Deník Referendum Domov

Při psaní tohoto textu mě zaskočila nečekaná souvislost jen vinou smutné události. Vím, že o Václavu Havlovi nyní bude vysloveno vše, mých postřehů rozhodně není třeba. Přesto si jeden neodpustím: Jaký to byl úžasný posluchač! Na tom, jak pozorně naslouchal, bylo založeno jeho formulační nadání. Jako by v životě ctil to, co v Osudech, které vysílal Český rozhlas 3 – Vltava (ve všední den od 11.30 hod.), vyslovil teatrolog profesor Jan Císař. Ten zhruba řekl, že i to nejbídnější divadlo stojí za pozornost, protože o něčem, co se ve společnosti děje, přináší upřímné svědectví. Přinejmenším o snahách těch divadelníků. Císařova slova svědčí o jeho pokoře, pozornosti a profesionalitě.

Také Václav Havel, což jsem měl tu čest poznat, dokázal se zaujetím naslouchat i největším pošetilostem a vážně a trpělivě se nad nimi zamýšlel, čímž člověku věnoval nebývalou pozornost. To je nezvyklé nejen vzhledem k jeho zaneprázdněnosti, proslulosti či funkci, ale nevede se to ani mezi lidmi obyčejnějšími. Známe debaty, v nichž každý z účastníků myslí jenom na to, aby řekl to svoje. To pak nejsou debaty, ale vyhraňování postojů, traktování postulátů. Zná to ovšem i každý z nás, jak v rozhovoru „vypínáme“, když druhý účastník vypráví něco, co nás v tu chvíli buď obtěžuje, nebo málo zajímá a nebo se cítíme unaveni, popřípadě zaneprázdněni vlastními myšlenkami. Zdá se nám, že dosti již na tom, když druhý má příležitost v naší blízkosti mluvit, že postačuje naše blahosklonná přítomnost s přívětivým náklonem hlavy a bezmyšlenkovitým přitakáváním. Druhá podoba téhož je, když obávajíce se výpovědi bližního, s níž bychom vzhledem k jeho povaze a názorům nemuseli souhlasit, ji rovnou negujeme častým „nééé“ - to abychom svého bližního sami zahltili svým názorem, ačkoli ve věci, kterou on s námi chce prodiskutovávat, o to vůbec nejde.

Pokud se tak děje v rodinném svazku, kdy druh druha v debatách podobně nezúčastněným způsobem ignoruje, hrozí rozpad rodiny.
Pokud člověku nejsou schopni v pracovním prostředí naslouchat přímí nadřízení a lehkým záporným pohybem hlavy vám dávají najevo netrpělivost, apriorní nesouhlas či nadřazenost, stává se z vás nevolník, který k  nadřízenému necítí respekt (přestože ten by při jiném chování mohl být respektu hoden), ale antipatie (k nimž by za jiných okolností nedošlo). Zhnusenost z takových i bezděčných vztahů rozleptává kolektivní činění, a z práce, která svou povahou je jinak zábavná, stává se otravná povinnost nějak se uživit, udržet se existenčně nad vodou a nenechat se vyhodit.

Pokud se člověk-politik v debatách týkajících se veřejné správy natolik obední stranickými postoji, ideologií a taktikou získat (popřípadě neztratit) moc, zbytečné jsou všechny jeho snahy o naslouchání, protože druhého stejně nikdy nevyslyší (nebo vyslyší jenom výjimečně, když je to přijatelné z taktických důvodů).
Bez schopnosti naslouchat pozvolna zaniká otevřená společnost, byť její dveře nikdo zjevně nezavírá, nezamyká. Smutek z uzamčenosti společnosti je pak takový, že průchod všemi dveřmi, otevřenými podle všech demokratických zákonů, je stejně cestou odnikud nikam, marným postupem z prázdna do prázdna.

Co oba Václavy na našem hradě nejvíce odlišovalo, bylo u prvního právě mistrovská schopnost naslouchat, u druhého mistrovství opačné – nenaslouchat. Kolik hodin jeho záporného vrtěního musili již natočit všechny televizní štáby, té koutků povislosti vyjadřující despekt k mluvčímu – hodiny a hodiny! Václav Nynější již před léty složil svou mistrovskou zkoušku v oboru nenaslouchacím větou, toliko snad větičkou: „To je špatně položená otázka.“ Jak lapidárně on vystihl, že na jedné straně jest mu nutno v interwiev naslouchati, na straně druhé jak rád by si sám určil, co by jemu liběji bylo slyšeti. Neúčastným nasloucháním z povinnosti, kdy trpěn jest jenom zvuk, avšak smysl nikoli, jako by se od dob jeho despotické větičky a jeho usednutí na stolec nejvyšší pozemský zamořila celá krajina, a lidé nyní chodí v masce.

Vyvrcholením tohoto procesu postupující inverze demokracie je apriorní odmítání čehokoliv, co chcete někomu v dobré víře a upřímně vysvětlit, doufaje v univerzální schopnost rozumu, a on to z důvodů nepochopitelných odmítá, jako by zaslepeně sloužil nějakým vyšším pánům a plánům na ústředí jakýchsi politických či nízce utilitárních čertů. Pak veškeré vaše úsilí o pravdu, která musí vítězit (ale jak?), je marné, a kdyby člověk nad krajinou jen táhle a lítostivě bučel, možná by mu bylo lépe a snad by i více vyjednal.

Raduji se z toho, že Václava Havla jsme pochablého v naslouchání nikdy nezastihli, ba naopak jako by chtěl slyšet i více, než člověk dokázal vyslovit. Z našich řečí, někdy i hodně plytkých, pak domyslel leccos, co by nás v životě sice nenapadlo, ale přesto si to myslíme také.