Když jsem se dozvěděla o smrti Václava Havla, po chvíli meditace nad ztrátou přítele a člověka, jehož jsem si hluboce vážila, rozbouřil se ve mně zápas, který jsem v posledních několika letech podstoupila již několikrát; zápas mezi vztahem k Václavovi jako k člověku a Václavu Havlovi, politikovi. Původně jsem tento diskurs vedla vnitřně a neměla tendenci s ním vycházet na veřejnost, až morální kýč, který se vyvalil z médií a hrozil zavalit všechnu autentičnost, mě probudil z letargie.

Zatímco z médií se snáší archetyp mytologického hrdiny, na sociálních sítích zuří válka.

Když jsem zjistila, že lidé, kteří se jinak chovají spíše mírumilovně, se na Facebooku kvůli smrti Václava Havla blokují, ruší svá přátelství a posílají se vzájemně — zřejmě s pocitem, že takto se nechovají agresivně - spáchat sebevraždu, přišlo mi to v něčem vlastně i příznačné. Zastánci velikého muže vzlykají, že "jsme tu zbyli sami", odpůrci zas viní tohoto druhdy spíš levicově zaměřeného intelektuála z výpadů proti sociálnímu státu a sociopatickou rétoriku, která ovládla veřejnou sféru v době, kdy už jeho vliv na ni značně ochaboval.