Komunismus, konformismus, realismus

Inscenace Komunismus v Divadle v Celetné je neobjevnou a ideologicky konformní událostí. Měšťanský divák si ovšem může přijít na své. Když za komunismu poslušně šlapal brázdu, v Celetné se může ztotožnit s disidenty, kteří taky nejsou tak úplně mravně čistí.

V_ez

Roman Sikora

09.11.2010 10:00

Jakub-spalek-matous-ruml

Všechno nejlepší k dvacetiletí účelového českého antikomunismu. Foto Michal Hladík

U některých divadelních inscenací se zdá, že nemalé části českých divadelníků je přirozeně vlastní konformismus. Že i v rámci dějin českého divadla přirozeně tíhnou k tomu, aby skrze své „umění" ukazovali, jak bylo předcházející zřízení strašlivé, z čehož tak nějak vyplývá, že současnost je mnohem optimálnější, ne-li, jak se to traduje tristním Churchillovým výrokem, nejlepší ze špatných řešení. Co na tom, že se to nejlepší řešení po léta pomalu zhoršuje a blíží se prahu únosnosti, za nímž už čekají zase nějaké ty sociální bouře, revoluce, převraty, nebo dokonce teror. To tyto divadelníky nechává namnoze nepohnutými.

V dobách tzv. reálného socialismu se hrálo o tom, jak hrozná byla prvorepubliková demokracie a kapitalismus, dnes se hraje o tom, jak hrozná doba byl ten komunismus. Příště se zas bude třeba nadšeně hrát o tom, jak nedostačující byla demokracie s všeobecným hlasovacím volebním právem a s tou hroznou tolerancí k menšinám, lenochům či některým rasám. Byly, jsou a budou to samozřejmě činy naveskrz odvážné. A podobných neriskujících odvážlivců podepírajících, a třeba i nevědomě z pozice užitečných idiotů, neinvenčními uměleckými činy stávající ideologickou soustavu, ono blahodárné obětí politické a ekonomické oligarchie, se najde vždycky dost. Bojujíce s poraženými budou se o to více tvářit jako hrdinové. Jak říkával klasik, tvářit se na jevišti, jako by na ně byla namířena děla, zatímco na ně míří jen divadelní kukátka.

Podobně je to s hrou slovenského dramatika Viliama Klimáčka Komunismus, k níž zaplála láskou srdce českých divadelníků. Dokonce tak, že u nás v rozmezí několika dnů měla hned dvě premiéry. Jednu v Českých Budějovicích a jednu v Divadle v Celetné v podání Divadelního spolku Kašpar.

Důvodem této náklonnosti nejspíš bude, že hra je to pramálo objevná a zoufale konvenční, ba prehistorická. K tématu, který si vytkla do názvu, moc nového nepřináší a v podstatě kopíruje vyznění záplavy reportáží, filmů, televizních inscenací a mnoha dalších mediálních formátů. A to i v jednorozměrnosti jejich zobrazování života v takzvaném komunismu, kterému i jeho strůjci říkali reálný socialismus. Hra nic příliš neproblematizuje a v řešení některých témat a motivů je občas i nedůsledná.

Pro někoho by snad mohla být objevná v tom, jak zachycuje průnik moci tehdejší Státní bezpečnosti do nejintimnějších sfér lidských životů. Ale i to je stokrát omleté. Snad jen s přihlédnutím k přísloví, že opakování je matka moudrosti, by se dalo hru vzít na milost. Jenže umění nespočívá v omílání klišé. Navíc formou, která odpovídá tradicím realistického měšťanského divadla, jak se ustavilo v 19. století.

Možná, že ta slohová konvence hry není tak úplně náhodná. Součástí ideologie momentálně vládnoucích politických stran je nepřehlédnutelný antikomunismus zacílený ovšem kupodivu především na sociální demokracii. Zároveň o současné vládě mnozí tvrdí, že se nás svými reformami snaží posunout právě do století 19. Divadelní spolek Kašpar spolu s Klimáčkem ji tam tedy následují. Snad i doufaje, že si mocenská garnitura jejich snaživosti povšimne a dlouhodobě finančně podvyživeného Kašpara za jeho státotvornost odmění. Stejně naivně jako většina středních vrstev, mezi něž etablovaní čeští divadelníci rozhodně patří a které se za svou servilitu nakonec dočkají nanejvýš dalšího kopance do zadnice. Lokajů si totiž nakonec neváží nikdo.

Jde vlastně o klasické realistické drama pátého dějství tak, jak ho už kdysi psali Ibsen, Čechov, Strindberg a nekonečný zástup jejich schopnějších nebo méně schopných epigonů, mezi něž se touto hrou zařadil i Klimáček. Většina podstatného se odehrála už v minulosti. O té se v rámci expozice stále více dozvídáme, až už o ní víme tolik, že je na ní možné zbudovat konflikt, který se konečně děje v přítomnosti hry. To schéma je tak vymleté, až se nabízí domněnka, zdali nejde ze strany Klimáčka a Kašpara spíš o pedagogické dílo pro školní mládež navyklou na televizní a filmové formáty.

Otázky, které by mohly být ve vztahu ke komunismu dnes opravdu aktuální, hra neřeší. Třeba tu, jak k nastolení onoho režimu vlastně došlo. Ono se totiž pořád tak trochu naivně předpokládá, že se odněkud, nejlépe zčistajasna, objevili proklatě zlí komunisté a uvrhli miliony do otroctví. Zcela proti jejich vůli a bez jakéhokoli zavinění poctivých občanů, demokratických institucí a bohabojných velkokapitalistů. Ve hře také zazní duchaplná věta, že „komunismus je strach“. Jenže strach nebyl v minulosti jen komunismus. Strach byl také fašismus a určitě by se i dnes daly objevit zástupy lidí, pro které je současná degenerující demokracie také především strach. Strach o holou existenci. Ta ovšem na lidi neposílá nákladnou Státní bezpečnost, ale spíš exekutory a pomocnou stráž kapitalistické morálky z řad uvědomělých občanů. A lidi dnes nekončí ve vězení, ale častěji pod mostem. Je to určitě efektivnější.

Režisér Filip Nuckolls v inscenaci Klimáčkovy hry v Divadle v Celetné zahltil jeviště realistickými dekoracemi, za něž by se nemusel stydět kdejaký televizní seriálový epos, a herce nechal jen mluvit text, zabývat se jemnými vnitřními hnutími postav a provádět množství drobných, realitu kopírujících činností. Jednoduše umění bezedných podtextů a nekonečných pauz, jak si z něčeho podobného utahovala meziválečná divadelní avantgarda. Nezřetelnost duševních hnutí se beztak nakonec vyjeví tím, co na sebe postavy prozradí, takže nejasnosti jsou ty tam a divák se může koncentrovat na tzv. herecký prožitek, na utrpení, na ztotožnění se s postavami.

Nejfrapantnější na inscenaci je ovšem skutečnost, že i když se tvůrci rozhodli vést na vlně pohodlného psychologického realismu, nejsou ani na tomto poli schopni být důslední. Jakub Špalek v roli hlavy rodiny, Michala, sice trpí dojemně, ale marná sláva, nějak se není možné ubránit dojmu, že si komunikaci s důstojníkem Státní bezpečnosti na vyšetřovně představuje, jako by měl proti sobě dnešního městského strážníka s bločkem od pokuty za špatné parkování.

Anebo ona nekonečná emocemi překypující závěrečná scéna na střeše domu, kdy na sebe manželé chrlí kýble hořkosti. V inscenaci několikrát zazní, že je konec února. To ale postavám nebrání, aby se po střeše pohybovaly zcela přirozeně jen nalehko. No ano, stojí přece na jevišti. Anebo že by postavy rozehřívaly jejich vypjaté emoce? To by mohlo vysvětlovat, proč chladnokrevní příslušníci StB přicházejí zahaleni v zimnících.

No a ten závěrečný monolog syna Viktora, který přichází sdělit otci, co právě spáchal sebevraždu, že vstoupil do komunistické strany, to už je skutečně důstojná tečka za hitparádou realismu. Komu to na té střeše proboha vlastně říká, když otec je dole na dlažbě? A to si Klimáček s tvůrci inscenace opravdu myslí, že by do komunistické strany tenkrát přijali jen tak mýrnyx týrnyx kohokoli a hned?

Viliam Klimáček: Komunismus. Překlad Karel Král, režie Filip Nuckolls, hudba Ondřej Švandrlík, scéna Karel Špindler, kostýmy Daniela Klimešová, hrají Jakub Špalek, Marcela Holubcová, Matouš Ruml, Tomáš Karger, Lukáš Jůza. Premiéra 18. října 2010 v Divadle v Celetné Praha.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.