Při psaní tohoto textu mě zaskočila nečekaná souvislost jen vinou smutné události. Vím, že o Václavu Havlovi nyní bude vysloveno vše, mých postřehů rozhodně není třeba. Přesto si jeden neodpustím: Jaký to byl úžasný posluchač! Na tom, jak pozorně naslouchal, bylo založeno jeho formulační nadání. Jako by v životě ctil to, co v Osudech, které vysílal Český rozhlas 3 — Vltava (ve všední den od 11.30 hod.), vyslovil teatrolog profesor Jan Císař. Ten zhruba řekl, že i to nejbídnější divadlo stojí za pozornost, protože o něčem, co se ve společnosti děje, přináší upřímné svědectví. Přinejmenším o snahách těch divadelníků. Císařova slova svědčí o jeho pokoře, pozornosti a profesionalitě.

Také Václav Havel, což jsem měl tu čest poznat, dokázal se zaujetím naslouchat i největším pošetilostem a vážně a trpělivě se nad nimi zamýšlel, čímž člověku věnoval nebývalou pozornost. To je nezvyklé nejen vzhledem k jeho zaneprázdněnosti, proslulosti či funkci, ale nevede se to ani mezi lidmi obyčejnějšími. Známe debaty, v nichž každý z účastníků myslí jenom na to, aby řekl to svoje. To pak nejsou debaty, ale vyhraňování postojů, traktování postulátů. Zná to ovšem i každý z nás, jak v rozhovoru „vypínáme“, když druhý účastník vypráví něco, co nás v tu chvíli buď obtěžuje, nebo málo zajímá a nebo se cítíme unaveni, popřípadě zaneprázdněni vlastními myšlenkami. Zdá se nám, že dosti již na tom, když druhý má příležitost v naší blízkosti mluvit, že postačuje naše blahosklonná přítomnost s přívětivým náklonem hlavy a bezmyšlenkovitým přitakáváním. Druhá podoba téhož je, když obávajíce se výpovědi bližního, s níž bychom vzhledem k jeho povaze a názorům nemuseli souhlasit, ji rovnou negujeme častým „nééé“ - to abychom svého bližního sami zahltili svým názorem, ačkoli ve věci, kterou on s námi chce prodiskutovávat, o to vůbec nejde.