Co všechno jsme zapomněli
Roman SikoraBajky neoliberálních ekonomů, že naše dnešní krize je produktem zcela novým, že je krizí finanční anebo dokonce dluhovou, jsou komické. Dokazují jejich nekompetentnost, ale umožňují jim také zdůvodnit, proč byli krizí tak dokonale zaskočeni.
Bývaly v této zemi časy, kdy pravice byla sprostým slovem. A to ještě za demokratických poměrů těsně po druhé světové válce. Téměř žádnou z politických stran tehdy nenapadlo neoznačit se za socialistickou či sociální. Ani Miladu Horákovou, kterou si dnešní pravice jaksi absurdně přisvojila coby symbol-oběť komunistické zvůle. Špatných zkušeností s neregulovaným monopolistickým kapitalismem a jeho produkty bylo tehdy až přespříliš. Velká hospodářská krize, sociální nepokoje, nástup fašistických diktatur, holocaust a Evropa v rozvalinách po válečném konfliktu dosud nepoznaných rozměrů. V první polovině 20. století už druhým. To všechno se na „komunismus“ svaluje jen velmi těžko. (I když se to v groteskním českém prostředí, kde pro Duku byl nacismus levičáckou ideologii, stejně jako je pro Jakla zárodkem fašismu občanská společnost, nemusí být zas až takový problém.)
Zkušenost to byla tehdy tak otřesná, že západní Evropa ohrožovaná také od nás, tedy z východu, vykročila na cestu k sociálnímu státu a integraci. Nikoli z pouhého rozmaru. Důvodů bylo víc. Jedním z nich byla pochopitelná snaha o tlumení třídních konfliktů a tedy o spoutání sil kapitálu, které umějí být, jak se zase ukazuje, rovněž pěkně destruktivní. Druhým důvodem bylo samozřejmě také to, aby šíření údajně socialistického sovětského impéria nepokračovalo dále na západ skrze revoluce nespokojených a o realitě Sovětského svazu málo informovaných občanů. Konflikty mezinárodní pak kromě ztlumených výkyvů kapitalismu neutralizovalo i prohlubování evropské integrace. Protože národy, které spolupracují a obchodují mají mnohem menší chuť spolu válčit.
Evropský sociální stát přinesl západní části kontinentu dosud nebývalý rozkvět. Podle některých analýz rostla Evropa v té době mnohem rychleji než USA. Vzhledem k dnes obecně zaběhlým tvrzením o nákladnosti sociální státu zcela nepochopitelně.
V této čtenářské obci se nenosí názor opravňující nárok na druhý pokus. Já pro něj pléduji. A opravdu by měl být zahájen v nejbohatších, tedy údajně technologicky a ekonomicky nejvyspělejších zemích světa.
Zpět ale ke článku. To, že se Marxovy a dokonce Leninovy teorie ověřují v praxi, by mělo být pro levici podnětem k tomu, abychom pochopili, že stávající systém je neregulovatelný a pokud nechceme v 21. století strávit svůj život v novodobém otroctví, je třeba požadovat radikální, ne kosmetickou změnu systému. Netříštit síly levice vymýšlením překreslení neoliberální fasády, ale všichni tuhle barabiznu strhnout a postavit nový dům pro skutečnou demokracii.