Deník Referendum Domov

Myslím, že zármutek nad skonem Václava Havla prohlubuje pro mnohé z nás okolnost, že zakončuje divný rok, během nějž nás opustila celá řada příslušníků vynikající generace: Věra Jirousová, Ivan Jirous, Arnošt Lustig, Jiří Gruša, Zdeněk Vašíček, Jiří Dienstbier...

Přestože z Havlovy generace s námi stále zůstává a veřejně působí několik dalších skvělých osobností, nejvýrazněji dva muži ještě starší než Václav Havel, Ludvík Vaculík a Jaroslav Šabata, je jasné, že hlas jejich generace slábne a pomalu zaniká. To na člověka – alespoň tedy na mě – skutečně těžce doléhá, poněvadž se jedná o poslední velkou českou generaci 20. století; a rozhlížíme-li se kolem sebe, vůbec není jasné, kdo by ji měl nahradit.

Je to poslední generace předválečná: lidí, kteří ještě mají přímou, byť dětskou zkušenost s válkou, s převratnými lety po ní a která se poprvé ve veřejném prostoru výrazně přihlásila o slovo v šedesátých letech. Její nejlepší představitelé se nezlomili s ruskou okupací, ale naopak vše další ve svém životě postavili na tom, že z jednou poznané svobody učinili osobnostní nutnost orientující jejich další životní dráhu. Proto tak fascinují, ačkoli v dílčích otázkách se s nimi člověk může rozcházet.

Jedná se také o poslední generaci, která vědomě a silně těží z kontinuity či z jakéhosi spontánního tahu moderních českých dějin. Ačkoli se její příslušníci narodili ještě za Masarykova života, pod jeho přímým vlivem už samozřejmě nebyli. Nicméně jejich působení ještě přirozeně a bezprostředně vyrůstá z emancipační energie kulturního a politického kvasu první republiky, energie, která se naposledy jako vlivný faktor promítá do působení občanských iniciativ v údobí Husákovy normalizace.

Snad proto lidé o dvě generace mladší, kteří politicky stihli dospívat už na sklonku Husákovy éry a své první přirozené vzory měli v tehdejších občanských iniciativách, jsou tak hluboce Havlovým odchodem zasaženi. Když se s jeho jménem ve svých životech setkali poprvé, byl klíčovým uzlem přediva neformálních občanských iniciativ v čele s Chartou, které představovaly jejich naděje, že „jiný lepší svět je možný“, a používal přitom metody práce, ze kterých se bylo možné učit a pokoušet se na ně navázat.

Ve svém životě jsem si mnohokrát všiml záblesků skutečně hlubokého neporozumění s lidmi jinak blízkými, kteří jsou jen o pár let mladší a tento iniciační zážitek jim schází, protože z mentality nových poměrů po roce 1989 se již velmi rychle vytratil. Analogicky se člověk ocitá znenadání blízko lidem, s nimiž se v jiných principiálních věcech rozešel, poněvadž se před nimi najednou v některých situacích, jako je například tato, zjevují jejich příbuzné kořeny: ejhle, specifická generační zkušenost.

Přitom samozřejmě lze nalézt příklady lidí i podstatně mladších, kteří se k této tradici hlásí, byť samo sebou v mnohém kriticky, ale jejich cesta už je nesamozřejmá a obtížnější. Příslušníci nejmladší generace vstupující do veřejného života už vesměs trpí určitou diskontinuitou: buď byli zasaženi v tuzemských intelektuálních kruzích poslední dvě dekády převládajícím konzervativně-liberálním dogmatismem, anebo, stojí-li k němu v příkré opozici, obracejí se především k zahraničním vzorům, snad ani netušíce o duchovních či intelektuálních pokladech zakopaných na vlastním zápraží.

Když se například hojně cituje vynikající výrok Ludvíka Vaculíka, že komunismus zanikl a místo něj tu máme příčiny, z nichž vznikl, často se zdá, že to platí až do takových detailů, že mladá česká levice bude – obrazně řečeno – dospívat k Masarykovi opět blouděním přes všechny slepé uličky, které světové levici Marx odkázal.

Jedině ztrátou kontinuity s podmanivou ekumenickou silou Charty, k jejíž metodě práce patřila samozřejmá snaha integrovat k odporu vůči společnému protivníkovi vše, co integrovat lze, je možno vysvětlit chorobně zlostné reakce na smrt Václava Havla od části progresivní české levice – a stejně tak chorobně zlostné odpovědi, i nesnášenlivě majetnické vznášení nároku na Havlův politický odkaz, zprava.

Přitom k věci by bylo možno přistupovat veskrze prakticky. Polský historik Kacper Szulecki je autorem mimořádně zajímavé studie o fenoménu, který nazývá kacířská geopolitika. Popisuje v ní situaci evropské občanské společnosti poloviny 80. let, ale paralely k situaci, v níž stojí Evropa dnes, jsou očividné.

Tehdy západní mírové hnutí vycházelo z přesvědčení, že závody ve zbrojení nutně povedou ke zničení světa jadernou katastrofou. A v této apokalyptické perspektivě požadovalo jednostranné odzbrojení na Západě a rozdělení světa do dvou bloků bralo jako neměnný fakt. Je jasné, jak velkou radost z toho měli v Moskvě, a dokonce se po určitý čas dařilo západní mírové hnutí propojovat s oficiálními mírovými organizacemi zemí Varšavského paktu, které samy sebe v jednom z typických eufemismů označovaly za „tábor míru“.

Není divu, že východoevropští disidenti pohlíželi na západní mírová hnutí vesměs skepticky jako na cosi na způsob Brežněvových užitečných idiotů, a pochopitelně je to sbližovalo s nekompromisními západními vládami Reagana a Thatcherové, jejichž smýšlení o podstatě sovětské moci bylo mnohem realističtější nežli smýšlení mírových aktivistů pochodujících s hesly „Better Red Than Dead“.

Změnit se to podařilo díky strategii, jejíž autorství Szulecki připisuje Jaroslavu Šabatovi, kterou ovšem spolu s ním dále propracovávali lidé jako Jiří Dienstbier či Jiří Hájek, ke které zásadně přispěl svým slavným esejem o střední Evropě Milan Kundera a kterou si intelektuální jádro Charty včetně Václava Havla tehdy osvojilo. Nejvýrazněji ji zformulovalo roku 1985 v Pražské výzvě, navrhující syntézu západních mírových hnutí s disidentským hnutím za lidská práva.

Szulecki rovněž popisuje, jak strategii vzaly za svou i podstatné kruhy polského disentu, kde dokonce na jejím základě vznikla vlivná nezávislá občanská iniciativa Svoboda a mír. Autor poznamenává, že když principy strategie poprvé Šabata zformuloval v roce 1983 v otevřeném dopise vůdčímu představiteli západoevropského mírového hnutí profesoru Thompsonovi, ten mu byl nucen odpovědět, že samozřejmě nemůže nesouhlasit: „A kdyby byly Vaše myšlenky zformulovány nikoli jako dopis, ale jako modlitba, nezbylo by mi než říct jen: Amen.“

Vize heretické geopolitiky vycházela z toho, že mír v Evropě nemůže nastat, nebudou-li vlády žít v míru se svými občany, tj. nebudou-li respektovat jejich lidská práva, ale současně nastolila vizi překonávající optiku západních vlád i jejich kritiků, která byla uvězněna v mentalitě studené války. Disidentská vize „demokratického míru“ mířila k překonání jaltského rozdělení Evropy demilitarizací Evropy, zrušením obou vojenských bloků, a – což tehdy znělo jako zvlášť výbušná provokace – znovusjednocením Německa.

Sjednocení Německa tu samozřejmě nebylo – nemohlo být – projektováno jako anšlus východu, který posléze nastal, ale jako základ transformace Evropy v mírové, vnitřně i navenek demokratické a čím dál tím více politicky propojené soustátí. Tato strategie označovaná někdy jako „Helsinky zdola“, občansky odpovídající a využívající Konferenci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě byla vlastně ve všem, co směřovalo k revolucím roku 1989 fenomenálně úspěšná, i když poté z více důvodů, zasluhujících vlastní analýzu, odsunuta na vedlejší kolej.

Doba ani lidé ještě zřejmě nebyli dost zralí, takže namísto éry nové Evropy demokracie a míru, nastala nová éra dosti brutální restaurace vulgárního kapitalismu, označovaná také jako ekonomická globalizace či neoliberalismus, která Evropu i svět přivedla na pokraj katastrofy.

Alternativa je přitom známa, jde o to se na ni rozvzpomenout. A skutečnost, že Václav Havel byl po své smrti na titulních stranách všech světových médií a vzpomínalo se na něj s nostalgickým sentimentem, má mnoho co do činění s tím, že lidé cítí či tuší, že tenkrát v roce 1989 zosobněním takovéto lepší možnosti Evropy i světa byl.

Je pošetilé, podobně pošetilé jako svého času bylo chtít de facto v Brežněvově zájmu jednostranné odzbrojení v západní Evropě, vinit Václava Havla z toho, že proti monumentálnímu pohybu dějin nedokázal tuto vizi sám obhájit. Také tehdy v polovině 80. let měli středoevropští disidenti a západoevropští míroví aktivisté, ač si byli v tolika věcech tak blízcí, možnost pokřikovat na sebe ze svých zákopů a strefovat se navzájem do svých krátkozrakostí a slabin. Rozhodli se jinak. Evropské hnutí proti sociální nespravedlnosti, evropští sociální demokraté i další segmenty evropské demokratické politiky i evropská občanská společnost o svých volbách v obdobně kritické dějinné situaci rozhodují právě dnes.