Psychologie vyloučení

Veřejně populární osobnosti by se měly zastat Romů. Ten, na koho je naházeno příliš mnoho negativního, se z toho už nemůže sám dostat a ve snaze zachovat si důstojnost volí odpor. Proto někdo musí změnit optiku, jak je na Romy nahlíženo.

Už dlouho myslím na to, že by se nějaká veřejně populární osobnost měla veřejně zastat Romů, že to jinak nepůjde, že je třeba gesta s dramatickým účinkem. Dělají to na celém světě velké filmové hvězdy, rockeři, spisovatelé, sportovci. Vytipovala jsem si k tomu mezi sportovci nadčlověka Romana Šebrleho a mezi hvězdami showbyznysu Lucii Bílou. Vždyť má sama romské kořeny. Experimentátoři, lidé z undergroundu a alternativci to nevytrhnou, musí to být někdo, komu rozumějí všichni. Kdyby tak žil Waldemar Matuška!

Situace se po dvaceti letech zhoršila tak, že se bude dalších dvacet let napravovat, a to jen za předpokladu, že bude vůle a schopnost ji napravit. A jedna z věcí, které k tomu je zapotřebí dát do pořádku, je veřejné mínění.

Vzpomínám si, jak jsem sama zažila pocit vyloučení, a ačkoliv byl zcela neoprávněný, nedalo se s ním nic dělat. Bylo to v 80. letech, kdy můj pozdější manžel byl kastelánem na renesančním zámku Kaceřov u Plzně. Ve služebním bytě vedle bydlela historička památkové péče, která ho neměla ráda, mělo to osobní důvody a souviselo to s jeho tehdejším manželským rozchodem a rozvodem.

Slečna historička byla protekční osoba, pro běžné lidi nedostupné studium dějin umění jí bylo umožněno bez nejmenších problémů, ale obor ji nijak nevzrušoval. Bylo jí tehdy asi třicet, nejraději o víkendech se opalovala před jižním křídlem, kde bylo závětří a už v dubnu tam člověk mohl chytat bronz jako v soláriu.

Můj muž, výtvarník, leč nikoli vysokoškolsky vzdělaný kunsthistorik, naopak pro dějiny umění hořel a trvalo rok, než si uvědomil, že kolegyně jeho nadšené zprávy o venkovských kostelech v okolí poslouchá víc než lhostejně.

Ředitelem památkové péče v Plzni byl tehdy archivář a knihovník, osobně člověk ustrašený a byrokratického ducha, který si této kolegyně vážil – dobře systematicky rovnala a katalogizovala fotky. Kastelán, můj budoucí manžel, se poté, co se mu žena s dětmi odstěhovaly zpátky k rodičům, pustil velmi iniciativně do práce na objektu. Nutno říci, že ten nebyl veřejnosti přístupný a na jeho rekonstrukci nebyly skoro žádné peníze.

Kastelán se však skamarádil s partou studentů plzeňské techniky a s nimi dělal alespoň to, co bylo možno dělat i bez peněz: vyklidil půdu, vyčistil hradní příkop, zajistil hroutící se zeď, plel habrové arabesky v celkem nefunkční, nově založené francouzské zahradě. Byla jsem u toho a dělala na tom s nimi a večer jsme pálili v příkopě ohně, zpívali a vyprávěli si.

Pracovní aktivity se odehrávaly o víkendech a samozřejmě i před jižním křídlem, kde se dost zhoršily podmínky pro opalování paní kolegyně. Ta se rozhodla se nedat a začala řediteli referovat o hordách, které jí kopou do dveří, udávat, že se brigádníci vyskytují v prostorách veřejnosti nepřístupných a že se na zámku vůbec dějí nepřístojnosti. V tomto smyslu se šířily zvěsti i na ředitelství, přidaly se nějaké informace o mně a výsledkem bylo, že aby měla paní kolegyně klid, byly brigády na zámku ředitelem zakázány.

Ta historička umění byla stejně stará jako my, ale oproti celé té partě, očekávající, byť spíše intuitivně, společenské změny, byla naprosto spokojená s tím, co má, lhostejná ke všemu, co souviselo s oborem, a soustředěná jen na kariéru.

Ředitel podniku se jí zjevně bál, kdoví, co za tím všechno bylo, protože k odsudku kastelána se postupně přidali i další kolegové, kteří ani kastelána, ani objekt skoro neznali. Čím horší byla kastelánova pozice, tím hůř se k němu kolegové i nadřízení chovali a ti, kteří cítili jakési sympatie, brali si ho stranou a domlouvali mu, aby tu kolegyni historičku nechal na pokoji, aby ji neprovokoval a aby dělal, co se dělat má.

Kastelán nemohl vyhovět, protože neprovokoval a dělal, co se má, a kdyby se postavil na hlavu, v té situaci už nemohl obstát. Nakonec se to celé proměnilo v soustředěné úsilí, aby zámek opustil, což se nakonec stalo, záminka k propuštění se našla, nový kastelán dosazen nebyl (proč taky, když stejně nebyly na nic peníze) a kolegyně historička umění měla konečně pokoj. Dokonce když o kastelánově propuštění hlasovaly odbory, byli všichni pro kromě kastelánky z Lokte, která se zdržela hlasování.

Můj muž, ten kastelán, je opravdu zvláštní člověk, ne vždy je úplně duchem přítomen, někdy vypadá jako vandrák a mluví divně spisovně tichým hlasem. Takové typy ale na zámcích bývají, v jeho případě to bylo vyváženo hlubokým zájmem o věc, nezměrnou obětavostí a uměleckořemeslnými schopnostmi, ku prospěchu objektu i oboru byl člověkem mnohostranně využitelným. Převážil však zájem a klid jedné slečny, její světový názor a její vliv na rozhodující činitele. Nepřevážil by, kdyby nebyla taková doba.

Táhli jsme tehdy po té výpovědi z Kaceřova jako spráskaní psi, a s námi se to táhlo dál, i já jsem z nepochopitelného důvodu nemohla dostat normální práci, děti to ve škole měly taky divné, v paneláku, kam jsme se museli všichni sestěhovat, nás udávali, že tam bydlíme neoprávněně, nedalo se s tím hnout, tak jsme se přesunuli do Chebu a tam se teprve všechno změnilo. Některé následky jsme si nesli ještě dlouho, zejména děti, které byly přesazeny do jiného prostředí, přišly o kamarády, zanechaly kroužků, kde se jim líbilo, a nové si už v Chebu nenašly.

Vzpomínám si, jak jsem, ještě na tom Kaceřově, pozorovala svého muže kastelána, jak provází po objektu stopadesátou kontrolu a zlobilo mě, že opravdu vypadá jako vyvrhel kombinovaný s idiotem. Věci mu padaly, nemohl najít slova ani dokumenty, viděla jsem, jak má kulatá záda a strnulý výraz i krok. Od té doby vím, že když se s někým jedná jako s vyvrhelem a nemá zastání nikde jinde než jen u sobě rovných, nakonec se stáhne do defenzívy a začne se podobat tomu obrazu, do jakého je manipulován.

Kdyby tehdy přišel do Plzně nový ředitel a začal jednat se všemi stejně podle jejich skutečných výsledků a schopností, všechno se klidně mohlo obrátit úplně do opaku – naši tehdejší brigádníci dnes tvoří technicko-podnikatelskou elitu v Plzni, mě čtenáři Referenda i posluchači rozhlasu také snad znají jako seriozní osobu, někdejší kastelán je úctyhodným pedagogem na výtvarné škole. Paní kolegyně udavačka neměla pravdu v ničem. Ale nenašel se nikdo, kdo by otočil optiku, ti nejhodnější dávali jen různá dobře míněná napomenutí, kterým se nedalo vyhovět, a tak jsme táhli.

To ale ještě není celé. Po této životní epizodě jsem začala nosit kolem čela provaz, který mi přidržoval divoce rozcuchané vlasy, protože jsem byli připraveni o slušné zaměstnání, začali jsme chodit ve vaťáku a v holínkách i ve městě, můj muž se přestal stříhat, věci nosil v igelitce s reklamním nápisem „Záchodové sedadlo“. Když z nás chtěli mít vyvrhele, tak jsme se postarali, aby to bylo vidět. Konec konformismu.

Od té doby vím, že ten, na koho je naházeno příliš mnoho negativního, se z toho už nemůže sám dostat a ve snaze zachovat si důstojnost volí odpor. Nikdy bychom neposlechli těch dobře míněných rad, jak udělat ze zámku Potěmkinovu vesnici, i když by to asi někdy pomohlo a od té doby, co se naše situace změnila, jsme nejednou takovou Potěmkinovu vesnici či úlitbu vyrobili (jen v chebském divadle před zřizovatelem co jsem musela od pánů radních vyslechnout dramaturgických rad a nic to se mnou neudělalo, dokonce jsem klidně dokázala předstírat souhlas). Člověk se zařadí i přizpůsobí, když není zahnán do kouta a když nemá fatální pocit křivdy a nespravedlnosti. Ale když ho má, musí se bránit. I když na to ve výsledku doplatí sám.

Dodnes nevím, proč vlastně jsme byli všem v té vesnici a na ředitelství památkové péče tak nesympatičtí. Ale pamatuji si ten pocit a vím, že jakkoli se mu člověk posmívá, je dost nesnesitelný. A díky té zkušenosti vím, že kromě hledání praktického řešení romské otázky je třeba naléhavě pracovat také na veřejném mínění. A to nezmůžou jenom osoby, jako jsme my, kteří píšeme a čteme Referendum. To musí udělat pan prezident, Karel Gott nebo Lucie Bílá. Pro ty drsnější skupina Kabát.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.