Chci přispět X

Normalizace. Čas hnusu, kolaborace a zbabělosti

Publikaci ČvT Naše normalizace mají tvořit příspěvky lidí, kteří se vůči tehdejšímu režimu snažili vymezit a něco smysluplného v něm navzdory komplikacím vykonávat. Text Mikoláše Chadimy byl editory tohoto sborníku objednán, ale nebyl zařazen. Patrně nezapadl do koncepce.

Normalizace? Zvláštní. Na první roky po Velké listopadové sametové revoluci se nepamatuji skoro vůbec, avšak konec Pražského jara a počátek sedmdesátých let mám v paměti uchován poměrně dobře. Asi to bude tím, že tehdy jsem všechno to historické převlékání kabátů, přepisování životopisů, přeměňování nedávné historie, zrady a podrazy i boj o koryta zažil poprvé. Pokud k tomu ovšem nepočítám, že jsem stihl na prvním stupni ZDŠ úpravu učebnic jejímž cílem bylo odstranit z knihy fotky a jméno Josefa Vissarionoviče, zvaného Stalin. Usuzuji tedy, že na podobný karneval po Velké sametové, byť ideově v obráceném gardu, si tolik nepamatuji právě proto, že to už pro pro mě bylo jenom opakováním. Jen mě teď napadá, že v osmdesátém devátém všechno probíhalo o hodně rychleji. Převlékání kabátů se během dvaceti let normalizace stalo něčím přirozeným. Na jejím začátku na to bylo potřeba daleko víc času. Lidé ještě měli jistou morálku a věděli i co znamená slovo stud.

Pražské jaro jsem prožil jako patnáctiletý. Svobodu, kterou přineslo a která byla umocněna přehoupnutím do dorosteneckého věku, jsem si užíval plnými doušky. Věci veřejné jsem sledoval se zaujetím. Možná tomu někdo nebude věřit, ale o politiku a novodobou historii jsem se začal zajímat opravdu brzy. Od té chvíle, kdy mě v první, nebo druhé třídě vzali táta s mámou ke známým na jeden domácí osmičkovej promítací večírek. Poprvé jsem tehdy uviděl neuvěřitelně sympatického starého pána s bradkou. Jel na koni a na hlavě měl vojenskou čapku. Stejnou jakou měl ve skříni můj děda. Ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že prý byl naším prvním prezidentem. Do té doby jsem si myslel, že jím byl Klement Gottwald. „Souška“ učitelka o Klémovi sice říkala, že to byl „první dělnický prezident“, ale nedodávala k tomu nic, z čeho by bylo zřejmé, že mohl být i nějaký nedělnický před ním. A tak jsem se začal ptát a odpovědí se mně dostávalo od dědy a jeho legionářské literatury, od táty, od „Dějin světových“ Jaromíra Kosiny.

Zrušení cenzury, které Pražské jaro přineslo, se stalo vrcholem několikaletého uvolňování. Znamenalo neuvěřitelný přísun nových informací. Denní tisk, Literární noviny, My 67, New Musical Express, spousta nových knižních titulů… Uf! Byla to fuška zvládnout přečíst vše, co bylo najednou k mání. O tom o co jde, jsem byl dost dobře informován. Nejen proto, že jsem seděl ve škole v lavici se synem jednoho z předních protagonistů „obrodného procesu“ ekonoma Oty Šika, ale i od otce, který se též velmi angažoval na straně tzv. progresivistů. Jen ignoranti, nebo falzifikátoři historie mohou dneska tvrdit, že šlo o pouhý frakční boj mezi znesvářenými křídly KSČ, který se občanů nestraníků nijak netýkal. Pěkná hloupost. Jen kvůli frakčnímu boji by tanky „spojenců“ z Varšavské smlouvy Pražské jaro ukončit nepřijely. Kdepak. Tehdy šlo o víc. Šlo o svobodu slova a demokracii. O revoltu velké části stranických intelektuálů a základních organizací proti tupému byrokratickému establishmentu. O radikální reformu zkostnatělého ekonomického systému centrálního plánování. A dost velká část tzv. „progresivistů“ byla ochotna zajít hodně daleko. Hodně daleko. Dokonce až k postupnému zrušení vedoucí úlohy strany. O restauraci kapitalismu však nešlo. Příznivci jednoduchých sloganů proto tvrdí, že nemohlo jít o demokracii. Hm. Příkladů, které dokazují opak toho, že kapitalismus = demokracie, najdeme nepočítaně: Hitler, Pinochet, komunistická Čína…

Dlouholeté uvolňování završené zrušením cenzury přineslo obrovský kulturní rozmach. Například československou filmovou novou vlnu. Stihl jsem je tehdy vidět téměř všechny. Když to skončilo, už jsem do kina nikdy pravidelně nechodil. Divadla jsem tak často nenavštěvoval, ale dodnes si vzpomínám, jak mě nadchla Kohoutova hra „August, August, August!“ A muzika. Praha byla plná rock’n’rollu a jazzu. Hospodské sály na periferii, kluby Olympic, Music F club, Reduta, Sluníčko, kam jsem chodil nejraději, uváděly pravidelně kapely Flamengo, Olympic, Matadors, Yatschmen, Georg And Beatovens, Primitives Group, Blue Effect, Framus Five, Plastic People a mnoha dalších. Občas přijeli do Prahy ze Slovenska The Beatmen, Prúdy, The Soulmen, z Brna Atlantis a Synkopy 61. Rockovým kapelám konečně začaly vycházet desky, jejich písničky se hrály v rozhlase, v televizi vznikaly první klipy. V Lucerně se pravidelně konal Mezinárodní jazzový festival. V roce 1967 měl premiéru i první československý beatový festival. Všude bylo plno optimismu, který se šířil světem bez ohledu na hranice a v nich panující společenské zřízení. Kdo si chce na tuhle atmosféru sáhnout, ať si pustí desky (LP i SP) rockových kapel, z let 1965 - 70. Doporučuji The Doors, The Beatles, The Rolling Stones, The Who, Pink Floyd, ale i produkci našich a ostatních kontinentálních kapel.

Nálada ve společnosti byla ohromná. Tehdy šlo ještě o něco víc, než jen o prachy. Nedávno jsem se o šedesátých letech bavil s partou chlapů, která se pravidelně schází na plaveckém stadionu. Někteří jsou o deset patnáct let starší. Užili si šedesátá léta kompletně. Já už jen jejich konec. Ale shodli jsme se na tom, že to byla nejhezčí léta našeho života.

Nejhezčí léta skončila jedné srpnové noci roku 1968. Československo přepadly armády pěti států Varšavské smlouvy. Na žádost několika desítek věrných stalinistů nás přijely zachránit před kontrarevolucí. Historie se po třiceti letech zopakovala. Armáda dostala rozkaz zemi nebránit. Ta byla obsazena, vedení státu internováno a odvezeno do země Velkého bratra. Z Československa se stal znovu protektorát. Tentokrát sovětský. Proti okupaci se zvedl mohutný občanský odpor. Tak mohutný, že překvapil i okupanty a díky němu se okupaci nepovedlo okamžitě zlegalizovat ustavením „dělnicko-rolnické“ kolaborantské vlády. Byl svolán ilegální Vysočanský sjezd KSČ na kterém prodemokratičtí komunisté drtivě porazili stalinisty. V dokumentech sjezdu byla ostře odsouzena okupace, bylo zvoleno nové vedení komunistické strany. Kdo o tom dneska ví? Celá doba je schována pod nic neříkajícím pojmem totalita. Jedno z mála období, kdy jsem byl hrdý na to, že jsem člen národa obývajícího českou kotlinu, je dnes jen „totalitou“.

Jestliže sovětský tisk nazýval Pražské jaro „plíživou kontrarevolucí“, můžeme nazvat to s čím přišli po obsazení okupanti s domácími přisluhovači „plíživou neostalinskou restaurací“. Začalo to už v Moskvě. Unesené a izolované představitele státu se nakonec vydal zachránit prezident, hrdina od Dukly generál Svoboda. A děda věděl, že je zle: „Ta svině zradila legie, u Dukly armádní sbor, zradí i Pražské jaro!“ Děda se nemýlil. Generál před uneseným vedením státu o Vysočanském sjezdu taktně pomlčel a šel na ruku okupantům. Unesenci se nakonec zcela podělali a podepsali kapitulantské Moskevské protokoly. S jedinou čestnou výjimkou. Když Františka Kriegla strašili tím, co se s ním může stát nebude-li souhlasit s diktátem Moskvy prohlásil: „Nepodepíšu! No a co? Nanejvýš mě můžou zastřelit“.

Po podepsání vnucených dokumentů byli internovaní představitelé státu propuštěni a generál je jako velký zachránce slavnostně přivezl domů. Vrátili se „zachránit co se dá“. Začali tím, že se zbavili Kriegla. A pak dalších, kteří zachraňovat co se dá nechtěli. Na jejich místa přicházeli staří konzervativci a noví konformisté. Ti potom postupně odsouvali staré vedení na stále nižší posty a nakonec jeho členy z partaje vyloučili. Jedno za druhým byly anulovány závěry Vysočanského sjezdu. Nakonec byl prohlášen neplatným. Jím zvolené stranické vedení se k moci nikdy nedostalo. Občané pomalu upadali do letargie. V lednu 1969 je z ní na chvíli vytrhl ohnivou sebeobětí Jan Palach, ale ne na moc dlouho. Smrt dalších „živých pochodní“, v únoru čísla 2, Jana Zajíce a v dubnu čísla 3, Evžena Plocka, se už povedlo StB utajit.

20.března 1969 došlo po vítězném utkání českých hokejistů nad hokejisty Sovětského svazu na mistrovství světa ke spontánní  mohutné protiokupační demonstraci na Václavském náměstí v Praze. StB připravila při té příležitosti úspěšnou provokaci, rozbití kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Byl jsem u toho. Náhodou. Šel jsem zrovna z tanečních kurzů v Lucerně: „Hurá! Nandali jsme to okupantům! Podívejme! Na Václaváku se slaví! A copak se to děje u Aeroflotu? Musím se tam podívat!“ Prodral jsem se davem. Koukám, výloha rozbitá a v ní esenbáci. Najednou jich z rozbité výlohy vyběhla pořádná tlupa a začala do lidí mydlit. Dav rychle ustoupil. Já však upadl a když jsem se zvedl byl jsem uprostřed zasahující jednotky. Smůla. Byť ve slušivém oblečku, dostal jsem pěknou nakládačku. Prožil jsem svou první pendrekiádu a seznámil se zblízka se slzným plynem ve spreji. Nic příjemného. Po „Aeroflotu“ následoval ostrý protest z Moskvy a šrouby se začaly utahovat. Na říjnové plénu znormalizovaného ÚV KSČ v roce 1969 národem dosud milovaný Dubček přednesl sebekritiku (!) a na jeho místo byl Ústředním výborem zvolen Gustáv Husák. Flexibilní technokrat moci, který se celé Jaro hlásil k reformistům! Teď se stal jeho hrobařem. První fáze normalizace, totiž fáze odstavování známých tváří Pražského jara byla nástupem Husáka úspěšně završena. Pak už to šlo docela rychle. Následovala velká stranická čistka, tzv. prověrky, pak čistky na státních úřadech, v podnicích… Uprostřed Evropy se zrodil nový stát, Absurdistán.

„Obnovování pořádku“ nebylo hned zřetelné. Celý rok po okupaci se ještě pořád točily filmy a vydávaly knihy. V klubech se ještě hrálo. V prosinci 1968 se konal druhý československý beatový festival. Petr Novák zpíval za bouřlivých ovací písničku „Špinavý je chudých ráj“ jako „Špinavý je rudých ráj“ Nestalo se mu sice tehdy nic, ale někdo už si hříchy ukládal do paměti na pozdější dobu. Mimochodem - těmi rudými myslel Sovětský svaz a jejich přisluhovače a ne komplet všechny komunisty. Nicméně zprávy o neustálých ústupcích vedení státu občanům moc optimismu nedodávaly.

Mé seznamování s normalizací pokračovalo po březnovém „aeroflotovém výprasku“ druhým kolem. V srpnu 1969 jsem byl s partou známých na chalupě ve Svoru. V předvečer prvního výročí srpnového přepadu jsme se vydali do nedalekého Cvikova na pivo. Bohužel jsme si ještě nezvykli na to, že doba se změnila a že bychom v hospodě neměli mluvit na plnou hubu. Začali jsme vzpomínat na události před rokem, nadávali jsme na okupanty a kolaboranty. S přibývajícími půllitry jsme tak činili čím dál hlasitěji. Pak se v hospodě objevil místní fízl. Měl blbý kecy. Začali jsme se s ním hádat a nakonec ho nazvali kolaborantskou sviní. Hubu jsme mu už rozbít nestačili. Zavolal na nás veřejnou bezpečnost. (Tak se tehdy jmenovala policie, milé děti.) Před necelým rokem by policajti poslali udavače do řiti, byli jsme přece všichni Češi, ne? Ale včera nebylo dnes. Tak to pro mě a dalšího člena party skončilo trestním stíháním. „Urážka hlavy státu, hlavy spřáteleného sátu, rasy, národa, přesvědčení…“ Měli jsme ale velké štěstí. Náš „případ“ vyšetřovala kriminálka a vyšetřovatel dělal všechno možné i nemožné, aby nás trestního stíhání zbavil. Povedlo se mu to a vše skončilo jen zaplacením pořádkové pokuty za rušení nočního klidu. Kluci, kteří ve stejném okrese udělali něco podobného jen o tři dni později, už takové štěstí neměli. Skončili ve vyšetřovací vazbě a později v lochu s nepodmíněným trestem. Jejich „případ“ totiž už nevyšetřovala kriminálka, ale očištěná a pečlivá StB. Byli souzeni podle tzv. prvního pendrekového zákona, který vstoupil v platnost dva dny po našem maléru. Vůdcové státu Dubček, Svoboda, Černík, kteří jej podepsali a kterým jejich lid vzkazoval před rokem do Moskvy: „Jsme s vámi, buďte s námi“ a možná jim tím zachránil kejhák, poslali lid do hajzlu. Zajisté, že pro jeho dobro nechali lid, který na demonstraci v Praze protestoval proti okupaci a vyjadřoval jim podporu brutálně zbít ozbrojenými složkami. K tomu dali justici zákon, který umožňoval zrychlené odsouzení a pozavírání zadržených demonstrantů.

Po nástupu Husáka už šlo všechno do řiti. Nad kulturou byl obnoven ideologický dohled. Bigbeat se dostal na index. Profesionální rocková scéna šedesátých let byla prakticky zničena. Kluby byly uzavírány jeden po druhém. Najednou nebylo kam jít. Místa, kde se dalo hrát a kterých bylo zatraceně málo, se přesunula na okraj Prahy, do sálů hospod přilehlých vesnic. A já začal hrát s kapelou zrovna v téhle podělané době. Roky 1970-1974 patří bezesporu k těm nejhorším v mém životě. Během nich byl „pořádek“ znovu obnoven. Byly to roky deprese a nadměrného pití: „na co se šetřit, když je stejně všechno na pytel!“ Se zhnuseným úžasem jsme v hospodách, kde nás nevyháněli probírali tehdejší poměry. Nemohl jsem pochopit své politické, ale i hudební a herecké idoly, které odvolávaly i to co nikdy neřekly, prohlašovaly se za pomýlené. Rockeři se nechávali ostříhat. Nemohl jsem pochopit, že je někdo schopen se tak ponížit. Nechápal jsem, proč se tak málo známých tváří dokázalo vzepřít. Vždyť nešlo o život, ale jen o ucmrděnou kariéru pod dohledem. V takovém režimu se přece kariéra nedělá!

Nenáviděl jsem fízlování a vstřícnou předposranost, která se začala všude rozmáhat. Nemohl jsem pochopit jak je možné, že před rokem moje dlouhé vlasy skoro nikomu nevadily a najednou ano. Vždyť díky nim jsem svého času nečekal na stopu déle jak půl hodiny. Neuběhly ani dva roky a na stopu jsem z okolo jedoucích aut viděl jen výhružná, nebo posměšná gesta. Na dveřích mnohých restaurací se objevily značky „zákaz vjezdu vlasatců“. Za další necelé dva roky už slušní, dnes už jistě odjakživa pravicoví občané, prohlašovali, že by ty vlasatce měli postřílet. Když jsem s tou svojí „houní“, nebo „mařenou“, jak se tehdy dlouhým vlasům říkalo, vylezl ve dne na ulici, bylo jasné, že nejméně jeden ze tří policajtů, které potkám, bude chtít vidět moji občanku. Když jsem na ulici vylezl v noci, musel jsem počítat s tím, že pokud cestou domů potkám fízly posedím si někde na wachcimře. Dlouhé vlasy se pro okolí staly viditelným výrazem protestu. Úřadům, policajtům i občanům sdělovaly: „já se ještě nepodělal, já se znormalizovat nenechám!“. A fízlům i odjakživa pravicovým občanům to samozřejmě vadilo. Někteří z mých známých známých tehdejší depresivní dobu neustáli. Ukončili onu beznaděj sebevraždou, nebo se z nich stali notoričtí alkoholici.

Pro mě to největší sebedestruktivní zoufalství skončilo až koncem první poloviny sedmdesátých let. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že co bylo se už nevrátí a uchlastávat se nemá smysl. Opilecké kecy, jak je všechno k ničemu, mě přestaly bavit. Začali jsme tehdy s kapelou pravidelně hrát. Sice jen ve vesnicích nedaleko Prahy, ale najednou nebylo tolik času zoufat si nad stavem světa. Také jsem začal poznávat lidi, kteří se odmítli nechat znormalizovat. A nebylo jich kupodivu tak málo. Jen nebyli tolik vidět, jako mediální zoufalci. Nelze nezmínit třeba Plastiky, folkaře... K velkému posunu ven z pocitu zmaru u mě došlo v roce 1974. Poznal jsem další partu lidí, která se snažila v tom průseru dělat něco, co by ho učinilo snesitelnějším. Jazzová sekce! To byl úžasný azyl v nepřátelském světě. Vděčím jí i jejímu šéfovi Karlu Srpovi opravdu za velmi mnoho! Definitivní definitivní tečku za normalizací pak udělala Charta 77. Od té doby mně už byl okupační establishment zcela u pr….

Dnes se celé období od roku 1948 schovává pod nic neříkající slovo totalita, nebo zločinný komunistický režim. Tak jednoduché to ale nebylo. Vládla Národní fronta, byť v ní byli komunisté z Ústavy vedoucí silou. Na vládě se s „komanči“ po celou dobu spolupodíleli i „černoprdelníci“, rozuměj Strana lidová a „brkouni“ rozuměj Československá strana socialistická. V padesátých letech není o zločinnosti „lidovědemokratického“ režimu pochyb. Ale lze stejně označit léta šedesátá vrcholící Pražským jarem? Ani náhodou. A lze hnůj normalizace označit za zločin komunistů? Tvrdím, že nelze. Kterých komunistů? Toho půl milionu, co ze strany po okupaci odešlo, nebo bylo vyhozeno!? Kdepak. Na zločinné normalizaci se velkým dílem podílely stejné konjunkturální typy, jako ti, kteří dneska sedí na vrcholcích moci. Jsou prý v pořádku, protože jak mě poučila jedna pravicová politička: „Oni nebyli komunisti, ale byli jen ve straně, nebo v SSM = Svazu socialistické mládeže, kde „musel“ být přece každý.“ Hnus normalizace zdaleka nevytvářeli neostalinští pohrobci, dosazení do vedení strany a státu. Ti nám byli jedno. O ně nešlo. Hnus a beznaděj vytvářeli „flexibilní“ hajzlíci v jejich službách. Hajzlíci, kteří byli ochotni sloužit kdykoliv a komukoliv, každému, kdo měl moc. Právě oni tvořili establishment, který nám tak lezl na nervy! Ne, nešlo o to, zda byl někdo „komanč“, nebo ne. Šlo o to, zda člověk byl, nebo nebyl svině. Poznal jsem rovný chlapy, byť měli stranickou legitimaci, a naprosté bezcharakterní parchanty, kteří ji neměli, ale byli za nějakou režimní výhodu ochotni udělat cokoliv.

Tihle typové se v populaci národa, jehož „neflexibilní“ a odporu schopné elity byly ve dvacátém století pravidelně decimovány, rozmnožili víc, než je pro rovnováhu ve slušně fungující společnosti dobré. Tvrdím, že jejich cesta k ovládnutí státu začala právě za normalizace. Vstupovali do strany, posluhovali a čekali na svou příležitost. Ve vhodnou v chvíli vrazili svým chlebodárcům kudlu do zad a stát jim spadl do klína jako zralá hruška. Pár tváří skutečné opozice šoupli na viditelné fleky a vyvrcholení normalizace, karnevalové obžerství, mohlo začít. Hurá! Stát je náš! Ať žije velká sametová listopadová revoluce! Nebo ne?

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Bravo Pátek, 23.Prosince 2011, 16:31:59

Nedávno jsem psal na sociální síti, že kdybych si mohl vybrat mezi Norskem a Československem roku 1968, zvolil bych Československo, jelikož tehdy šlo ještě dál v humanitě. Já tu dobu nezažil, ale stačí se podívat na takový film „Bílá paní“, stačí si nastudovat kontext a člověk musí smeknout před tím vzedmutím lidství, před tou generací. Mimochodem, tak bylo tehdejší Československo bráno i tady a rok 1968 a tehdejší emoce z toho násobně převyšují i současný smutek ze smrti Václava Havla, který rok 68 tak úplně neuchopil, jak píše i Martin Hekrdla v Právu a právem: „I leví Francouzi, Britové či Němci si havlovské (anebo walesovské) úlety jednoduše vysvětlují čtyřicetiletou „zkušeností s komunismem“. Anebo tím, že – takto doslova – „nikdo není dokonalý a Havel nejhorší“. Mám jiné vysvětlení. Václav Havel už v roce 1968 popřel význam pražského jara jako události, která svým poselstvím přerůstá a atakuje Východ i Západ. Uchopil „socialismus s lidskou tváří“ jako pokus o normalitu, kterou ztotožnil se západní realitou. Manichejská západovýchodní osa Dobra a Zla nutně pak lámala lidskoprávní optiku tohoto upřímného člověka, který i ono proslulé srdíčko v autogramu vykrouhával ze srdce.“

Sám používám "nepřerušená normalizace od roku 1968", rok 89 cítím jako pokus, který se nedotáhl a byl vytunelován.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pátek, 23.Prosince 2011, 17:30:15

ve své podstatě jsem nesmírně rád za tento článek od Mikoláše Chadima, který aktuální nejen smuteční českou neonormalizaci brilantně torpéduje z opravdu autentického humanistického úhlu a není to nostalgicky prázdná růžová knihovna, do které se nechal vtáhnout nejeden levicový myslitel....

Filip Outrata - Praha

Díky Pondělí, 26.Prosince 2011, 23:13:18

DR za zpřístupnění vynikajícího textu. Je smutné, že byl zcenzurován ze sborníku, a je to vlastně důkaz o neonormalizační mentalitě dnešní doby.

K Václavu Havlovi - pane Krausi, Havel se vlastně stal po r. 89 "lidskou tváří kapitalismu", protože svoji nepochybnou lidskost a autenticitu zapůjčil jako značku novému režimu, jak ostatně ukázal právě onen neonormalizační smutek např. v podání Lidovek.

Ani já jsem rok 68 nezažil, mně bylo 15 v roce 89 a 90. léta (zejména první polovina) jsou pro mě emočně ekvivalentem pražského jara u generace p. Chadimy. Ta magie spočívá z velké části ve zrušení cenzury, a v tom smyslu to byl pokus nepochybně dotaženější (śťastnější) než rok 68. Zároveň ale platí to, co tak pěkně popsal pan Chadima - v roce 89 byli převlékači kabátů mistry svého oboru, a netrpěli na čest a jiné skrupule.



Dagmar_da_kov_

Dagmar Daňková - učitelka

Recenze Čtvrtek, 5.Ledna 2012, 11:31:41

Doporučuji recenzi "Naší normalizace", kterou pro server Kultura 21 napsala Andrea Cerqueirová, rovněž přispěvatelka Deníku Referendum.
http://www.kultura21.cz/content/view/3728/101/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.