Zhruba od poloviny naší demokratické dvacetiletky slyšíme volání, že je potřeba vyrovnat se s komunistickou minulostí. Nic proti kritickému poznání historie, ukázalo se ale, že o to vyvolávačům nejde, protože si pod tzv. vyrovnáváním se s historií představují především zdůrazňování hrůznosti minulého režimu a pranýřování zkompromitovaných jedinců. Symbolem tohoto volání se staly spory o Ústav pro studium totalitních režimů a nejčastějším výstupem zveřejňování různých seznamů.

V roce 2010 se však objevily knihy, které mají ještě jinou ambici: vysvětlit mladým lidem, kteří tuto dobu nezažili, jak to vlastně všechno bylo. Společné mají to, že se tváří jako jakési příručky vysvětlující komunismus v kostce a že nepocházejí od historiků, ale většinou z per pravicových novinářů. K Abecedě komunismu, vydané na jaře, se nyní přidává kniha Mýty o socialistických časech, kterou vydává Člověk v tísni v rámci projektu Příběhy bezpráví.

Kniha představuje dvanáct „mýtů“, týkajících se různých oblastí socialistické každodennosti, které mají být postupně „uváděny na pravou míru“. Složení a výběr těchto „mýtů“ jsou ovšem samy o sobě velmi nedůvěryhodné, nedozvíme se prakticky nic o metodice výběru, objevuje se jen otřepaná fráze o „růžově zabarvených vzpomínkách“ a o nostalgickém vztahu k minulosti v televizní a filmové tvorbě, v jejichž důsledku se rodí nová „mytologie o socialismu“. Mezi řádky tak prosvítá, že modelovým vyznavatelem těchto mýtů by měl být starší člověk s děravou pamětí, jak byl vykreslen ve videoklipu Přemluv bábu.

Charakter mýtů je velmi nejednotný. „Mýtus“ je formulován vždy v názvu kapitoly, např.: Mýtus č. 1: Socialistická škola = kvalitní učitelé, vzdělaní a ukáznění žáci. V některých těchto formulacích však zcela chybí vyvratitelné hodnotové tvrzení, například Milujeme Karla Gotta nebo Vojna dělá z chlapců chlapy. Jiné toto tvrzení obsahují, ale text se vůbec nepokouší je vyvracet; tak v oddílu nazvaném Žádní bezdomovci, každý měl kde bydlet nepadne slovo o bezdomovcích. Pro další skupinku je charakteristické, že bychom stěží hledali někoho, kdo by jim dnes skutečně věřil: Socialistickým hospodářstvím k čistému vzduchu nebo Sovětský svaz — náš osvoboditel, dobrodinec a ochránce.

Jak je z uvedených příkladů zřejmé, avizované „mýty“ jsou ve skutečnosti jen poutavými titulky, které mají pojmenovat jednotlivé tematické okruhy. Koncepce boření mýtů však umožňuje autorům zaujmout nadřazené morální stanovisko objektivního kritika, který bojuje proti subjektivním demagogiím. Vezmeme-li v úvahu, že adresátem knihy je generace, která hází vajíčka po „papaláši Paroubkovi“, aby zabránila „návratu před listopad“ a která si ve studentských volbách nanečisto zvolila nejpravicovější stranu na české politické scéně, musí nám být jasné, že onu mytologii si ve skutečnosti autoři sami vytvářejí, aby se proti ní následně mohli vymezit.

Že se nebude jednat o boření mýtů, jsem tušil dopředu, ale to, že autoři zcela bez skrupulí odhalí tendenčnost, s jakou k tématu přistupují, jsem opravdu nečekal. V předmluvě se doslova píše, že „na husákovském socialismu nebylo dobrého vůbec nic“ a že byl „vadný ve všech ohledech“, výrok o tom, že není možné se na minulost dívat černobíle, pak považují „za čirou demagogii“ (vše s. 5). Jinými slovy nám nepokrytě sdělují, že k socialistické minulosti přistupují apriori černobíle, a kdo s tím nesouhlasí, je demagog. Nutno říci, že černobílý pohled je v celé knize důsledně dodržován. Kousek po kousku je probírána socialistická každodennost, v zorném úhlu se ocitá vše od vojenské služby a zdravotní péče přes spartakiády a populární hudbu až po rekonstrukci bytového jádra.

Bylo by samozřejmě možné probírat kapitolu za kapitolou a vést spory o jednotlivých tématech, ale je to celkem zbytečné. Problémem je předem hotový rámec, do kterého jsou veškeré probírané momenty socialistické každodennosti zasazeny. Tento rámec je tvořen opozicí tyranský režim — bezbranný občan a předpokládá, že jedinou ambicí socialistického režimu je tyranizovat své občany. Tento rámec umožňuje i hnědou omáčku ze školní jídelny ukázat jako „další druh „teroru“, který dopadal na socialistické děti“ (s. 18). Žádná oficiální aktivita nemůže být vnímána jako pozitivní, což vede až k absurditám. Popis Dne důchodců v jedné obecní kronice (promítání filmu o historii JZD, poděkování za dosavadní práci, výstup žáků ZŠ, společný oběd, rozdávání dárků, tombola) tak může být zvolen jako příklad pro ilustraci „devalvace rodinných vztahů“ (s. 12).

Kniha nevysvětluje socialistickou společnost jako dynamickou a složitou strukturu, pouze řetězí jednotlivé skutečnosti, ale nesnaží se objasnit jejich vzájemné vztahy. Výsledný obraz minulosti je tak velice plochý. Dozvíme se, že občas nebyly banány a toaletní papír, ale nedozvíme se vůbec, proč tomu tak bylo, nedozvíme se nic o fungování centralizované ekonomiky. Zajímavé zjištění nabízí text z hlediska slohových postupů, dominantním postupem není výklad ani úvaha, jak by se dalo očekávat, ale vyprávění. To je charakteristické tím, že vytváří hotový, uzavřený, neměnný svět. Styl knihy tak evokuje jakési báje o světě dávno minulém, prehistorickém či mytologickém. S tím souvisí skutečnost, že autoři se takřka výhradně vyhýbají srovnání se současností. Důsledkem takovéto reprezentace minulosti je tudíž nikoliv vyrovnávání se s ní, ale odstřihávání se od ní. Kniha tak může ve školách napáchat mnoho škod, sugeruje totiž představu, že listopadem 1989 se společnost změnila lusknutím prstu, a vytváří falešný dojem historické diskontinuity.

Kromě opozice tyranský režim — bezbranný občan se nám tak odhaluje druhá základní opozice: zlá minulost/šťastná přítomnost. V úvodu knihy autoři zmiňují výsledky statistického výzkumu: pouze 57 procent lidí považuje současný režim za lepší než předlistopadový. Toto zjištění však nevede autory ke kritickému zamyšlení se nad současností, ale až k mrazivě banálnímu závěru, že pouhá nadpoloviční většina vnímá minulost kriticky (s. 7). Logickým důsledkem takového myšlenkového mechanismu je potřeba co nejvíce zdůraznit negativa minulého režimu. Vykreslíme-li minulost černě, současnost se přirozeně začne jevit světlejší. Skrytá implikace výroku „Mentálně postižené dítě mělo jen minimální možnost vzdělávání a rozvoje“ (s. 9) je, že dnes postižené dítě tuto možnost má. To vše nás nezbytně vede k závěru, že smyslem této publikace není kritické poznání minulosti, ale podpora současného režimu. Komunistická společnost je vykládána stejně ideologicky jako byla komunisty vykládána společnost buržoazní. Historie se stává mocenským nástrojem.

Zbývá zamyslet se nad tím, jaký osud může knihu čekat ve školách. Z předchozích řádek je jasné, že skutečnému poznání sloužit nemůže. Autoři by rádi knihou vyvolali diskusi. Předpokladem skutečné diskuse (ve smyslu rozhovoru, dialogu, jehož cílem je poznání) je ale odmítnutí černobílého vidění světa. Tento postoj je však v knize dopředu označen za demagogický. Bude-li tudíž učitel postupovat v intencích knihy, může vyvolat pouze hádku, diskusi nikdy. Nesmírně plodným zdrojem se však kniha může stát, předloží-li ji učitel žákům nikoliv jako historiografickou publikaci, ale jako primární zdroj určený ke kritické analýze. Těžko však můžeme doufat, že takových učitelů bude mnoho. Popřejme tedy této knize s hezkými fotografiemi a otáčejícím se Československem na obálce, aby jich našla alespoň několik.

Mýty o socialistických časech, Adam Drda, Stanislav Škoda, Josef Mlejnek, Člověk v tísni 2010, 92 stran

Psáno pro Deník Referendum a Literárně-kulturní časopis H_aluze.