Jsem naivní sluníčkový pseudohumanista. Pražskej intelektuál, kterej ničemu nerozumí, co si je má nastěhovat k sobě domů, nechat si rozbít hubu a pak uvidí sám. To alespoň tvrdí různí lidé, samozřejmě velmi slušní, jak jinak, když mám tu drzost obhajovat někde Romy. Zvlášť na internetu jsem si tuhle vizitku vysloužil již mockrát.

Doba je divoká, proč to opakovat. Mám chuť analyzovat, rozpitvávat, dekonstruovat mýty. Ale někdy, někdy mám chuť jen tak banálně vzpomínat.

Označení pražský intelektuál mě jen těžko vystihne. Narodil jsem se v Ústí nad Labem, žiju v Ústí. Dost možná tu i umřu. Občas mám chuť to všem těm expertům na Romy nacpat do chřtánu. Ale tohle není žádná soutěž, jen život. Narodil jsem se do Krásného Března, do školky jsem chodil pár metrů od dnes již pár měsíců zrušené ubytovny, kterou možná znáte z únorových událostí. Většinu života jsem prožil jen o kus dál v Neštěmicích.

A celou dobu potkávám Romy denně. V Ústí jich žije kolik? Deset tisíc? Dělá to ze mě experta? Nevím. Nevím, jak se hrají vaše hry, kdo má právo rozhodovat, co je pravda a co výmysl. Kdo je pseudohumanista a kdo ne... Vlastně na to kašlu. Říkal jsem, že chci vzpomínat a taky budu.

Chci si dneska vzpomenout na ty malý romský holky, který jsem potkával od první třídy. Nepamatuju si z dětství moc, ale pamatuju si, že mě hrozně fascinovaly. Tenkrát mi ještě nikdo nevysvětlil, že se s nima nemám bavit, stýkat, pokud možno se na ně vůbec dívat. Děti jsou sluníčkoví pseudohumanisté. Kašlou na rasimus. Nebo to tak aspoň bylo, když jsem byl malý já. Dnes je to horší. Dnes osvěta začíná už od mala.

Stěhovali jsme se po mém třetím roce na ZŠ. Jen o kus dál, ale do jiné školy. Nová škola, noví lidé. Noví Romové. Opět málo vzpomínek, ale pamatuju si toho kluka, co si ke mně sedl do lavice, když jsem tam přišel poprvý. Pamatuju si, jak jsme se radovali, že nás nikdo nerozsadil. Byl to Rom. Dnes dělá bůhvíco, vídám ho občas postávat na zvláštních místech a tvářit se tajemně. Už se tak neradujem, když se potkáme, ale to se stává.