Paměť české transformace, aneb o přisluhovačích, vítězích a obětech

Boj proti komunismu poskytuje pevný bod, z něhož lze nahlédnout život jako celek a událost. Díky tomu jsou ale zároveň příběhy mnohých českých pamětníků plny vnitřních konfliktů, a to zvlášť na místech, kde se musí vyrovnávat s vlastní komunistickou minulostí.

Vitsrtrobach

Vít Strobach

03.02.2012 08:25

Paměť se stala jedním z ústředních pojmů veřejných diskuzí minulých dvaceti let. V poslední době se česká filosofie, sociologie i historická věda snaží téma paměti reflektovat a dohnat vývoj na západ od našich hranic. Nejde přitom o žádný přirozený jev, ale o reakci na určitý historický a politický vývoj. Po krizové události v podobě války, převratu, revoluce, aj. dochází k ukotvování osobních pamětí v novém příběhu kolektivní identity, potažmo paměti. Veřejný prostor je nejprve zbavován a pak hned zaplavován památníky všeho druhu (sochy, pamětní desky, muzea, aj.), sbírají a uveřejňují se vzpomínky.

Legitimitu potřebuje vytvořit každý nově nastupující režim a intenzivní produkce paměti, té, jež opakuje příběh moci, můžeme sledovat jak například v období po vzniku první, druhé, třetí československé republiky, tak po Vítězném únoru a samozřejmě po roce 1989. Proč se ovšem paměť stává dnes, s rozestupující se časovou vzdáleností od tzv. sametové revoluce, stále frekventovanějším pojmem? Je potřeba zvážit, co vlastně slovo krize označuje a jak bychom jej mohli k současné inflaci paměti vztáhnout. Abychom porozuměli obřadům vzpomínání, žízni po různých záznamech pamětí včetně neustávající autobiografické žně na pultech knihkupectví, musíme se ptát po smyslu vyprávění životního příběhu a po politickém rozměru paměti.

Krize jako předpoklad politiky
K motivacím jako je bilancování života ve stáří, finanční zisk či potřeba terapie zaviněná (tragickou, dramatickou) událostí, přistupují další důvody využití žánru pamětí. Prvořadým z nich je ukotvení osobních příběhů v oficiálních dějinách tzv. transformace, které obsahovaly a obsahují jen velmi nejistý příslib individuálního štěstí, zato ale přinesly téměř všeobecný pocit znejistění. Tyto dějiny, po přechodné fázi nabité vizí okamžitého a všeobecného zlepšení celkového stavu společnosti a vládnutí, postupně vyprázdnily jakýkoliv jiný obsah očekávání, než ten soustředěný na osobní a stále méně zaručený úspěch v nestabilním tržním prostředí. Osud má každý ve vlastních rukou, záleží pouze na něm, jak bude jeho CV a tak i budoucnost vypadat. To je ústřední sdělení permanentních kampaní, jež nás obestírají v pracovním i soukromém životě.

Absence kolektivního očekávání lepších zítřků má pro režim, jako je tento, nesporné výhody. Znemožňuje označit současnou situaci jako krizi politiky. Samotné pojmenování krize totiž zpravidla předpokládá jak vnímání nefunkčnosti platných norem (krize legitimity), tak i – jakkoliv nekonkrétní – představu nápravy a stává se motorem politického jednání. Uvědomění si krize je okamžik nabitý časem. Prolíná se v něm čas, v němž byl násilně, nelegitimně porušen správný běh událostí, s časem, v němž dojde k opětovnému nastolení dobrého řádu; spravedlnosti, svobody, autonomie, atp. K chápání smyslu dějin patřilo alespoň minimální vědomí jejich naplnění. Konec je dnes jako eschatologický přežitek křesťanství či komunismu ze „světské“ skutečnosti „nejpřirozenějšího“ systému, tj. kapitalismu, vyloučen. V liberálně kapitalistickém systému, filosoficky se zaštiťujícím „koncem dějin“, byl konec vykázán kamsi do minulosti. „Zrušení konce“ se jeví jako vyprázdnění politické eschatologie, utopie. To považují liberálové, vyhlašující kapitalismus za jediný přirozený řád, za svrchovaně pozitivní jev.

Pro obhájce režimu obávajících se změny je to celkem pochopitelná rétorika. Připuštění možnosti alternativní budoucnosti a/tedy pojmenování nynější situace jako krize je nebezpečné a snaží se mu předejít. Nemusí tak činit odmítnutím pojmu. Někdy je mnohem lepší slova znehodnotit nadužíváním a provázáním s jevy, o nichž se tvrdí, že na ně obyčejný člověk nemá žádný vliv (ekonomika). Pomocí termínů jako je „ekonomická krize“ je tak ve skutečnosti zpochybňován význam aktivního přístupu lidí ke světu kolem nich. Aby byla i v době vzrůstajícího napětí a sociálních konfliktů kompenzována potřeba smyslu a pozitivního očekávání, a aby byl současný režim potvrzen jako jediný možný, respektive představitelný, musí být veřejný prostor zaplněn politicky relevantní podobou kolektivní paměti.

Příběhy, které se ujaly
Samotné znejistění z kapitalistického „bezčasí“ umocňuje potřebu pamětníků využívat dobře dostupný a veřejně uznaný syžet, v rámci něhož lze život pochopit jako smysluplný. Při čtení a poslouchání českých pamětí se jedním z nejoblíbenějších námětů a někdy přímo rámců vyprávění jeví antikomunismus.

Boj proti komunismu včera, dnes a zítra poskytuje pevný bod, z něhož lze nahlédnout život jako celek a událost. Díky tomu jsou ale zároveň příběhy mnohých českých pamětníků plny vnitřních konfliktů, a to zvlášť na místech, kde se musí vyrovnávat s vlastní komunistickou minulostí a sladit ji se současnou morální normou a podobou prosazované kolektivní paměti. Touha po smyslu se u nich leckdy projevuje v nevěrohodných zápletkách a apologiích. Na naléhání vnoučat: „povídej dědečku, jak jste bojovali proti bolševikům“, je dost těžké mlčet, ještě těžší je vnitřně se ztotožnit s tím, že jsem část svého života kolaboroval s „absolutním zlem“.

Život po konci dějin je pro velkou část české populace, zvláště ve středním a starším věku, truchlivý. Oblíbenost pořadů jako Příběhy 20. století vyznačující se neustálým opakováním teze rozdělující společnost na hrdiny a zbabělce, aktivní odbojáře a masu mlčenlivých přisluhovačů režimu, je bolestivá. Přitakání těmto Příběhům získává charakter očistné oběti, je sebetrýznivým vykupováním starých vin, jichž se ona masa dopustila. Tím lze do jisté míry vysvětlit oblíbenost, jaké se původnímu rozhlasovému pořadu a dnes už velkolepé multimediální show dostalo.

Není náhodou, že zásadní a u nás ojedinělá instituce paměti jakou je Ústav pro studium totalitních režimů (vzpomeňme původně navrhovaný název Ústav paměti národa) nebyla založena na počátku 90. let, ale až v druhé půli minulé dekády. Ve stejné době koneckonců začaly vznikat i zmíněné Příběhy. Institucí kolektivní paměti, prostorů jejího uctívání a symbolického vylučování nepřizpůsobivých verzí paměti bychom dnes nalezli samozřejmě mnohem více; patří mezi ně ostatně i různé akademické pracoviště.

Problém tedy nestojí a nepadá s konkrétní organizací. Prostředky na bádání v této oblasti se shánějí i v době „ekonomické krize“ poměrně lehce. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše, je ale přesnější říct: prostředky se shánějí lehce právě v době „ekonomické krize“. Paměť na „totalitu“ potřebuje český kapitalismus více dnes, než v 90. letech.

Pokud by se výzkum pamětí dělal kvalitně, což je vzácné, pokud by nepracoval s jasným ideologickým zarámováním, což je ještě vzácnější, mohli bychom být docela spokojeni. Za dané situace ovšem orální historie, nebo poctivěji: její značná část, potvrzuje své místo na jedné straně barikády politiky paměti a zastiňuje pohled na sociální konflikty.

Spoutání paměti normativním dělítkem před a po roce 1989 má zřejmý, i když ne vždy vědomě zpracovaný účel. Nutí nás poměřovat naše politické jednání se zkušeností 80. let a přizpůsobovat mu i svá očekávání. A protože si máme pamatovat především imperativ „80. léta byla totalitou“, zdají se být sebevětší sociální a politické problémy dneška procházkou růžovou zahradou.

Paměť obětí
Diskuze, která se nyní o paměti komunismu vede, signalizuje postupnou a nenápadnou proměnu, přenesení důrazu v dějinách kapitalistické transformace. Dějiny vítězů nad komunismem jsou poté, co se zjistilo, že většina lidí nebude mít napříště až tak co slavit, doplňovány obrazem totalitního panství a jeho obětí. Vítězství nad zlem je samozřejmě stále důležité, zdá se ale, že jsme nyní více než dříve oslovováni rolí bezbranné oběti. Ztotožnění se s oběťmi nepojmenovatelné a všepohlcující totality je na jednu stranu pro paměť milosrdnější než přijetí role zbabělce. Na druhé straně neobsahuje nebezpečný náboj očekávání příznivého naplnění budoucího času. Dějiny vítězství nás přeci jen za určitých okolností mohou inspirovat v boji s nelegitimní státní mocí, dějiny obětí obrácené do stínu navždy poražené minulosti svádějí k pasivitě a rezignaci. Paměť obětí je nyní establishmentu příhodnější než paměť vítězů.

Boj lidí proti současnému útlaku a sociálnímu vyloučení potřebuje paměť, jež by vyzvedla společné zkušenosti bezpráví a umožnila solidaritu obětí nedávného vítězství. Jen ve vzpomínání vedoucí k realizaci svobodné vůle a politické aktivitě má status oběti nějaký význam. V opačném případě se stává fetišem a součástí snahy o udržení nelegitimního panství. Otázkou je, čím mohou přispět historici a obecně intelektuálové. Je-li pravdou, že většina z nás všech, tj. bývalých „přisluhovačů“ předlistopadového režimu, polistopadových „vítězů“ i dnešních „obětí“, pociťuje rostoucí zklamání z vývoje české společnosti, neměl by být problém příběhy bezpráví zaznamenávat a pomoci veřejně zviditelnit. Bylo by k tomu zapotřebí vzít vážně definici orální historie z pera Davida Webera, která visí na stránkách společnosti Post Bellum, jedné z organizací zajišťující výrobu Příběhů 20. století:. „Oproti jiným přístupům - jako jsou např. tradičně pojímané politické, hospodářské, sociální nebo vojenské dějiny, zpracovávané často na základě „neorálního" pramenného materiálu - se [orální historie, pozn. autora] snaží „dávat slovo" opomíjeným (tzv. bezdějinným) vrstvám společnosti, více reflektuje tzv. malé dějiny (mikrohistorie), individuální prožitky, dějiny „psané zdola" (history from below), rozměr každodennosti apod.

Jde tedy „jen“ o to porozumět tomu, kdo je dnes ve skutečnosti „bezdějinnou vrstvou společnosti“ a pomoci veřejně artikulovat paměť těch, kteří „stojí dole“ a pro něž kapitalistická transformace neznamenala naplnění očekávaného štěstí. Výsledkem by mělo být jasnější pojmenování současné situace jako politické krize, posílení vědomí o možnosti změn, vrácení dějin a politického jednání do českého veřejného prostoru.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 4.Února 2012, 09:15:2

Přestat se dělit na viníky, přisluhovače a oběti je prvním předpokladem k pochopení dějin i k vytvoření společného jazyka. Bez toho se nic nepohne dopředu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 5.Února 2012, 09:05:42

Pokud jde o vizi naplnění dějin, tedy o nastolení úplné spravedlnosti, nebyli původní komunisté utopisty nebo idealisty v tom smyslu, že by jakkoli o tom fantazírovali, i když tomu věřili. Aspoň dělníci rozhodně ne. To se vždy kladlo do velmi vzdálené budoucnosti a nijak se to nerozebíralo. Pamatuji se, jak otec vždy kritizoval A. Novotného, který v roce 1960 rozhodl, že v Československu už je socialismus (došlo tehdy i ke změně názvu státu na ČSSR) a prohlásil: "Ještě tato generace bude žít v komunismu". V tom byl otec velký realista, věděl, že to není pravda.
Myslím si, že fantazírováním o brzkém komunismu se vyznačovala až druhá generace komunistů, převážně inteligence. Ti také později od myšlenky komunismu odpadli jako první a vrátili se k vizi liberální demokracie.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Neděle, 5.Února 2012, 13:45:51

Nevím, jestli vám přesně rozumím, kdo byli ti původní komunisté. Pokud jde ale o 50. léta tak myslím, že ono "budování lepších zítřků" nebylo pouze ideologickou floskulí, kterou by nikdo nebral vážně. Konec 50 .let a vyhlášení (oficiálního uskutečnění) socialismu v roce 1960 bych chápal jako odpověď na očekávání lidí, které se vyprazdňovalo. Nicméně až 70 a 80 léta bych hodnotil jako dobu bez "živé" utopie.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 5.Února 2012, 15:30:4

Původními komunisty jsem myslela ty, kteří byli členy už před válkou, přežili válku a byli převážně (i když ne výhradně) dělníky. Druhá generace vstupovala do strany po válce, kdy se doplňovaly zdecimované řady KSČ novými lidmi. Tito lidé, většinou mladí, měli už trochu jiné osobní zkušenosti, než zakladatelé strany. Strana je přitáhla vzestupem své prestiže, k němuž došlo během nacistické okupace, kdy komunisté prokázali statečnost a morální sílu. Když tyhle generace srovnám, myslím si, že ti první byli víc realističtí, i když na ty lepší zítřky věřili. Mysleli si však, že to nepůjde tak rychle. Navíc pro ně jejich poválečné postavení bylo ve srovnání s tím předválečným už samo o sobě mnohem lepší. Ta druhá generace, která měla víc očekávání, byla také víc rozčarovaná a mnozí od toho utekli. Do toho přibyla generace třetí, která už se v tom narodila, tedy jejichž rodiče většinou komunisty už byli. Tihle lidé už neměli pranic společného ani s poválečným nadšením. Byli prostě odmala vychovávaní v poměrech, kdy brali „reálný socialismus“ jako normální. To byly podle mě tři různé generace našich komunistů. Každá byla jiná. Napíši o tom možná příště něco víc, když někoho zajímá, jak to vidím.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Neděle, 5.Února 2012, 17:06:51

zajímá v každém případě, byť ten původní text šel někam trochu jinam. Nejsem si úplně jistý, jestli bychom přistoupením na logiku, o které hovoříte, nepřecenili generační zkušenosti na úkor jiných sociálních zkušeností a vztahů (třídních, "geografických" - město x venkov, aj.). Pamětníci (komunisté) předválečné KSČ navíc dost často také rozdělují tehdejší komunisty na pragmatiky (realisty, technokraty) a idealisty; idealisté jsou pak z principu ti dobří. I tady dost často fungují zjednodušující schémata. Tím ale vaše postřehy vůbec nezpochybňuji.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 6.Února 2012, 05:57:24

Nevím, jestli se dá podle vztahu k myšlence komunismu vůbec souhlasit s dělením pouze na pragmatiky a idealisty. Skutečnost bude asi složitější. Máte pravdu, že dělení na generace je jistě hodně zjednodušující, ale stejně takové je i dělení geografické (město x venkov, Čechy x Morava a Slezsko) i každé jiné. Třídní hledisko může sice vypovídat o něco více, ale rozhodujícím je stejně individuální charakter.
Můj tatínek byl docela výjimečný člověk. Byl vážný, tichý, uzavřený, neměl žádné blízké kamarády. Myslím, že by si býval radši doma četl, než se věnoval veřejné činnosti, ale prostě si myslel, že to je potřeba. On sám pro sebe nepotřeboval nikdy nic. Neměl snad žádné nectnosti, nepil, nekouřil, nechodil do hospody. Byl strašně hodný člověk, na tresty u nás byla maminka, která v domácnosti všechno rozhodovala. Maminka ho ale bezvýhradně uznávala v politických názorech. Měli spolu pěkný vztah. Otec doma nikdy snad ani nezvýšil hlas. Když něco slíbil, tak se vždy snažil to splnit. Byl velice zodpovědný člověk. Vždycky uznával i ty lidi, kteří byli poctiví a přitom měli ke komunismu daleko (prostě nebyli "naši"). Ale mezi idealisty ho nějak nemohu zařadit, Ani mezi pragmatiky ne.

Stanislav Hošek - Český těšín

Ideologická předpojatost a charakter epochy. Pondělí, 6.Února 2012, 11:05:43

Tvrzení že komunismus je absolutní zlo bylo, je a bude vždycky pouze axiomem demagogického antikomunismu. Stejně tak tvrzení, že ona minulost byla navždy poražena, je nesmyslem, protože v politice nikdy neříkej nejen nikdy, ale ani navždy.
Současnost v ČR není kapitalistickou transformací, leč návratem do kapitalismu 19tého století. Globálně je pak současné tažení ortodoxního liberalismu antihumanistickou kontrarevolucí se vším všudy, včetně onoho tak častého zpochybňování vědy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.