Vláda nad pamětí, nebo péče o paměť?

ČSSD si asi netroufne kontroverzní Ústav pro studium totalitních režimů zrušit; nezbývá než se pokusit posílit jeho odbornou způsobilost a kontrolovat adekvátnost jeho výstupů vzhledem k jeho vysokému rozpočtu.

Debata o Ústavu pro studium totalitních režimů zuří naplno. Je vůbec rozsah této diskuse a její vyhrocenost, přinejmenším na „intelektuální levici“ a v jisté části sociálních sítí, adekvátní skutečnému významu této instituce zabývající se minulostí starou čtvrt století a více? Nebylo by lepší investovat energii jinde, tam, kde se dějí nová bezpráví a rodí se nové příběhy pro budoucí historiky? Aniž bych uplatnil takovou výzvu sám na sebe, pokusím se také o úvahu na dané téma.

Antikomunismus si rozvracet nedáme
Už od samého založení ÚSTR z vůle Topolánkovy vlády bylo jasné, že je to mimo jiné past na demokratickou levici. Pokud bude budoucí levicová reprezentace chtít využít své demokraticky získané pravomoci a skrze Radu ÚSTR jakkoli ovlivňovat chod Ústavu, dostane se jí nálepky nepřátel svobody a obhájců totality. Bude se pohoršeně vykřikovat o nebezpečí „politizace“ instituce, která je přitom zpolitizovaná ze samé své podstaty a byla horlivě dále politizována ze strany dosavadní, ovšem pravicové Rady.

Přesně to se v těchto dnech děje. Pravicoví politici, tak jako senátor Tomáš Jirsa útočí na současné členy Rady Ústavu, zpochybňují jejich odbornost, snaží se sbírat politické body. K nim se přidává část veřejnosti. Pod prohlášením Poradního kolegia ředitele ÚSTR k záměrům Rady ÚSTR najdeme vedle politiků současných i někdejších také řadu veřejně se angažujících osobností.

Uvedené prohlášení nešetří silnými slovy. Připomíná spíš některý z dokumentů, které mají pracovníci ÚSTR za úkol studovat. Jazykem upomínajícím na politický proces se „spikleneckým centrem“ se snaží vzbudit dojem cíleného komplotu, označit nepřítele. Že se přitom používá podivná argumentace osobní korespondencí, je pro autory zřejmě vedlejší.

„Noví členové Rady v čele s předsedkyní Petruškou Šustrovou zastrašují ředitele ÚSTR, osobně mu vyhrožují odvoláním nebo mu doporučují, aby abdikoval. K tomu používají přehnané kontrolování plnění práce úřadu a zadávání nesplnitelných úkolů, které znemožňuje normální práci celé instituce.

Aktivity Rady Ústavu jsou plánované a jsou vykonávány s cílem politicky a ideologicky ovládnout Ústav a Archiv. Důkazem je korespondence, kterou před svým zvolením do Rady ÚSTR vedl pan Michal Uhl, ve které uvedl i jména konkrétních osob, které budou muset v
rámci předem naplánovaných změn instituci opustit.“

Veřejný prostor paměti
Za pozornost stojí, že prohlášení Poradního kolegia podepsalo sice nemálo veřejně známých osobností (část z nich jsou členy tohoto kolegia), ale žádný z uznávaných historiků našich nejnovějších dějin. Ti přitom o ÚSTR uvažují na zcela jiné úrovni. Michal Kopeček z Ústavu soudobých dějin UK v Lidových novinách pregnantně popsal problémy, které poznamenávají Ústav od jeho počátku.

ÚSTR dostal do vínku být zároveň „osvětové pracoviště poskytující veřejnosti a školám didaktické materiály a nabádající k demokratickému antikomunistickému patriotismu“ a „vědecké pracoviště zkoumající dějiny totalitárních režimů, respektive zejména jejich represivní stránky“. Tato dvě určení jsou ve vzájemném rozporu: jen těžko může jakákoli instituce plnit jedno z těchto zadání a zároveň nepoškozovat to druhé. Badatelská práce a podpora určitého světonázoru se prostě špatně snášejí.

Kopeček vidí pro ÚSTR východisko v soustředění se na některé nejpodstatnější badatelské úkoly. To podle něj vyžaduje, aby byl Ústav „připraven přistoupit na základní principy vědeckého bádání, které budou v rozporu s jeho dalšími funkcemi“. Ne pouze shromažďování či zpřístupňování pramenů, ale koncepční kritická práce, která bude brát v úvahu i zahraniční bádání. Výsledkem by mohlo být jednak diferencovanější chápání pojmu „totalitarismus“, jednak souhrnné zpracování dějin StB, které v ČR jako jedné z mála postkomunistických evropských zemí dosud chybí.

Za pozorné čtení stojí i starší text téhož autora z roku 2006, kde Michal Kopeček upozorňoval na problematičnost „politicko-právně generovaného obrazu komunismu, vycházející ho ze zjednodušeného výkladu teorie totalitarismu“ a obecně na úskalí spojená s pokusem „vyrovnat se“ s minulostí ve formě jejího paušálního odmítnutí. Kopeček vedle (tehdy ještě neexistujícího) „Ústavu paměti národa“ zmínil i zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993. Namísto dějinné fikce v podobě „nediferencované totality“ mluvil o pluralitní historické kultuře, která se přirozeně realizuje v pluralitě badatelských institucí.

Dějinná paměť je ze své podstaty veřejný prostor. Každý v něm má své místo: pronásledovaný disident, prorežimní kariérista stejně jako člověk „šedé zóny“ mezi nimi. Každý má své vlastní místo, svou niku v tomto bytostně pluralitním prostoru. To dobře vědí ti, kdo usilují o skutečné poznání minulosti. Naopak ti, kdo chtějí minulost a paměť využít pro své cíle (třeba vedeni ušlechtilými pohnutkami), nevyhnutelně budou tento veřejný prostor privatizovat, redukovat a ochuzovat.

Co s ním?
Co si tedy s kontroverzním Ústavem počít? Podle všeho je iluzí očekávat, že by ÚSTR někdy fungoval zcela apoliticky. Slovy dalšího ze zaangažovaných historiků, nestora naší nejmodernější historiografie Viléma Prečana, i tento nástroj ke zkoumání minulosti se stává politickým zápasištěm současníků. Myšlenka, zda by nebylo nejčistším řešením ÚSTR zrušit a jeho činnost převést do jiných institucí, se při pohledu na nekončící politické tahanice neodbytně vnucuje.

Zřejmě ale bude ÚSTR fungovat dál. ČSSD nebude chtít riskovat tak kontroverzní krok, jakým by zrušení Ústavu nepochybně bylo. Na místě je proto uvažovat, jak činnost ÚSTRu co nejvíce přiblížit „standardní“ badatelské instituci s přidanou hodnotou popularizační, ale nikoli propagandistické činnosti, která na místo lepšího pochopení minulosti spíše dryáčnickými formami prezentace jen zatemňuje.

Zdá se, že současná Rada ÚSTR usiluje o posílení odborné způsobilosti Ústavu, zejména v klíčové otázce zacházení s archivními materiály. Také se zcela logicky a správně věnuje zkoumání, zda jsou dosavadní výstupy Ústavu adekvátní jeho vysokému rozpočtu. Pokud je toto označováno jako „přehnaná kontrola“, ukazuje to jen na její potřebnost.

Uvidíme, nakolik se úsilí Rady, realizované doposud příkladně transparentním způsobem (veřejně přístupné záznamy ze zasedání), promítne do dalšího fungování ÚSTR. Kdyby Ústav dokázal být spíše nástrojem k zodpovědné péči o paměť než k jejímu ovládání, bylo by to ku prospěchu všech.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Filip Outrata - Praha

oprava Středa, 10.Dubna 2013, 09:38:38

V textu je chybně uvedeno, že Michal Kopeček je pracovníkem Ústavu soudobých dějin UK. Správně má být Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR. M. Kopečkovi a čtenářům omluva.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.