Paměť české transformace, aneb o přisluhovačích, vítězích a obětech
Vít StrobachBoj proti komunismu poskytuje pevný bod, z něhož lze nahlédnout život jako celek a událost. Díky tomu jsou ale zároveň příběhy mnohých českých pamětníků plny vnitřních konfliktů, a to zvlášť na místech, kde se musí vyrovnávat s vlastní komunistickou minulostí.
Paměť se stala jedním z ústředních pojmů veřejných diskuzí minulých dvaceti let. V poslední době se česká filosofie, sociologie i historická věda snaží téma paměti reflektovat a dohnat vývoj na západ od našich hranic. Nejde přitom o žádný přirozený jev, ale o reakci na určitý historický a politický vývoj. Po krizové události v podobě války, převratu, revoluce, aj. dochází k ukotvování osobních pamětí v novém příběhu kolektivní identity, potažmo paměti. Veřejný prostor je nejprve zbavován a pak hned zaplavován památníky všeho druhu (sochy, pamětní desky, muzea, aj.), sbírají a uveřejňují se vzpomínky.
Legitimitu potřebuje vytvořit každý nově nastupující režim a intenzivní produkce paměti, té, jež opakuje příběh moci, můžeme sledovat jak například v období po vzniku první, druhé, třetí československé republiky, tak po Vítězném únoru a samozřejmě po roce 1989. Proč se ovšem paměť stává dnes, s rozestupující se časovou vzdáleností od tzv. sametové revoluce, stále frekventovanějším pojmem? Je potřeba zvážit, co vlastně slovo krize označuje a jak bychom jej mohli k současné inflaci paměti vztáhnout. Abychom porozuměli obřadům vzpomínání, žízni po různých záznamech pamětí včetně neustávající autobiografické žně na pultech knihkupectví, musíme se ptát po smyslu vyprávění životního příběhu a po politickém rozměru paměti.
Krize jako předpoklad politiky
K motivacím jako je bilancování života ve stáří, finanční zisk či potřeba terapie zaviněná (tragickou, dramatickou) událostí, přistupují další důvody využití žánru pamětí. Prvořadým z nich je ukotvení osobních příběhů v oficiálních dějinách tzv. transformace, které obsahovaly a obsahují jen velmi nejistý příslib individuálního štěstí, zato ale přinesly téměř všeobecný pocit znejistění. Tyto dějiny, po přechodné fázi nabité vizí okamžitého a všeobecného zlepšení celkového stavu společnosti a vládnutí, postupně vyprázdnily jakýkoliv jiný obsah očekávání, než ten soustředěný na osobní a stále méně zaručený úspěch v nestabilním tržním prostředí. Osud má každý ve vlastních rukou, záleží pouze na něm, jak bude jeho CV a tak i budoucnost vypadat. To je ústřední sdělení permanentních kampaní, jež nás obestírají v pracovním i soukromém životě.
Absence kolektivního očekávání lepších zítřků má pro režim, jako je tento, nesporné výhody. Znemožňuje označit současnou situaci jako krizi politiky. Samotné pojmenování krize totiž zpravidla předpokládá jak vnímání nefunkčnosti platných norem (krize legitimity), tak i — jakkoliv nekonkrétní — představu nápravy a stává se motorem politického jednání. Uvědomění si krize je okamžik nabitý časem. Prolíná se v něm čas, v němž byl násilně, nelegitimně porušen správný běh událostí, s časem, v němž dojde k opětovnému nastolení dobrého řádu; spravedlnosti, svobody, autonomie, atp. K chápání smyslu dějin patřilo alespoň minimální vědomí jejich naplnění. Konec je dnes jako eschatologický přežitek křesťanství či komunismu ze „světské“ skutečnosti „nejpřirozenějšího“ systému, tj. kapitalismu, vyloučen. V liberálně kapitalistickém systému, filosoficky se zaštiťujícím „koncem dějin“, byl konec vykázán kamsi do minulosti. „Zrušení konce“ se jeví jako vyprázdnění politické eschatologie, utopie. To považují liberálové, vyhlašující kapitalismus za jediný přirozený řád, za svrchovaně pozitivní jev.
Myslím si, že fantazírováním o brzkém komunismu se vyznačovala až druhá generace komunistů, převážně inteligence. Ti také později od myšlenky komunismu odpadli jako první a vrátili se k vizi liberální demokracie.
Můj tatínek byl docela výjimečný člověk. Byl vážný, tichý, uzavřený, neměl žádné blízké kamarády. Myslím, že by si býval radši doma četl, než se věnoval veřejné činnosti, ale prostě si myslel, že to je potřeba. On sám pro sebe nepotřeboval nikdy nic. Neměl snad žádné nectnosti, nepil, nekouřil, nechodil do hospody. Byl strašně hodný člověk, na tresty u nás byla maminka, která v domácnosti všechno rozhodovala. Maminka ho ale bezvýhradně uznávala v politických názorech. Měli spolu pěkný vztah. Otec doma nikdy snad ani nezvýšil hlas. Když něco slíbil, tak se vždy snažil to splnit. Byl velice zodpovědný člověk. Vždycky uznával i ty lidi, kteří byli poctiví a přitom měli ke komunismu daleko (prostě nebyli "naši"). Ale mezi idealisty ho nějak nemohu zařadit, Ani mezi pragmatiky ne.
Současnost v ČR není kapitalistickou transformací, leč návratem do kapitalismu 19tého století. Globálně je pak současné tažení ortodoxního liberalismu antihumanistickou kontrarevolucí se vším všudy, včetně onoho tak častého zpochybňování vědy.