Diskuze ÚSTRu prospěje, musí však být obsahově podložená

Autorka polemizuje s esejí Víta Strobacha „Ústav pro studium totalitních režimů. O zácpě, české paměti a nové taktice boje“. Kritika může být prospěšná, ale jejím cílem by nemělo být bádání, které bude mít jen opačné ideologické znaménko.

Sustrova-radka

Radka Šustrová

23.05.2012 08:00

Související

Vítám kritiku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Dodávám však, musí být smysluplná a postavená na konstruktivních základech. Podobně ráda budu souhlasit s obsahově podloženou diskuzí nad činností Ústavu pro soudobé dějiny, Historického ústavu Akademie věd či jiných pracovišť. Domnívám se, že k opodstatněné kritice jsou oprávněni především ti, co dění na českém ústavu paměti sledují dlouhodobě a jsou obeznámeni s aktuální situací. Jak se však zdá z eseje Ústav pro studium totalitních režimů. O zácpě, české paměti a nové taktice boje, autor k této informované skupině bohužel nepatří. Vít Strobach ve svém textu naneštěstí poodhalil, v čem jsou slabiny oné „druhé strany“ badatelské obce, jež je k ÚSTR tak kritická.

ÚSTR už dávno zakotvil ve svém rodném a život podporujícím ideologickém rámci a všichni dávno vědí, že tato instituce je venkovskou úřadovnou jedné politické strany, jíž prostě vždy byla, je a možná i bude. Těžko však souhlasit, že „ÚSTRk je pouze dobře viditelný symbol stále výkonné a pohotové moci“, jak píše Vít Strobach. Ptám se, kdo touto mocí disponuje a jak se projevuje? Od roku 2010, roku plného zvratů, během něhož se v čele této instituce vystřídali v hned čtyři ředitelé, ÚSTR žije nebo možná spíše přežívá. Mediální kauzy ustaly, ÚSTR se angažuje jinak. Popularizuje historická vyprávění, organizuje vzdělávací aktivity, sjednává partnerské smlouvy, posvěcuje žádosti o přiznání statusu účastníka „třetího odboje“, získává granty z Evropské unie. To jsou ve zkratce současné nejviditelnější „činnosti“ ÚSTR.

Argumentace kritiků ústavu paměti se však vyprázdnila, hovoří o skořápce, nikoli o jeho obsahu a především v jejich řeči ÚSTR nepředstavuje více, než jen zástupný výraz pro vládnoucí pravicovou ideologii. Děje se tak ve Strobachově eseji a výrocích řady dalších oponentů. A je to škoda. Jejich kritika jistě potenciál má, ale bohužel její stoupenci nevidí dál než za práh střetu dvou rozdílných ideologií, o němž tak rádi píší. Chybí věcná argumentace nebo alespoň snaha o ni.

Strobach zřejmě žije v neochvějné představě, že ideologizace instituce se nutně a bez výjimky přenáší na ideologizaci vlastní historické práce těch několika málo badatelů, kteří na ÚSTR působí. Možná si představuje všemocnou ruku „otce zakladatele“, který každou vteřinu promlouvá ke svým věrným ovečkám. Problémem je, že autor eseje nemá širší povědomí o vlastních projektech ÚSTR, publikačních či jiných výstupech, natož jejich autorech, které pravděpodobně, až na pár výjimek, vůbec nezná. Ráda bych tedy věděla, kterou monografii z posledních dvou let vydanou na ÚSTR by označil za ideologickou.

Autor rovněž chápe ÚSTR na omezené čistě politické rovině a lze se divit, jak je možné, že se doposud nikdo z oponentů nepostavil této instituci čelem. Nebyl by tou nejútočnější zbraní rozbor a kritika odborné činnosti ÚSTR, tedy vlastní podstaty této instituce? Jednalo by se o legitimní nástroj, který by mohl splnit onen účel, o nějž Strobach usiluje. Možná by to pro něj byl krok stranou, číst a hodnotit texty z produkce bývalých a současných pracovníků ÚSTR. Skládá však zbraně dříve, než by měl, jelikož nevyužívá svou analytickou dovednost a raději se spokojí s dosti plochými a neaktuálními tvrzeními. Pokud dosavadní čtyřletá kritika ÚSTR byla podle Strobacha neúčinná, pak je třeba poznamenat, že on je jedním z těch, kteří k této její nefunkčnosti přispěli.

Přeji Vítu Strobachovi v jeho ambiciózním „ofenzivním“ počínání hodně štěstí. Svým uvažováním se ale dostává na podobnou rovinu jako jeho oponenti – zakladatelé ÚSTR: Nejsme spokojení s ústavy Akademie věd a výzkumem na fakultách? Jistě, založme si ústav vlastní, protože nikdo to nedělá lépe než my! Pokud Strobach uvažuje tímto směrem, pak bohužel nevidím mezi oběma skupinami, kromě vlastních ideologických východisek, podstatnější rozdíly. Jestli se však odhady výsledků podzimních senátních voleb potvrdí, možná by mohl ÚSTR převzít do svých rukou, když po vlastním ústavu tolik touží. Nejdříve by si však měl ujasnit, co od „svého“ ústavu vlastně chce: „vést vážně myšlený boj o kolektivní paměť“ anebo usilovat o instituci, kde se má „pěstovat kritická historická věda“? Strobach by se měl koncentrovat na jedno nebo na druhé, protože jinak sám sebe usvědčuje z toho, že mu o vážně míněnou vědu vlastně vůbec nejde.

Jsem přesvědčená o tom, že Vít Strobach povede své věrné stoupence „do boje“ za nový a lepší historický ústav, který mu bude svou náplní a směřováním mnohem bližší. Držím mu palce v jeho úsilí. Není přece nic důležitějšího, než mít dva paměťové ústavy, jen s opačnými politickými znaménky. Předem bych ale ráda věděla, jak bude za této situace garantovat ony výsostné atributy této nové instituce – smysluplnost přerozdělování financí, férovou soutěž a badatelské výstupy na evropské úrovni, po níž tak intenzivně volá.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Alespoň stručně Pondělí, 4.Června 2012, 18:06:30

Díky Radce za komentář, nebyl jsem na síti, tak alespoň takto zpožděně a v bodech: .

1)Text nahoře je esejem a je třeba ho tak číst, nešlo o analýzu, jež by ale jinak byla jistě důležitá a dokázala by snad rozkrýt nuance a drobné posuny, které Ústav za dobu svého působení vykázal. Účelem eseje, řečeno trochu vulgárně, je provokovat . Ústr je poslední dobou zcela nezaslouženě vypouštěn z veřejné diskuze, která – a zde souhlasím s Radkou – se moc neposunula. Kritika, podle mne zcela oprávněná a legitimní, zašla skutečně na hranu, za kterou má smysl jediné – Ústav zrušit, či na jeho základech vybudovat zcela nový projekt, což je o dost těžší. Meze kritiků jsou více mocenské, než ve schopnosti artikulovat kritiku (jo, i tady je problém určitě).
2)Myslím, že role ÚSTRu je stále zhruba stejná, jde o důležitý ideologický aparát (Radka zmiňuje nové agendy, které o důležitosti instituce svědčí), - k podobě antikomunist. diskurzu, který ústav pomáhá utvářet a reprodukovat jsem se /vím, opět jen esejisticky/ vyjádřil jinde (např. http://www.denikreferendum.cz/clanek/12461-pamet-ceske-transformace-aneb-o-prisluhovacich-vitezich-a-obetech )
3)sleduji dění kolem Ústavu od počátku, vícekrát jsem o něm také psal, … nejsem jistě tak dobře informován o dění uvnitř, a skutečně jsem neměl možnost číst vše, co vyprodukoval – to snad ale mou reflexi zcela neznehodnocuje. Jde mi především o roli, kterou hraje ve veřejném prostoru – a nato, domnívám se, mé vědění stačí (stejně jako by stačilo vědění někoho informovaného ještě mnohem méně, např. někoho, kdo si otevře publikaci typu „Ještě jsme ve válce“, která vyšla pod příznačnou koalicí Člověk v tísni – Post Bellum – ÚSTR, a mnohé jiné publikace a výstupy i ze zcela nedávné doby) ... pokud snad jednou sami insideři vyprodukují dobrou a kritickou analýzu (či jen esej) o dění „uvnitř“ budu jen rád. Bohužel se tak zatím nestalo. (To samozřejmě nijak nesouvisí s tím, že jednotliví zaměstnanci ústavu produkují i dobré i výborné texty. Zde je ale na zvážení, jakou roli ti nepočetní dobří historikové v Ústavu vlastně hrají – můj názor je, že svou činností pomáhají legitimizovat instituci v očích dřívějších i současných skeptiků)
4)Slova, která padla o moci a funkci určité instituce myslím hovoří o trochu naivní představě o tom, jak fungují mocenské vztahy a také bohužel o malé schopnosti lidi zevnitř reflektovat to, na čem se podílejí. (Nejen klacek v ruce, a dnes zpravidla nikoliv, je to, co je potřeba číst jako vztahy moci)
5)nikdy jsem nevolal po „evropské úrovni“ a nevím, co to je.
6)„posun“ agendy Ústavu, který zmiňuje Radka, nechtěně, ale dobře vypověděl i o jeho trvající úloze. Role jakéhosi soudce v rámci zákona o III. odboji je charakteristická.
7)kritická role historiografie určitě není v tom stát na nějakém (neexistujícím) neutrálním místě, není také pouze v tom, zpochybňovat dominantní narativy (jako je ten antikomunistický), ale ujímat se důležitých společenských kauz, které úzce souvisejí s kolektivní pamětí, vyhledávat a pomáhat zviditelnit hlasy, které právě díky určité mocenské konstelaci (a soc. nerovnosti) zůstávají oslyšeny – toliko ve stručnosti k onomu boji o kolektivní paměť.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

a dodatek Pondělí, 4.Června 2012, 21:05:44

Ještě k té kritické historiografii a paměti. Téma sociální nerovnosti není o představení nových neotřesitelných Hrdinů. V hledání mocenských vztahů a v analýze rolí jednotlivých aktérů, v kvalifikaci příčin jejich vítězství či selhání v rámci soc. bojů atd, v tom je přeci furt obrovskej a nevyužitej potenciál historiografie, tedy té kritické, která umí reflektovat základy na nichž sama stojí, svá východiska a normativy, ale po této kritické sebereflexi nepřikročí ke strčení hlavy do písku před svou společenskou rolí.
Jestliže je dnes historiografie odsouzená k bezvýznamnosti, mohlo by se říci. že je to snad za daného stavu dobře - tedy kdybych chtěl být hodně cynický. Je nevýznamná, protože se nechce pouštět do zásadnějších kauz, protože má pocit, že to je to, co jí v minulosti diskreditovalo - ale jí diskreditovala - stejně jako vědu obecně - závislost a loajalita ke státní moci, resp. určité špatné, represivní, ... hegemonii, stejně jako dnes. Svou bezvýznamostí historici jednak potvrzují současný trend (heslo: když budete bádat o bezvýznamnostech máte šanci přežít!! jen se moc neangažujte, a nechte nás vládnout, v klidu potvrzovat, že jediná svoboda je ta kapitalistická, neoliberální, která umí dokonale absorbovat celou tu „svobodu projevu“), jednak vyklízejí pole kolektivní paměti a nechávají ho živlům se zcela jednoznačným ideologickým zaměřením jako je PB, ÚSTR, Člověk v tísni aj. a pak také novinářské povrchnosti. (Potom, co jsem se dozvěděl, kolik musí dnes vyprodukovat průměrný novinář denně článků, je mi ale trochu hamba je kritizovat)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.