Co všechno jsme zapomněli

Bajky neoliberálních ekonomů, že naše dnešní krize je produktem zcela novým, že je krizí finanční anebo dokonce dluhovou, jsou komické. Dokazují jejich nekompetentnost, ale umožňují jim také zdůvodnit, proč byli krizí tak dokonale zaskočeni.

V_ez

Roman Sikora

19.01.2012 08:00

Sloupky DR

PONDĚLÍ
• Alena Zemančíková
• Patrik Eichler
• Petr Minařík
• Ivan Štampach

ÚTERÝ
• Jan Miessler
• Jiří Pehe
• Jiří Silný
• Ondřej Vaculík

STŘEDA
• Eduard Chmelár
• Fabiano Golgo
• František Kostlán
• Saša Uhlová

ČTVRTEK
• Lukáš Jelínek
• Jan Májíček
• Roman Sikora
• Matěj Stropnický

PÁTEK
• Oto Novotný
• Jakub Patočka
• Pavel Šaradín
• Tomáš Tožička

Bývaly v této zemi časy, kdy pravice byla sprostým slovem. A to ještě za demokratických poměrů těsně po druhé světové válce. Téměř žádnou z politických stran tehdy nenapadlo neoznačit se za socialistickou či sociální. Ani Miladu Horákovou, kterou si dnešní pravice jaksi absurdně přisvojila coby symbol-oběť komunistické zvůle. Špatných zkušeností s neregulovaným monopolistickým kapitalismem a jeho produkty bylo tehdy až přespříliš. Velká hospodářská krize, sociální nepokoje, nástup fašistických diktatur, holocaust a Evropa v rozvalinách po válečném konfliktu dosud nepoznaných rozměrů. V první polovině 20. století už druhým. To všechno se na „komunismus“ svaluje jen velmi těžko. (I když se to v groteskním českém prostředí, kde pro Duku byl nacismus levičáckou ideologii, stejně jako je pro Jakla zárodkem fašismu občanská společnost, nemusí být zas až takový problém.)

Zkušenost to byla tehdy tak otřesná, že západní Evropa ohrožovaná také od nás, tedy z východu, vykročila na cestu k sociálnímu státu a integraci. Nikoli z pouhého rozmaru. Důvodů bylo víc. Jedním z nich byla pochopitelná snaha o tlumení třídních konfliktů a tedy o spoutání sil kapitálu, které umějí být, jak se zase ukazuje, rovněž pěkně destruktivní. Druhým důvodem bylo samozřejmě také to, aby šíření údajně socialistického sovětského impéria nepokračovalo dále na západ skrze revoluce nespokojených a o realitě Sovětského svazu málo informovaných občanů. Konflikty mezinárodní pak kromě ztlumených výkyvů kapitalismu neutralizovalo i prohlubování evropské integrace. Protože národy, které spolupracují a obchodují mají mnohem menší chuť spolu válčit.

Evropský sociální stát přinesl západní části kontinentu dosud nebývalý rozkvět. Podle některých analýz rostla Evropa v té době mnohem rychleji než USA. Vzhledem k dnes obecně zaběhlým tvrzením o nákladnosti sociální státu zcela nepochopitelně.

Od sedmdesátých let minulého století nabývá zejména v USA vlivu neoliberální ideologie ničím nespoutaného trhu, privatizace všeho a vypjatého individualismu, který se není ochoten zabývat takovými absurditami, jako je například solidarita či vůbec nějaký ohled na druhé. Samozřejmě mocně dotovaná ze soukromých zdrojů. Po pádu bolševického bloku pak dochází doslova k neoliberálním orgiím. Východ, podobně jako kdysi jásal pro báťušku Stalina, nadchnul se nyní v závanu dalších nových velkolepých perspektiv (á la marka za pět korun) opět zcela nekriticky pro nové božstvo jménem Trh. A ani si zprvu neuvědomil, na jakou půdu to vlastně vstupuje.

Svět se v rámci globalizace hekticky zbavoval všemožných regulací ekonomik a mezinárodního obchodu. A ve východní Evropě našel mnoho obětavých a natvrdlých žáčků ochotných sežrat ty žvásty i s chlupama. Jako například Václav Klaus a jeho věrní, kteří českou ekonomiku zprudka liberalizovali, aby se následně podivovali, že hospodářství neroste tak jak má a jako nerostlo podle představ ani v jiných zemích, jimž MMF naordinoval podobnou kůru před námi. To vše ve jménu stále rychlejšího růstu. Aby výsledkem tohoto falešného boomu byla dlouhá řada hospodářských krizí, jež nyní konečně zasáhla část světa, jež tuto ideologii světu vnutila: Západ. A s ním opět i nás. (Opasky si holt máme za posledních dvacet let utahovat už potřetí.)

Přestože uplatňování neoliberální ekonomické doktríny neslo všechny rysy toho, co Lenin kdysi popsal jako imperialismus, a znamenalo a znamená tedy naprostý regres, nikdo se nezabýval možnými důsledky. A nyní je zde konečně máme. Ještě to ale není zdaleka všechno, čím tzv. neoliberalismus a jeho nadšené uplatňování v praxi svět obohatí. Hrozí nám totiž opakování scénářů, které známe z historie, neboť zdivočelý nikým neregulovaný kapitalismus nemůže vygenerovat nic jiného než to, čeho bylo 20. století plné a čeho je plné už i století nové: války, hospodářské krize, bídu, rasismus, fašismus a další typy autoritářských režimů.

I dnes se opět ukazuje zásadní rozpor ryzího kapitalismu. Že ke svému skvělému fungování a akumulaci zisků nemnohými potřebuje stále méně stále hůře placených lidí, po nichž ovšem požaduje, aby spotřebovávali stále více jím produkovaných výrobků. Nelogičnost tohoto rozporu je na první pohled patrná. Zatímco v rukou stále menšího počtu lidí se hromadí obrovské prostředky, které nemají šanci utratit, v rukou větší části lidstva, tyto prostředky, které by jinak ráda utrácela, chybí.

Bajky neoliberálních ekonomů ztrácejících zbytky věrohodnosti, že naše dnešní krize je produktem zcela novým, že je krizí finanční anebo dokonce dluhovou, jsou komické. Dokazují jen jejich nekompetentnost, ale umožňují jim zdůvodnit, proč všichni tito tzv. odborníci byli krizí tak dokonale zaskočeni. Zhruba od 80. let minulého století navzdory zvyšující se produktivitě totiž platy zaměstnanců na západě stagnují, nebo zvolna klesají, nemluvě o rostoucí mase chronicky nezaměstnaných, zatímco platy elit letí astronomicky nahoru. Tato skutečnost vedla samozřejmě ke snížení poptávky po zboží všeho druhu, až nějaký chytrák vymyslel, že by se ohromné množství nevyužitého bohatství v rukou elit a korporací mohlo zaměstnancům namísto navyšování jejich mezd půjčovat, což splní hned tři úkoly. Zachová bohatství v rukou elit, opět nastartuje poptávku a učiní zaměstnance ještě závislejšími na zaměstnavatelích.

Ale to nebylo zdaleka všechno. Tyto dluhy se následně přetavovaly do všemožných „výhodných“ balíčků, s nimiž se začalo ve velkém obchodovat. A až rozsah obchodování s deficity nabyl neúnosné míry, bublina jednoduše praskla. A následovalo úlevné sousloví: (zbrusu nová) finanční krize. A když státy začaly zachraňovat soukromé banky a firmy, výrazně navýšily své deficity a následovala „krize dluhová“, kterou tady prý máme nyní a kterou má zaplatit běžný daňový poplatník žijící si údajně až dosud nad poměry. A rady, jak tuto krizi zvládnout, dnes dávají vládám stejní ekonomové, kteří nejen že nebyli schopni zhroucení trhů předvídat, ale žijí v přesvědčení, že krize se dá překonat metodami, které k ní vedly. Absurdní.

Řešením této krize z nadvýroby pak zcela logicky má být osekání veřejných rozpočtů, snížení mezd a v našem případě rovněž zvýšení daně z přidané hodnoty. Nejspíš k posílení koupěschopnosti obyvatelstva. I v dalších několika letech pak budeme nejspíš živořit. Ba co víc, dopady krize se budou prohlubovat. Bez práce bude stále více lidí, ti, co pro ně ještě práce bude, za ni budou dostávat stále méně, firmy budou krachovat, ve společnosti poroste sociální napětí, které se bude ventilovat zvyšující se frustrací, nejistotou a jejími dceřinými excesy: vzrůstající agresivitou, rasismem, nárůstem zločinnosti sociálně nejslabších vrstev, nacionalismem, touhou po „spravedlivé“ vládě pevné ruky, nenávistí k neúspěšným a v tom nejlepším případě odporem vůči mocenským elitám, pravým viníkům celé situace.

A to všechno proto, že jsme zase na pár drobností zapomněli, ač už se s nimi historie lidstva nejednou potýkala. Třeba na to, že tajuplný lidský život na kouli bezcílně putující vesmírem, který povstal za okolností tak nejasných, jako je Velký třesk, si opravdu nezaslouží, aby byl stravován něčích tak šíleným jako je bezedná chamtivost, bezohlednost, mocichtivost a jako je i produkt těchto charakterových deformací - ničím neregulovaný sebedestruktivní kapitalismus. A lidský život v celé své nesmyslnosti je až moc krátký na to, aby se musel prožít v prostředí plném útisku, lží a tuposti neoliberálních dogmatiků, jejichž představa o společnosti se blíží kleci plné rozzuřených, navzájem se požírajících hyen, které nějaký chytrák pro svou potěchu dráždí zvenčí tyčí.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

CHARAKTER EPOCHY A DALŠÍ POKUS Pondělí, 23.Ledna 2012, 19:02:56

Současný stav sověta lze popsat jako antihumanistickou kontrarevoluci. Její vůdci a jejich komoří zpochybňují celý vývoj, který začal renesancí. Byla vytvořena politická filosofie privilegovaných predátorů, z ní vykrystalizovala morálka bezohledného soupeření každého s každým, ustavena antilidská ekonomika a vládu převzaly nad státy finančně-armádní korpusy.
V této čtenářské obci se nenosí názor opravňující nárok na druhý pokus. Já pro něj pléduji. A opravdu by měl být zahájen v nejbohatších, tedy údajně technologicky a ekonomicky nejvyspělejších zemích světa.

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 25.Ledna 2012, 13:10:11

Velmi dobře napsáno! V kostce shrnutý ekonomicko-politický problém dnešního světa. Čekal jsem, že tento článek rozbouří bohatou diskusi, kromě pana Hoška se zatím nikdo nepřipojil. Proč? Je to proto, protože takovéto analýzy /i když se jedná spíše o všeobecné shrnutí problému, ale výstižné/ nejsou po chuti těm, kteří se stále domnívají, že levicovým stranám stačí k otočení kormidla ze směru do propasti nějaké kosmetické změny na stávajícím systému? Že i z takovéto neoliberální katastrofy se slušným a trpělivým chováním vůči ní dá vytvořit kapitalismus s lidskou tváří? Na to musí být tedy notná porce naivity. Levice dnes bojuje minulé války, aspoň tedy evropská. Proto má takové tristní výsledky. Jenže politika není korespondenční šach. Její důsledky se se okamžitě dotýkají milionů lidí a to v současné době hodně negativně. Některým tak, že si to ti, kteří nevýjdou ven z debatních kaváren, nemají ani šanci představit. Není ani chybou těchto lidí, že nehledají obranu ve volbě levicových stran. Když vidí totiž jejich papaláše v luxusních limuzínách a v drahých oblecích, jak se v televizi šmajchlují s "podnikateli", kteří tu nepoložili ani lino, nebo je slyší ve sdělovacích prostředcích vykládat o tom, že chudý lid je třeba přísnost, bodejť by jim věřili, že se jim od nich dostane pomoci! A kdyby ne, tak ji media připomenou, jak se dokáže z ajznboňáka stát opravdu bohatý advokát a to jen díky stranické legitimaci prý levicové strany.
Zpět ale ke článku. To, že se Marxovy a dokonce Leninovy teorie ověřují v praxi, by mělo být pro levici podnětem k tomu, abychom pochopili, že stávající systém je neregulovatelný a pokud nechceme v 21. století strávit svůj život v novodobém otroctví, je třeba požadovat radikální, ne kosmetickou změnu systému. Netříštit síly levice vymýšlením překreslení neoliberální fasády, ale všichni tuhle barabiznu strhnout a postavit nový dům pro skutečnou demokracii.

Luděk Ševčík - OSVČ

Úterý, 31.Ledna 2012, 10:12:44

Kde není koncept, tam je bezradnost. Já tvrdím, že levice nemá žádnou hodnověrnou a životaschopnou alternativu vůči současnému neoliberalismu. Nějaké kosmetické změny, jako třeba snížení DPH o nějaký bod, přece vůbec nic neřeší. Z jakékoli revolučnosti mají vedoucí představitelé, dnes už nekomunistické, ale i komunistické levice osýpky, protože to by je mohlo řadit k bývalým komunistům a o těch si před léty odhlasovali zákon, že jsou totalitáři, stejně jako nacisté. To, že tu diskutujeme nejvíce o tom, jestli rodit doma, nebo jestli Ringo podepsal Antichartu o této bezradnosti svědčí. Postupem času se zde možná budou předávat recepty na domácí buchty a řešit, jak odstranit skvrny na prádle. Je to takové bezpečné a klidné retorické cvičení. Možné je, že je to dáno i politickou rozvrstveností přispívajících. Při opravdové diskusích dochází ke konfontacím a tak se tu raději diskutující ožehavým tématům vyhýbají. Jenže jen taková diskuse má skutečnou cenu! Proto hýbatelem diskusí by měla být témata, která budou nabízet ekonomické a politické alternativy, témata objasňující kořeny stávajícího systému. Debatovat o kytičkách můžeme, až bude podstatné vyřešeno. Téma tohoto článku patří mezi ty, které měly diskusi vybudit. Ale asi je pro levičáky důležitější řešit domácí porody. To totiž trápí obyvatele této země určitě nejvíc.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 31.Ledna 2012, 16:44:41

Pane Ševčíku, porod nemůžete srovnávat s buchtami. Volba místa porodu je věc osobní svobody a jako taková je politikum. Já vím, že to nezajímá každého. Ani to pochopitelně není kardinální problém. Ale není důvod, proč o tom nevést diskusi. Myslím, že se tím levici nijak neubírá na vážnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.