Co to napsala ta Obrmannová

Irena Obermannová ve svém díle Tajná kniha „provedla“ něco, co se v literatuře děje zcela běžně, jen to většinou dělají muži. Vypořádala se se svým milostným traumatem psaním.

V sobotu vysílal Český rozhlas na Vltavě inscenaci hry Václava Havla Spiklenci. Natočil ji v roce 2009 Andrej Krob s řadou herců Divadla Na tahu, doplněnou o herce Klicperova divadla v Hradci králové. Sám se chopil role „scénické poznámky“, ohlašovatele, který každý výstup lokalizuje a pojmenovává osoby v něm angažované. To je v případě uvedení Havlovy hry v rozhlase důležité, protože situace a repliky se zde doslova opakují, jen přecházejí z postavy na postavu a ze situace na situaci. Nemáme-li jasno, kdo zrovna na scéně je a kde, nemáme nic ani ze hry.

Dramaturg hry Spiklenci na webu stanice Vltava píše:

Spiklence dopsal Václav Havel na jaře roku 1972. Jeho pokus vyrovnat se s událostmi kolem tak zvaného Pražského jara v roce 1968 se mu však nezdál příliš zdařilý. Hru považoval za nedopsanou, zanevřel na ni a nikdy se k jejímu dokončení nevrátil. Proto bylo jistým překvapením, že nakonec souhlasil s jejím uvedením v Divadle Na tahu, přesto, že hru tehdy evidentně neměl rád a dokonce se jí „pomstil“ tím, že ji nezařadil do prvního souborného vydání svých her, které vyšlo záhy po sametové revoluci.
Inscenace Havlových Spiklenců v režii Andreje Kroba, kterou Divadlo na tahu představilo 1. listopadu 1992 v Divadle Na zábradlí svému obecenstvu, byla diváky a kritikou dobře přijata. Nakonec vzal svou hru na milost sám autor. 

Děj se odehrává v nepojmenované zemi, zmítané porevolučním chaosem, protestními demonstracemi, studentskými bouřemi a stávkami. Nejbližší spolupracovník a dávný přítel současného ministerského předsedy Stein je zatčen a obviněn ze spolupráce s bývalým diktátorem. Na náměstí Svornosti probíhají demonstrace za Steinovo propuštění. Ve své luxusní vile pořádá Helga, vdova po padlém revolucionáři, společně s náčelníkem generálního štábu Ofirem schůzku vysokých státních úředníků. Dále jsou přítomni generální prokurátor Dykl se svou ženou Edith a vrchní cenzor Aram. Očekáván je náčelník policie plukovník Mohér. K občerstvení kromě klasických značek alkoholů jsou připraveny humrové, šunkové, čabajkové, vajíčkové a další obložené chlebíčky…  a já už pokračuji, že celý ten revoluční kolotoč intrik, zbabělosti a osobních ambicí skončí tam, kde začal: návratem do starých poměrů, normalizací. Mimořádně působivé je dnes to, že kdybychom nevěděli, že hra je z roku 1972, mohla by být klidně o Občanském fóru.
Dramatik ve hře ovšem exponuje také vliv žen, nejrůznější pletky, trapné přísahy, klečení na kolenou, nechuť volat manželce, její nečekané příchody, vyznání mladé sekretářce, směšná a trapná oslovení – prostě moc a sex jsou spolu ruku v ruce, jak to víme už z francouzských historických románů. A jak to známe z Larga desolata, Pokoušení i Odcházení.

Poslech Spiklenců mi navodil trochu jiný a smířlivější postoj ke knize Ireny Obermannové, kterou jsem si nekoupila (ten kšeft jí neudělám, stejně jako jsem nešla na film Odcházení, protože ho financoval Bakala), ale jejíž text mi tajnými stezkami přišel e-mailem. Přečetla jsem pár stránek a zdálo se mi to nesnesitelné – ty krátké věty a krátké řádky, aby se natáhl rozsah, v nichž nás autorka románů a seriálů pro ženy informuje o tom, že je krásná štíhlá blondýna, že si koupí na představení Odcházení nové „osudové“ šaty, že leží ve vaně, jede na hory, letí na Kypr, na premiéry svých rovněž krásných a žádoucích a velice úspěšných dcer, vede řeči s kolegyněmi od filmu, z nichž jedna, o níž se publikum dosud možná domnívalo, že je to věcná dokumentaristka, jí řekne, že je „vyvolená“ nebo „požehnaná“ nebo nějakou podobnou blbost, sděluje nám, jak si s Největším Čechem špitá o své tajné knize, jak si s mužem, s nímž chodí a spí, vykládá o Největším Čechovi. Autorka píše drby ze společenských kruhů a obaluje je do svého milostného stesku a toužení. Na rozdíl od Spiklenců (a možná i na rozdíl od jiných knih Ireny Obermannové) knížka nemá humor, příběh se vleče den po dni, autorka ho nastavuje verši a lyrickými pasážemi psanými kurzívou. Nedozvíme se z nic, co bychom o Václavu Havlovi nevěděli od něj samotného. Jeho manželka, na jejíž reakci bulvár hladově čeká, zejména v souvislosti s oslavou pětasedmdesátin Václava Havla, může být úplně v klidu. Obermannová knížku vydá, on její obsah popře, Obermannová se naštve a udělí několik rozhovorů a prohlášení, v nichž to, co stejně každý poznal, řekne naplno. Knížek se v Luxoru vrší celá hranice.

Také Irena Obermannová o sobě vlastně říká všechno ve svém dosavadním díle, jenomže to její „všechno“ nijak zvlášť zajímavé není. Protože za tím, o čem píše, není už nic dalšího, a protože to není nijak zvlášť dobře napsáno. Až mi v tom Luxoru zatrnulo, kolik takového čtení vychází – celý regál knížek Simony Monyové, Martina Formanová píše v ich formě o poměru s Gottem, Halina Pawlovská drobné historky, čerstvě se nabízí životopis módní dámy Blanky Martragi, listuju v tom a vůbec mě to nebaví. Netýká se mě to.

Musím ale myslet i na to, že Irena Obermannová „provedla“ něco, co se v literatuře děje zcela běžně, jen to většinou dělají muži. Prostě se se svým milostným traumatem (ať už byl vztah reálně dovršený nebo ne, to je přece úplně jedno) vypořádala psaním. Tím, že knihu uveřejnila, vydala sebe samu všanc víc než svého Největšího Čecha, o němž píše hezky, zamilovaně, starostlivě, obdivně. Proč to udělala, je ovšem celkem nabíledni – vždyť je to autorka komerčních televizních seriálů a spotřební literatury.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.