Vyprávění o reálsocialismu

Brožura „Mýty o socialistických časech“ neprovedla nic jiného, než že věrně reprodukuje způsob vyprávění o reálsocialismu lepší části naší společnosti z doby před dvaceti až čtyřiceti lety.

Zmíněná kniha patří k nejprodávanějším titulům na českém knižním trhu. Když byla horkou novinkou, dost lidí ji chtělo chladit či rovnou poslat k ledu. Kdokoli si ji přečte nepředpojatě a nefantazíruje o účelu a kontextech publikace, zjistí, že se v textu i fotografiích zcela zachovává způsob vidění i tón, jakým jsme o reálném socialismu mluvili krátce předtím, než jsme ho porazili. V tónu vypravěčů je ironie i povýšenost, jakou jsme tenkrát měli nad svými utlačovateli. Pomáhali jsme si hodnotícími adjektivy i adverbii, nad kterými se ošklíbá recenzent Petr Zídek (Celá brožura je psána ideologickým jazykem, který charakterizuje nadužívání hodnotících adjektiv a adverbií. Když představa, pak „zatvrzelá“. Učitelé nekomplikovali žákům život normálně, ale rovnou „pekelně“. Jestliže komunistický režim něco zprofanoval, pak „dokonale“. Když demagogie, pak jen „čirá“, Lidové noviny 6. listopadu 2010).

Témata (spíše než mýty) v brožuře jsou přesně ta, o kterých jsme mluvili (vojna, jedovatý vzduch, sověti atd.). Pseudoženské hnutí a pár dalších chybí, ale to je jedno. Mínění, že horší než reálný socialismus je jen válka nebo socialismus ještě reálnější, bylo mezi těmi chytřejšími, dosud nezlomenými a krásnějšími obyvateli naší země zcela rozšířené a není od věci si ho připomenout.

A tak se nabízí položit si otázku, proč brožura na jedné straně budí zájem těch, kdo se chtějí ve srozumitelné podobě o normalizaci dovědět alespoň něco, na druhé straně odpor těch, kdo by asi chtěli, aby se příběh o reálsocialismu začal vyprávět jinak. Zájem o normalizaci je pochopitelný. Dochovalo se nám z ní hodně společenských návyků. Zatímco tenkrát přispívaly k přežití vskrytu, dnes jsou na obtíž veřejné aktivitě. Normalizace představuje něco stále živého, přestože se udála v režimu, který je mrtvý.

Autoři brožury měli dvojí volbu. Buď se s odstupem zabývat uzavřenou kapitolou historie, jak to udělali v někdejším východním Německu v knize zabývající se otázkou, co je pravdy na tom, co se říká o DDR. Nebo se mohli rozhodnout postavit k problematice reálsocialismu jako k něčemu živému, co si česká společnost v případných nových mizériích uchovává jako pěknou vzpomínku. Autoři považují láskyplnou vzpomínku na socialismus za živou a nebezpečnou. Rozhodli se s ní polemizovat poukazem na to, že dnes je to po všech stránkách lepší. I to je určitě pravda, otázka je, zda se tím postihuje cokoli z naší doby. Všechno lepší bylo už tenkrát. Pavel Tigrid nabízel nevyplněný šek tomu, kdo uvede příklad, v čem reálsocialismus funguje lépe než kapitalismus. Nikdo se nepřihlásil, přestože k němu před listopadem jezdili i funkcionáři, kteří na rozdíl od nás, lidu, jezdit mohli.

Střet o jednu školní brožuru se patrně děje jako součást hledání toho, jak vyprávět o docela současném demokratickém socialismu. Domnívám se, že současní demokratičtí socialisté se nemusí zdržovat bráněním normalizace ani střílením na ty, kdo ji připomínají. Obraz československého totalitního socialismu se zvolna vynořuje. Má kořeny v legální komunistické straně v době meziválečné (pak už byla jen ve Francii). Je třeba rozlišovat nejméně tři fáze vývoje československého socialismu a srovnávat s tehdy bratrskými zeměmi. Tehdy jsme toho o nich věděli málo, dnes je možné politicky srovnávat. Pražské jaro zůstane, a to i v evropském kontextu, povšimnutí hodný originál. Normalizace jako období byrokratického útlaku bez větších krvavých ztrát, ale o to většího provozního hnusu asi zůstane předehrou konce, byť ho jen málokteří čekali.

„Příběhy bezpráví“ přinesly do českého veřejného prostoru individuální osudy lidí v totalitním režimu. Promlouvají v nich ti, kdo měli mlčet. Je to dobře, ať to okamžitě a zdánlivě slouží komukoli. Obecný prospěch „Příběhů bezpráví“ je větší než okamžitý. Demokratická levice k architektuře příběhů bezpráví dorazila pozdě. Měla by je ale uznat minimálně jako satisfakci pro oběti i zapomenuté hrdiny.

Demokratická levice má možnost inspirovat se tím, jak zajímavé a účinné je nechat promluvit lidi s výraznou zkušeností. Může se věnovat ne příběhům bezpráví, protože ty patří totalitní době, ale příběhům těch, kdo vypadli z vyprávění o společnosti, ve které momentálně žijeme. I dnes, v době svobody, existují lidé zatlačení do ticha. Jsou to ti, kdo přicházejí o práci, kdo neklikají po virtuálních miliardách, z nichž padají soukromé milióny, ale pracují buď tvrdě nebo alespoň po celou pracovní dobu. Mizerně placené zdravotní sestry, učitelky, hlídači v supermarketech, lidi z továren, které po sto padesáti letech průmyslové tradice v této zemi ještě nedostali padáka, a nebyli odsouzeni k tomu, aby zapomněli, co uměli. Lidé zadlužení a lidé, kteří nevědí, čí jsou. Vydat brožuru o mrtvých časech není prohřešek, ale připomínka. Prohřešek je nevidět násilně umrtvované lidi a kusy našeho času.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Tomáš Tožička - Duchcov

Milý Honzo Pátek, 10.Prosince 2010, 10:18:32

Není to divné, že lepší lidé (s Pojary, Mejstříky a Pánky) si klidně študýrovali na vysokých školách bez školného, s lacinou kuchyní a hromadnou dopravou do každé vesnice? A není divné, že tak, jak dělali kariéru tenkrát, dělají ji i nyní?

A fakt jste si říkali, že už jen válka může být horší? No, možná bylo lepší poslouchat německé či rakouské zprávy než blábolit v putyce podobné nesmysly - abyste měli nějaký přehled o tom, jak to ve světě vypadá. Určitě by bylo na čase začít s tím alespoň teď.
No já se za svá přídavná jména ubral do fabriky, abych tyhle inťouše mohl platit ze svých daní :-))

Od těch Tvých lepších lidí mě dělí to, že se socíkem jsem se vyrovnal jasně už tehdy, nic jsem si od něj nevzal a jen málo jsem mu dal. Na rozdíl od lepší části společnosti si teď nemusím nic vymýšlet - jako oni o odboji s párky pod peřinou, aby nevypadali jako kolaboranti, když už si ten socík tak pěkně užili.

Ale nejvíc jsi mě dostal s tím Tigridem. Já vím, že to byl prostý člověk, který neměl moc rozhledu, jak se pak ukázalo za jeho destruktivního působení ve vládě. Ale že neměl ani elementární smysl pro fair-play... Ale vlastně se zachoval jako každý soběstředný autoritář, kapitalistický stejně jako socialistický. Vyhlásit cenu, sám si určit pravidla a sám být sudím? To je trapné ne? Ale je pravda, že kapitalismus takhle v pohodě funguje, a když se pravidla nehodí, změníme je.
No já bych řekl, že třeba za reálsocialismu, neumírali bezdomovci na ulicích. Jejich počet se už pomalu přibližuje počtu Čechů popravených komunisty...

Ta knížka je prostě propagandistický blábol, jak to konečně sám píšeš. Demokratická levice si může vymýšlet co chce, dokud tu bude propaganda masově financovaná z vládnoucích struktur a intelektuálové donekonečna opakující omšelé fráze o svobodě, které se sami bojí.



Dagmar_da_kov_

Dagmar Daňková - učitelka

Pátek, 10.Prosince 2010, 20:04:56

Pro mne je ztělesněním normalizačního marasmu dnešní ministr kultury Jiří Besser. Ten v roce 1981 ukončil studium stomatologie (velice prestižního oboru tehdy i nyní), nastoupil jako řadový zubní lékař do zdravotního střediska v Berouně, složil první atestaci a roku 1987 se - údajně pod hrozbou toho, že by jinak nebyl připuštěn ke druhé atestaci - stal kandidátem Komunistické strany. Rozumíte, absolutně nešlo o to, že by mu na sklonku osmdesátých let byl znemožněn výkon profese, jen by se třeba nestal vedoucím zdravotního střediska. Kdyby v tom ale bylo aspoň něco "faustovského", nějaký titánský duševní zápas, hluboká láska k lékařskému povolání, skutečná touha se profesně rozvíjet - to bych snad i dokázala pochopit, ovšem pan doktor záhy po revoluci pověsil celou medicínu na hřebík (prý ze zdravotních důvodů?) a "začal podnikat v oblasti obchodu, realit a reklamě, stal se prezidentem berounského hokejového klubu...". Tak to proboha tu svoji duši zaprodal tak hrozně lacino - kvůli něčemu, co jej vlastně ani až tak moc nebavilo, nenaplňovalo???
A tento člověk dnes předává cenu Příběhů bezpráví? Tohle má být vzor pro dnešní mladé lidi? Kam se poděla všechna ta zásadovost Člověka v tísni?

Dagmar_da_kov_

Dagmar Daňková - učitelka

Sobota, 11.Prosince 2010, 19:04:0

A ještě jednu poznámku - já osobně jsem neřekla / nenapsala jedinou větu, ve které bych zpochybňovala projekt Příběhů bezpráví. Sama mám několik dokumentárních filmů i didaktických materiálů od Člověka v tísni, aktivity z knihy (Ne)bolí o romském holocaustu jsem dokonce pomáhala pilotovat. Své žáky a žákyně beru i na jiné podobné akce (Mene Tekel, besedy s Dcerami 50. let atd.) - absolutně se nebráním hovořit o zločinech komunistického režimu, porušování lidských práv, omezování svobody.

Ale vadí mi, a to velmi, postupný proces, kdy se samotné slovo "sociální" stává nadávkou. A tuto konkrétní brožuru jsem kritizovala především z pedagogického hlediska - připadá mi například absurdní, abych s despektem hovořila o katastrofální úrovni socialistického bydlení v panelových domech, když samozřejmě dobrá polovina dětí ve třídě v takových bytech stále žije (i když dnes už snad trochu zrenovovaných, zato však třeba 40 let starých) - a ti v realitě trochu zorientovaní dokonce tuší, že ono vysmívané "Husákovo 2+1" dnes například v Olomouci stojí bratru dva miliony. Připadá mi dokonce, že bych tím mohla přispět, byť nechtěně, až k jisté sociální stigmatizaci dětí z "paneláků" - nehledě na to, že sama takhle bydlím - a považuji to za štěstí :-).

Stanislav Hošek - Český těšín

„Příběhy“ a „Mýty“. Úterý, 14.Prosince 2010, 10:23:9

Takových příběhů nespravedlnosti z dnešní horké současnosti napíši tak deset kupříkladu jenom z našeho sídliště. A mytologie normalizace?? Copak dneska nejde o reálnou supernormalizaci?! Média chválí dnešek intenzivněji než ta normalizační svou dobu a reálný odpor je stejně bezmocný, jako ten tehdejší, aniž jej dnešní vládci musí umlčovat.

Stanislav Hošek - Český těšín

OBRODA SOCIALISMU A NORMALIZACE Sobota, 24.Prosince 2011, 18:33:24

Nic ze zásad prosazovaných v ČSSR v roce 1968 nemohlo být akceptováno Západem, ani Východem. Pro Západ, v té době zmítaný „skororevolucí“, byla smrtelným nebezpečím již pouhá představa, že jde demokratizovat „komunismus“. A socialistický trh? To už by nebyl žádný důvod pro existenci liberální demokracie.
A nyní řeknu něco děsně rouhavého. Pro papaláše v SSSR nebylo ani tak velkým nebezpečím demokratizování politického režimu v zemi, která měla pouhých patnáct milionů obyvatel. To šlo ukočírovat pomalým popouštěním uzdy. Chybou bylo, že se začalo úplným zrušením cenzury. Paradoxní je, že zákon o tom podepsal právě Husák, jako místopředseda vlády. Přesto mu to nikdo v dobách normalizace neměl odvahu ani připomenou, nadtož vytknout. Co díky zrušení cenzury nešlo kočírovat, ale bylo nutné zlomit násilím, byly požadavky pseudoradikálů té doby, jakými byli kupříkladu Sviták, či Pithart, kteří volali po odchodu ČSSR z RVHP a dokonce i z VS, což bylo pro sověty smrtelným nebezpečím. Takže již od roku 1969 zodpovědně tvrdím, že vojska sem nepozvalo nějakých imaginárních 99 Pragováků, ale několik politicky hloupých, již tehdy zuřivě antikomunistických aktivistů.
Husák se naprosto vyčerpal soubojem o nejvyšší stranické koryto, takže už mu nezbylo intelektuálních sil na jakoukoliv koncepci a nechal to na lidech podprůměrných. Hlavně že mu zajistili, aby dosáhl nakonec i na prezidentský stolec, což považoval za největší osobní satisfakci. Vždyť se na tu funkci cítil hned po roce 1948.
Normalizace nebyla hnus, kolaborace a zbabělost. A pokud ano, tak jen pro určitý typ lidí. Byla to mnohem víc doslova tragedie historicky úplně nové moci, v níž byla původně vložena naděje oněch 99% lidstva, kterou „komunismus“ sprostě zradil.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.