Debata o Ústavu pro studium totalitních režimů zuří naplno. Je vůbec rozsah této diskuse a její vyhrocenost, přinejmenším na  „intelektuální levici“ a v jisté části sociálních sítí, adekvátní skutečnému významu této instituce zabývající se minulostí starou čtvrt století a více? Nebylo by lepší investovat energii jinde, tam, kde se dějí nová bezpráví a rodí se nové příběhy pro budoucí historiky? Aniž bych uplatnil takovou výzvu sám na sebe, pokusím se také o úvahu na dané téma.

Antikomunismus si rozvracet nedáme

Už od samého založení ÚSTR z vůle Topolánkovy vlády bylo jasné, že je to mimo jiné past na demokratickou levici. Pokud bude budoucí levicová reprezentace chtít využít své demokraticky získané pravomoci a skrze Radu ÚSTR jakkoli ovlivňovat chod Ústavu, dostane se jí nálepky nepřátel svobody a obhájců totality. Bude se pohoršeně vykřikovat o nebezpečí „politizace“ instituce, která je přitom zpolitizovaná ze samé své podstaty a byla horlivě dále politizována ze strany dosavadní, ovšem pravicové Rady.

Přesně to se v těchto dnech děje. Pravicoví politici, tak jako senátor Tomáš Jirsa útočí na současné členy Rady Ústavu, zpochybňují jejich odbornost, snaží se sbírat politické body. K nim se přidává část veřejnosti. Pod prohlášením Poradního kolegia ředitele ÚSTR k záměrům Rady ÚSTR najdeme vedle politiků současných i někdejších také řadu veřejně se angažujících osobností.

Uvedené prohlášení nešetří silnými slovy. Připomíná spíš některý z dokumentů, které mají pracovníci ÚSTR za úkol studovat. Jazykem upomínajícím na politický proces se „spikleneckým centrem“ se snaží vzbudit dojem cíleného komplotu, označit nepřítele. Že se přitom používá podivná argumentace osobní korespondencí, je pro autory zřejmě vedlejší.