„Včerejší odvolání ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniela Hermana bylo čistě politickým rozhodnutím. Sociální demokracie zneužila většinu, kterou má v Senátu, a postupně do rady Ústavu dosazovala své exponenty, kteří včera poslušně splnili zadání špiček sociální demokracie pod taktovkou Jiřího Dienstbiera, Lubomíra Zaorálka a komunistů. Jedinou čestnou výjimkou mezi radními je dnes již jen doktorka Naděnka Kavalírová. Je to další důkaz neustále se prohlubující spolupráce mezi sociálními demokraty a komunisty. Zvlášť znepokojující je přitom to, že čtvrt století po sametové revoluci se komunisti prostřednictvím sociálních demokratů opět snaží kontrolovat školství a studium historie a snaží se diktovat, jak se smí a nesmí mluvit o nacistické a komunistické historii naší země. Přitom právě to jim sociální demokraté povolují na krajích, jak vidíme dnes i denně, a včerejším rozhodnutím ukázali, že jsou připraveni dělat to i na celostátní úrovni.“

Takové bylo včerejší prohlášení poslance za ODS Marka Bendy k vyhrocené situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů. Pokud by se jednalo o prohlášení člověka s psychiatrickou diagnózou paranoie, bylo by vlastně všechno v pořádku. Zatím se ovšem žádný psychiatr neodhodlal, nezbývá tedy, než se vyjádřením Marka Bendy zabývat vážně.

Mobilizační potenciál promluvy je na první pohled značný. Marek Benda odvážně odhaluje „exponenty“ poslušně plnící zadání sil zla. Za takový slovník by se jistě nemusel stydět ani Klement Gottwald ve svých nejlepších letech. Nelze se ovšem zbavit dojmu pocitu viny, jímž Benda musí trpět. Pocitu viny, zdali nemohl přece jen pracovat lépe a povšimnout si, jaký zákon kdysi, při zakládání ÚSTRu, spatřil světlo světa.