„Kolik mýtů o socialistických časech naše nová kniha vyvrací?“ zněla soutěžní otázka na Facebooku na stránkách projektu Příběhů bezpráví společnosti Člověk v tísni. „12,“ odvětila jsem pohotově, což bylo vyhodnoceno jako správná odpověď a kýžená publikace mi byla promptně doručena — a já jsem měla skvělou příležitost oslavit výročí Sametové revoluce návratem do normalizačních časů. A to doslova. Uvědomila jsem si totiž více než palčivě, že už samotná soutěž zřejmě kopírovala kvíz legendárního Rádia Jerevan: minimálně polovina z oněch dvanácti mýtů žádnými „mýty“ v pravém slova smyslu není (jak ostatně rozebral již historik Petr Zídek v Lidových novinách 6. 11. 2010) — a ještě méně se autorům podařilo je „vyvrátit“. Jen proti několika starým klišé vykonstruovali klišé nová.

Je nesmírně obtížné polemizovat s textem, jehož samotné metodologické východisko je zjevně chybné. Autoři několikrát upozorňují čtenáře, že je „nezajímají nečetné výjimky, nýbrž průměr“. Ale pracovat v humanitních vědách s imaginárním „průměrem“ je vždy zavádějící, vykreslit průměrný (a zároveň věrný) obraz lidské společnosti pak téměř nemožné — alespoň pro průměrného publicistu tedy jak vidno určitě.

Nebudu plýtvat energií na detailní rozbor jednotlivých „mýtů“. Myslím, že pro ilustraci úplně postačí tento úryvek z první kapitoly o socialistické škole:

„Soustavné deptání dětí vykreslováním akutně hrozících válečných hrůz se posilovalo i při návštěvách biografů, kde sledovaly realistické sovětské válečné filmy (v Praze v osmdesátých letech v tomto ohledu proslul naturalistický snímek ,Jdi a dívej se‘, při němž zejména dívky zvracely a musely být odváděny z kina).“ (strana 18)

Autory zřejmě ani nenapadlo, že pro pochopení doby by se přesně na tomto místě slušelo zmínit fakt, že jsme žili v bipolárním světě, kde doslova psychózou z nukleární katastrofy trpěli lidé na obou stranách železné opony. (Vřele doporučuji román Grahama Swifta Země vod z roku 1983 — kapitolka „O děsivých snech dneška“ je přesným popisem mých dětských nočních můr — a přitom se odehrává v anglickém regionu Fens…)

Přesah do současnosti, například úvaha o tom, nakolik tehdejší strašení atomovou válkou dodnes podvědomě ovlivňuje naši nedůvěru k využití jaderné energie, nebo o tom, zda nedávné vytváření „obrazu nepřítele“ v rámci „střetu civilizací“ či „války proti terorismu“ nemanipuluje s iracionalitou lidské psychiky vlastně trochu podobně, je zjevně mimo záběr i erudici autorů.

Až úsměvnou se mi pak jeví kritika údajného nuceného sledování filmu „Jdi a dívej se“. Právě tento snímek režiséra Elema Klimova z roku 1985 (tedy již z doby Gorbačovovy perestrojky) se totiž zcela vymyká zažitému heroickému obrazu vítězoslavně postupující Rudé armády za Velké vlastenecké války. Je naopak vynikající psychologickou sondou do zmučené duše teprve šestnáctiletého běloruského chlapce, která svou syrovostí připomíná Coppolův snímek Apocalypse Now. Několik filmových nadšenců mi potvrdilo, že je tento film zasáhl nesrovnatelně více než Schindlerův seznam či Zachraňte vojína Ryana; ocenění zaslouží i formální stránka filmu — například mistrovská práce s kamerou je přirovnávána ke Kubrickovu Osvícení.

Takže ano, „Jdi a dívej se“ za zmínku v publikaci o osmdesátých letech rozhodně stojí. Je však ohromná škoda, že autoři nevyužili interpretační potenciál, který snímek nabízí, k něčemu jinému než k dalšímu ironickému podtrhnutí hlouposti a krutosti socialistických učitelek. A neodpustím si ještě jednu hnidopišskou poznámku — autoři tvrdí, že film musely povinně zhlédnout „děti“. „Jdi a dívej se“ je ovšem dodnes distributory označen jako nepřístupný mládeži do 15 let, takže je prakticky vyloučeno, aby byl někdy masově promítán v rámci představení pro základní školy, nanejvýš snad pro školy střední, a i o tom si dovoluji mírně pochybovat — vzhledem ke skutečně brutální scéně znásilnění odhaduji, že dříve býval přístupný až od 18… Malichernost? Snad. U autorů vzdělávací (byť ne ryze odborné) příručky bych ale přece jen očekávala pečlivější studium dobových pramenů.

Aby bylo jasno — ani náhodou neobhajuji socialistické časy. Před tzv. jistotami dám vždy přednost svobodě — a to i svobodě sepisovat své kritické postoje k některým momentálním krokům a aktivitám Člověka v tísni, jehož Klubu přátel jsem pořád ještě členkou, aniž bych se od nich kdy dočkala solidní odpovědi či reakce. Pokud za ni ovšem nepovažuji mazání svých diskusních příspěvků na stránkách Příběhů bezpráví na Facebooku.

Osobně mne velice mrzí, že Člověk v tísni touto publikací popřel i cíle některých svých vlastních úspěšných vzdělávacích programů — např. Variant. Každá kapitola té knihy totiž obsahuje tolik paušalizujících výroků, že by bohužel mohla sloužit jako odstrašující příklad toho, jak to dopadá, když někdo takto zásadně poruší pravidla negeneralizujícího způsobu komunikace. Ten, jak již léta učím své žáky a žákyně, je základním předpokladem kritického myšlení či neideologizovaného vidění světa, a především pak varovnou kontrolkou proti nebezpečným, zjednodušujícím a zavádějícím stereotypům v našich hlavách…