Paměť české transformace, aneb o přisluhovačích, vítězích a obětech

Vít Strobach

Boj proti komunismu poskytuje pevný bod, z něhož lze nahlédnout život jako celek a událost. Díky tomu jsou ale zároveň příběhy mnohých českých pamětníků plny vnitřních konfliktů, a to zvlášť na místech, kde se musí vyrovnávat s vlastní komunistickou minulostí.

Paměť se stala jedním z ústředních pojmů veřejných diskuzí minulých dvaceti let. V poslední době se česká filosofie, sociologie i historická věda snaží téma paměti reflektovat a dohnat vývoj na západ od našich hranic. Nejde přitom o žádný přirozený jev, ale o reakci na určitý historický a politický vývoj. Po krizové události v podobě války, převratu, revoluce, aj. dochází k ukotvování osobních pamětí v novém příběhu kolektivní identity, potažmo paměti. Veřejný prostor je nejprve zbavován a pak hned zaplavován památníky všeho druhu (sochy, pamětní desky, muzea, aj.), sbírají a uveřejňují se vzpomínky.

Legitimitu potřebuje vytvořit každý nově nastupující režim a intenzivní produkce paměti, té, jež opakuje příběh moci, můžeme sledovat jak například v období po vzniku první, druhé, třetí československé republiky, tak po Vítězném únoru a samozřejmě po roce 1989. Proč se ovšem paměť stává dnes, s rozestupující se časovou vzdáleností od tzv. sametové revoluce, stále frekventovanějším pojmem? Je potřeba zvážit, co vlastně slovo krize označuje a jak bychom jej mohli k současné inflaci paměti vztáhnout. Abychom porozuměli obřadům vzpomínání, žízni po různých záznamech pamětí včetně neustávající autobiografické žně na pultech knihkupectví, musíme se ptát po smyslu vyprávění životního příběhu a po politickém rozměru paměti.

Krize jako předpoklad politiky

K motivacím jako je bilancování života ve stáří, finanční zisk či potřeba terapie zaviněná (tragickou, dramatickou) událostí, přistupují další důvody využití žánru pamětí. Prvořadým z nich je ukotvení osobních příběhů v oficiálních dějinách tzv. transformace, které obsahovaly a obsahují jen velmi nejistý příslib individuálního štěstí, zato ale přinesly téměř všeobecný pocit znejistění. Tyto dějiny, po přechodné fázi nabité vizí okamžitého a všeobecného zlepšení celkového stavu společnosti a vládnutí, postupně vyprázdnily jakýkoliv jiný obsah očekávání, než ten soustředěný na osobní a stále méně zaručený úspěch v nestabilním tržním prostředí. Osud má každý ve vlastních rukou, záleží pouze na něm, jak bude jeho CV a tak i budoucnost vypadat. To je ústřední sdělení permanentních kampaní, jež nás obestírají v pracovním i soukromém životě.

Absence kolektivního očekávání lepších zítřků má pro režim, jako je tento, nesporné výhody. Znemožňuje označit současnou situaci jako krizi politiky. Samotné pojmenování krize totiž zpravidla předpokládá jak vnímání nefunkčnosti platných norem (krize legitimity), tak i — jakkoliv nekonkrétní — představu nápravy a stává se motorem politického jednání. Uvědomění si krize je okamžik nabitý časem. Prolíná se v něm čas, v němž byl násilně, nelegitimně porušen správný běh událostí, s časem, v němž dojde k opětovnému nastolení dobrého řádu; spravedlnosti, svobody, autonomie, atp. K chápání smyslu dějin patřilo alespoň minimální vědomí jejich naplnění. Konec je dnes jako eschatologický přežitek křesťanství či komunismu ze „světské“ skutečnosti „nejpřirozenějšího“ systému, tj. kapitalismu, vyloučen. V liberálně kapitalistickém systému, filosoficky se zaštiťujícím „koncem dějin“, byl konec vykázán kamsi do minulosti. „Zrušení konce“ se jeví jako vyprázdnění politické eschatologie, utopie. To považují liberálové, vyhlašující kapitalismus za jediný přirozený řád, za svrchovaně pozitivní jev.

×
Diskuse
February 4, 2012 v 9.15
Přestat se dělit na viníky, přisluhovače a oběti je prvním předpokladem k pochopení dějin i k vytvoření společného jazyka. Bez toho se nic nepohne dopředu.
February 5, 2012 v 9.05
Pokud jde o vizi naplnění dějin, tedy o nastolení úplné spravedlnosti, nebyli původní komunisté utopisty nebo idealisty v tom smyslu, že by jakkoli o tom fantazírovali, i když tomu věřili. Aspoň dělníci rozhodně ne. To se vždy kladlo do velmi vzdálené budoucnosti a nijak se to nerozebíralo. Pamatuji se, jak otec vždy kritizoval A. Novotného, který v roce 1960 rozhodl, že v Československu už je socialismus (došlo tehdy i ke změně názvu státu na ČSSR) a prohlásil: "Ještě tato generace bude žít v komunismu". V tom byl otec velký realista, věděl, že to není pravda.
Myslím si, že fantazírováním o brzkém komunismu se vyznačovala až druhá generace komunistů, převážně inteligence. Ti také později od myšlenky komunismu odpadli jako první a vrátili se k vizi liberální demokracie.
February 5, 2012 v 13.45
Nevím, jestli vám přesně rozumím, kdo byli ti původní komunisté. Pokud jde ale o 50. léta tak myslím, že ono "budování lepších zítřků" nebylo pouze ideologickou floskulí, kterou by nikdo nebral vážně. Konec 50 .let a vyhlášení (oficiálního uskutečnění) socialismu v roce 1960 bych chápal jako odpověď na očekávání lidí, které se vyprazdňovalo. Nicméně až 70 a 80 léta bych hodnotil jako dobu bez "živé" utopie.
February 5, 2012 v 15.30
Původními komunisty jsem myslela ty, kteří byli členy už před válkou, přežili válku a byli převážně (i když ne výhradně) dělníky. Druhá generace vstupovala do strany po válce, kdy se doplňovaly zdecimované řady KSČ novými lidmi. Tito lidé, většinou mladí, měli už trochu jiné osobní zkušenosti, než zakladatelé strany. Strana je přitáhla vzestupem své prestiže, k němuž došlo během nacistické okupace, kdy komunisté prokázali statečnost a morální sílu. Když tyhle generace srovnám, myslím si, že ti první byli víc realističtí, i když na ty lepší zítřky věřili. Mysleli si však, že to nepůjde tak rychle. Navíc pro ně jejich poválečné postavení bylo ve srovnání s tím předválečným už samo o sobě mnohem lepší. Ta druhá generace, která měla víc očekávání, byla také víc rozčarovaná a mnozí od toho utekli. Do toho přibyla generace třetí, která už se v tom narodila, tedy jejichž rodiče většinou komunisty už byli. Tihle lidé už neměli pranic společného ani s poválečným nadšením. Byli prostě odmala vychovávaní v poměrech, kdy brali „reálný socialismus“ jako normální. To byly podle mě tři různé generace našich komunistů. Každá byla jiná. Napíši o tom možná příště něco víc, když někoho zajímá, jak to vidím.
February 5, 2012 v 17.06
zajímá v každém případě, byť ten původní text šel někam trochu jinam. Nejsem si úplně jistý, jestli bychom přistoupením na logiku, o které hovoříte, nepřecenili generační zkušenosti na úkor jiných sociálních zkušeností a vztahů (třídních, "geografických" - město x venkov, aj.). Pamětníci (komunisté) předválečné KSČ navíc dost často také rozdělují tehdejší komunisty na pragmatiky (realisty, technokraty) a idealisty; idealisté jsou pak z principu ti dobří. I tady dost často fungují zjednodušující schémata. Tím ale vaše postřehy vůbec nezpochybňuji.
February 6, 2012 v 5.57
Nevím, jestli se dá podle vztahu k myšlence komunismu vůbec souhlasit s dělením pouze na pragmatiky a idealisty. Skutečnost bude asi složitější. Máte pravdu, že dělení na generace je jistě hodně zjednodušující, ale stejně takové je i dělení geografické (město x venkov, Čechy x Morava a Slezsko) i každé jiné. Třídní hledisko může sice vypovídat o něco více, ale rozhodujícím je stejně individuální charakter.
Můj tatínek byl docela výjimečný člověk. Byl vážný, tichý, uzavřený, neměl žádné blízké kamarády. Myslím, že by si býval radši doma četl, než se věnoval veřejné činnosti, ale prostě si myslel, že to je potřeba. On sám pro sebe nepotřeboval nikdy nic. Neměl snad žádné nectnosti, nepil, nekouřil, nechodil do hospody. Byl strašně hodný člověk, na tresty u nás byla maminka, která v domácnosti všechno rozhodovala. Maminka ho ale bezvýhradně uznávala v politických názorech. Měli spolu pěkný vztah. Otec doma nikdy snad ani nezvýšil hlas. Když něco slíbil, tak se vždy snažil to splnit. Byl velice zodpovědný člověk. Vždycky uznával i ty lidi, kteří byli poctiví a přitom měli ke komunismu daleko (prostě nebyli "naši"). Ale mezi idealisty ho nějak nemohu zařadit, Ani mezi pragmatiky ne.
SH
February 6, 2012 v 11.05
Ideologická předpojatost a charakter epochy.
Tvrzení že komunismus je absolutní zlo bylo, je a bude vždycky pouze axiomem demagogického antikomunismu. Stejně tak tvrzení, že ona minulost byla navždy poražena, je nesmyslem, protože v politice nikdy neříkej nejen nikdy, ale ani navždy.
Současnost v ČR není kapitalistickou transformací, leč návratem do kapitalismu 19tého století. Globálně je pak současné tažení ortodoxního liberalismu antihumanistickou kontrarevolucí se vším všudy, včetně onoho tak častého zpochybňování vědy.