V tomto smutečním týdnu, při čtení téměř nekonečného zástupu nejrůznějších reflexí Havlovy osobnosti mě zaujalo několik zmínek o spiritualitě tohoto velkého rozporuplného muže. Nejprve jsem si ve vynikajícím nekrologu Jakuba Patočky četl o Havlově humanistickém panteismu coby základu jeho ekologického cítění a pak jsem v kterémsi textu Slavoje Žižka narazil na větu o Havlově new age spiritualitě.

Jak jsem tak začal dumat o těchto dvou poznámkách, uvědomil jsem si, že spiritualita nebyla pro Václava Havla podružným tématem. Ba naopak, že jeho specifická duchovnost zásadně určovala i jeho politické a občanské postoje.

Havel, filosoficky silně ovlivněný Patočkou, Husserlem a Heiddegerem, ve všem svém veřejném působení neustále zdůrazňoval vazby na transcedenci a na řád, který z tohoto spojení vychází. Tuto transcendenci přes své křesťanské kořeny nikdy specificky nevymezoval, až to jeho některé katolické přátele nutilo hovořit o jeho nesmělém vztahu k víře a ultrakonzervativní katolíky běsnit o jeho duchovně nevětraném pelechu.

Havlův Bůh neměl jasné kontury a byl stejně nepoddajný, nezachytitelný a neurčitý jako jeho milované Bytí. Tento „neznámý“ Bůh nicméně zakládal řád skutečnosti, jehož uznání a přijetí Havel u moderního člověka a jeho post-osvícenské kultury postrádal. Jeho civilizační kritika má vlastně teologické (byť nikoliv klasicky křesťanské) kořeny. Opakovaně vytýkal západní civilizaci jednostrannou racionalistickou a technologickou orientaci ignorující vyšší řád a vytvářející odcizený svět. Havlovo zelené cítění mělo tytéž metafyzické kořeny, neboť tento řád bytí spatřoval nejen v člověku, ale i v přírodě. Novověká civilizace, určovaná „epistemologií vědeckého násilí“, karteziánským dualismem a sebe-zbožňujícím rozumem se podle Havla ocitla v nebezpečné nerovnováze. Teologicky byl Havel vlastně romantikem.

Tuto Havlovu civilizační kritiku pokládali mnozí jeho odpůrci (levicoví i pravicoví) za naivní a sentimentální, respektive kýčovitě moralistickou. A v některých bodech právem. Řečeno teologicky, Havlova spiritualita se minula s hebrejskou dějinností a křesťanským vtělením, v podstatě postrádala ostřejší a konkrétnější sociální obrysy. Proto také nedokázala nijak ocenit marxismus, který je dědicem židovsko-křesťanského dějinného mesianismu.

Její holistický a panteistický duch do sebe nevstřebal schopnost rozumět sociálnímu a ekonomickému rozměru lidských dějin a uchopit novověké odcizení v jeho konkrétních ekonomických projevech. Jeho kritika společnosti a civilizace tak vyznívala neurčitě a matně a plula v jakémsi mystickém oparu, s neustále vztyčeným morálním prstem. Mnohými byla odmítána jako „new age snění“, které si sice uvědomuje, že se světem není cosi v pořádku, ale za boha nedokáže určit, co přesně.

Další problém Havlovy snahy aplikovat společensky jeho spiritualitu Lásky a Pravdy vidím v nebezpečí lidské identifikace s dobrem a pravdou. Právem je mnohými odmítáno Havlovo pojetí politického zápasu coby boje mezi dobrem a zlem; neboť jsou-li mé postoje totožné s dobrem a pravdou („Já jsem prezident pravdy.“), pak musejí být mí protivníci totožní se lží a zlem. Odtud podle mne jeho fatální selhání v otázce preventivních válek.

Teologicky zde chybí křesťanské vědomí, že se každý podílíme na prvotním hříchu, že jsme všichni zapleteni do zla a proto naše činy nikdy nemohou nést pečeť absolutní pravdy a absolutního dobra; k těm je na tomto světě možné se pouze nedokonale blížit.

Jakkoli se tedy s odpůrci Havlovy spirituality v lecčems shoduji a postrádám v jeho civilizačních výtkách jasnější odsouzení ekonomického modelu, který jím kritizovanou devastaci planety a přirozených lidských vazeb umožňuje a je mi cizí jeho dualita pravdy a lži v dějinách, přesto tento druh civilizační kritiky nepokládám pouze za neplodný moralismus.

Havel správně poukazoval na skutečnost, že rozsah civilizační krize je širší než se běžně domníváme a nezahrnuje pouze oblasti politické, sociální a ekonomické, ale právě tak duchovní, kulturní a ekologické. Právem poukazoval na problematičnost a ambivalentnost celého vývoje novověké společnosti. Kritici kapitalismu mnohdy přehlížejí fakt, že kapitalismus se vyvíjí souběžně se západní manipulativní racionalitou a je do velké míry jejím plodem. Jestliže současná ekonomická krize dává v mnohém za pravdu marxistům, pak krize environmentální (která je soustavně přehlížena a dramaticky bublá vespod) dává za pravdu zeleným kritikům moderní civilizace včetně těch, kdo se hlásí k hnutí new age.

Pokud nepojímáme new age pouze jako komerční ohňostroj esoterických šuntů, ale zohledňujeme i jeho intelektuální křídlo (Bateson, Capra, Böhm, Sheldrake, Prigogine, Roszak nebo Grof), pak Havel v lecčems new age myslitelům blízký byl a také u nich za své postoje sklízel velké uznání. Například znamenitý americký hlubinný psycholog (žák slavného Jamese Hilmanna) a hermetik Robert Sardello ve své knize Love and Soul: Creating a Future for Earth cituje Havlův projev na světovém ekonomickém fóru v Davosu, pronesený v roce 1991 a obdivuje se mu pro spojení tématu osobní spirituality a politické odpovědnosti. Sardello skutečně není jediný současný americký spirituální autor, který Havla obdivuje.

Spirituální imaginace samotného new age, jak už sám název tohoto hnutí napovídá, čerpá z utopistických motivů. Čekání na nový věk je mesiánským vláknem, které se vine evropskými dějinami. Toto čekání je utopickou fantazií o světě, který přesáhl rozpory mezi člověkem a přírodou, duchem a hmotou, svobodou a transcendencí, rozumem a citem; o světě, který překročil i svou údajnou dospělost a má touhu a odvahu nalézat skutečnost opět zázračnou a smysluplnou, pokřtěnou v posvátných pramenech druhé naivity.

Důležité pak je, že tento „nový svět“ není dosažitelný bez úsilí a tvořivosti; je svobodným lidským aktem. Tato vize se nám dnes, tváří v tvář každodenní pochmurné realitě všudypřítomné krize, může jevit naivní, ale mějme odvahu přiznat i této imaginaci místo pod sluncem coby výrazu autentické lidské touhy překročit svět zotročujících daností a dospět k lidštější a duchovně naplněnější existenci na této zemi.

Ve své vynikající studii 2012: mayský kalendář, transformace vědomí, světy a rovnováha religionistika Zuzana Marie Kostičová analyzuje utopické fantazie new age kroužící kolem mytické transformace světa, který má nastat příští rok a dochází k tomuto závěru: New age není žádný extrémní a od všeho ostatního oddělený rozměr současné kultury… Protože většina z nás, snad až na ty největší skeptiky a technokraty, si uvědomuje, jaké rozměry nám v naší civilizaci chybí a jak daleko jsme se vzdálili ideálu individuální svobody, plného duchovního života a přirozeného životního stylu.

Že dýcháme zkažený vzduch, jíme geneticky upravené potraviny a nejlepší a nejsilnější léta svého života jsme z velké většiny prodali zaměstnavateli, abychom pro ně vykonávali často přízemní a ubíjející práci, kvůli níž nemáme čas na sebe a na druhé… Přestaňte snít své zmanipulované matrixovské sny a jednejte, volají new age guru. Můžeme z jejich poselství osekat extrémy, ale podstata zůstane nadále zneklidňující. Záleží na každém z nás, jak si s ní poradí.

Možná největší inspirací pro nás, kdo nejsme new age, je právě tato bazální odvaha snít o jiném světě, dar představivosti nového, utopická intenzita, která se může (a pochopitelně nemusí) stát zárodkem jiné kultury. Nestačí pouze odmítat starý svět, je třeba se učit snít o novém. A patří-li do této vize nového světa úcta k celému živému světu a jeho posvátnému základu, snaha o důstojný život většiny živých tvorů, vědomí propojenosti všech jevů a důraz na individuální i komunitní odpovědnost za život na této planetě, pak taková vize při vší své neurčitosti a utopičnosti smysl má.

A z této perspektivy Havlova civilizační kritika vycházející z jeho panteistického humanismu či spiritualita new age nemusejí být pouze naivním blouděním, ale i reálnou inspirací pro dnešní protestní hnutí, o jaký svět se vlastně máme dnes snažit. Samozřejmě, že z křesťanského hlediska je třeba upozorňovat, že ráje zde na zemi nikdy nedosáhneme (totéž platí pro utopie marxistického typu).

Samozřejmě, že tyto vize je potřeba sekularizovat, konkretizovat, zbavit utopického hávu a zasadit do reálného sociálního a ekonomického kontextu. Je zřejmé, že bez razantní změny kapitalistického systému žádný „nový věk“ lidstva a světa nenastane. Současně ovšem jakákoliv změna stávajícího systému musí nutně obsahovat duchovní, etickou a ekologickou dimenzi, jinak opět brzy skončíme v civilizační pasti, z níž, jsme tolik toužili uniknout.