome2013.eu/ubi/cs/

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 18.Dubna 2013, 08:28:59


Co se stalo s Petruškou Šustrovou?

No Pajerová a spol si už asi sami odpověděli - po vzoru nácků.
Ti totiž měli plakáty s drápem bolševika a nápisem "Zachvátí-li tě, zahyneš" ...

Jejich (Pajerové a spol.) vnitřní svět totiž komplikovanou realitu nesnáší ...
... tak bude žít v té své ...
... budou si asi dále

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Všichni Čtvrtek, 18.Dubna 2013, 09:39:4

určitě ne, pane Švehlo, vždyť z ČR je tam 272 podpisů :)

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

ÚSTR zrušit! Čtvrtek, 18.Dubna 2013, 10:06:49

ÚSTR není vědecká instituce, nýbrž monstrum, do jehož chodu zasahuje politická moc. A je jedno, zda má barvu modrou nebo oranžovou či zlatou se stříbrnými proužky a červenými kolečky. Fakt, že o členech rady rozhoduje Senát PČR, hovoří za vše. Ta politická intervence je tedy přímo v konstrukci zákona, který z ÚSTR dělá něco na způsob nového Ústavu dějin KSČ.

To jsme to tedy dopracovali!

Dávat ÚSTR "ještě šanci", jak jinde v DR píše L. Jelínek, je možné — ale vůbec nic to neřeší. ÚSTR je nešťastné dvouhlavé tele, dítě postkomunismu, který je jen hloubkovým pokračováním normalizace.

Takže řešení: instituci zrušit, změnit zákon, aby se z ÚSTR stala součást veřejné výzkumné instituce — konkrétně Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i. Umím si představit, že takový Jan Jandourek by to chápal jako "totalitní nebezpečí", ale to spíš vypovídá o jeho míře nesoudnosti než o čemkoli jiném.

Jan Jaroš - Praha

Relativní utrpení Pátek, 19.Dubna 2013, 03:50:24

Dovolím si zjednodušeně navázat mimo jiné na paní Hájkovou: tak nějak automaticky se z pohledu mnoha lidí předpokládá, že když byl někdo za minulého režimu součástí disentu, jde zřejmě o intelektuála, jehož veřejné angažmá v dnešní době je pro společnost užitečné. Na příkladech některých polistopadových politiků bylo či ještě je vidět, že šlo o iluzi (ať už z prvního či druhého důvodu, případně obou).
Obdobně se v některých případech mylně má za to, že když má někdo za sebou minulost politického vězně, jde ze zásady o člověka s čistým štítem, jenž není schopen ničeho špatného a koná jen dobro. Je to obdobně zavádějící a nepravdivé jako tvrdit, že členy KSČ byli jen zaslepenci, prospěcháři a nepoctivci nebo stavět na roveň 50. léta 20. století s 60. lety a normalizací. To je zdejším diskutuujícím nepochybně jasné.
A do třetice se poněkud nesmyslně generalizuje to, že kdo se v listopadu 1989 a po něm aktivně pohyboval ve studentském hnutí, má kvalifikaci a jakési zvláštní právo vykládat minulost, spravovat dobové archivní dokumenty, rozhodovat o nakládání s nimi, či s nimi dokonce nakládat podle vlastní vůle, případně vůle těch, kdo dotyčnému k takové funkci pomohli.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 19.Dubna 2013, 05:41:49

Zjednodušování opravdu k ničemu nevede. Není řečeno, že kdo byl v padesátých letech vězněn, nemohl v pozdějších letech být povýšen a mít se lépe, než jiní. Není řečeno, že kdo byl v padesátých letech vězněn, byl nutně odpůrce režimu. Situace byla složitá. Do vězení se člověk mohl dostat proto, že ho někdo udal z osobních důvodů (jak bývá v naší zemi dobrým zvykem), aby se mu pomstil, nebo se nechtěně do něčeho zapletl. Vězněni mohli být i členové KSČ, kteří třeba nechtěně selhali ve své funci a jejich nepřátelé jim hned něco přišili. Nikdo si zkrátka nebyl jist. Jeden z dědečků mého muže byl komunista a byl také krátce vězněn (jeho žena mimochodem chodila do kostela, což on těžko nesl). Druhý jeho dědeček byl sedlák, který nechtěl do družstva a (pravděpodobně) se kvůli tomu oběsil. Jeden z mých dědečků byl před válkou sociální demokrat, který se pak po sloučení stran stal automaticky členem KSČ a pravděpodobně nevěděl, proč tam vlastně je. Můj otec zase byl pár let před smrtí jmenován zasloužilým členem strany, z čehož ovšem vůbec nic neměl, možná krom nějaké té stovky k důchodu navíc. Aby člověk z něčeho vytřískal nějaké výhody, musel se totiž umět tlačit dopředu (což platilo vždy a platí to i dnes).
Komunismus šel napříč rodinami. Nebylo tenkrát nic výjimečného, že měl člověk v příbuzenstvu jak komunisty tak zaryté katolíky. Co z toho plyne pro naši nynější rodinu? Co z těchto holých fakt může dnes někdo vydedukovat? Vůbec nic.
Ostatně nelze uplatnit ani žádné třídní pravidlo. Je sice pravděpodobné, že komu se po válce snížil jeho sociální statut, případně mu bylo něco zabaveno, ten byl asi na režim naštvaný, ale nemuselo to být pravidlem. Mnozí lidé, kteří původně do družstva nechtěli, byli nakonec rádi, že tam vstoupili, protože by se jinak na těch svých polích úplně udřeli.
Je to prostě tak složité, že mě občas napadá, jako by snad ani nebylo možné zjistit pravdu. Ale je, jen ji musí člověk chtít znát a nesmí před ní zavírat oči.

Jan Jaroš - Praha

Paní Hájková, Pátek, 19.Dubna 2013, 11:38:21

máte (na)prostou pravdu!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.