Deník Referendum Názory

Jsem naivní sluníčkový pseudohumanista. Pražskej intelektuál, kterej ničemu nerozumí, co si je má nastěhovat k sobě domů, nechat si rozbít hubu a pak uvidí sám. To alespoň tvrdí různí lidé, samozřejmě velmi slušní, jak jinak, když mám tu drzost obhajovat někde Romy. Zvlášť na internetu jsem si tuhle vizitku vysloužil již mockrát.

Doba je divoká, proč to opakovat. Mám chuť analyzovat, rozpitvávat, dekonstruovat mýty. Ale někdy, někdy mám chuť jen tak banálně vzpomínat.

Označení pražský intelektuál mě jen těžko vystihne. Narodil jsem se v Ústí nad Labem, žiju v Ústí. Dost možná tu i umřu. Občas mám chuť to všem těm expertům na Romy nacpat do chřtánu. Ale tohle není žádná soutěž, jen život. Narodil jsem se do Krásného Března, do školky jsem chodil pár metrů od dnes již pár měsíců zrušené ubytovny, kterou možná znáte z únorových událostí. Většinu života jsem prožil jen o kus dál v Neštěmicích.

A celou dobu potkávám Romy denně. V Ústí jich žije kolik? Deset tisíc? Dělá to ze mě experta? Nevím. Nevím, jak se hrají vaše hry, kdo má právo rozhodovat, co je pravda a co výmysl. Kdo je pseudohumanista a kdo ne... Vlastně na to kašlu. Říkal jsem, že chci vzpomínat a taky budu.

Chci si dneska vzpomenout na ty malý romský holky, který jsem potkával od první třídy. Nepamatuju si z dětství moc, ale pamatuju si, že mě hrozně fascinovaly. Tenkrát mi ještě nikdo nevysvětlil, že se s nima nemám bavit, stýkat, pokud možno se na ně vůbec dívat. Děti jsou sluníčkoví pseudohumanisté. Kašlou na rasimus. Nebo to tak aspoň bylo, když jsem byl malý já. Dnes je to horší. Dnes osvěta začíná už od mala.

Stěhovali jsme se po mém třetím roce na ZŠ. Jen o kus dál, ale do jiné školy. Nová škola, noví lidé. Noví Romové. Opět málo vzpomínek, ale pamatuju si toho kluka, co si ke mně sedl do lavice, když jsem tam přišel poprvý. Pamatuju si, jak jsme se radovali, že nás nikdo nerozsadil. Byl to Rom. Dnes dělá bůhvíco, vídám ho občas postávat na zvláštních místech a tvářit se tajemně. Už se tak neradujem, když se potkáme, ale to se stává.

Pamatuju si na další Romy. Tenkrát jich byla tak třetina třídy. Pamatuju si na toho, co umřel, když mu bylo snad třináct. Rakovina. Pamatuju si na krev, co z něj tekla. Jak brzo umřel. Pamatuju si na svýho bílýho spolužáka, který k nám propadl a který se tomu hrozně smál: „Tolik cigánů na jednom místě na tom pohřbu,“ pořád si pamatuju, jak to vykřikoval a smál se, když jsme pleli ve škole zahradu.

Málo vzpomínek. Vzpomínám na kluka se strašně smutnýma očima. Pamatuji si dodnes, že byl jedinej, kdo se mě zastal, když mi jeden starší bílej kluk rozbíjel hlavu o zeď. Řekl mu, ať jde do hajzlu. Potkával jsem ho občas. Má děti, ženu, pořád ty smutný oči. Už jsou to roky, co jsem ho viděl naposled. Snad se má někde dobře. Snad se mají někde dobře všichni ti další, které nevídám. Žiju zase kousek jinde a oni taky. Dětství má člověk jen jedno. Pak přijde dospělost a čím dál tím víc vám všude kolem vysvětlují, koho máte nenávidět.

Taky jsem se občas chytal předsudků. Ani já nebyl vždy svatý, vždy rozumný. Plácal jsem leccos a leccos neřešil. Když je člověk v pubertě, začne žít dost divoce. Hodně jsem pil, pařil. A tohle je Ústí. Skoro každý víkend tu někdo hrál hru na to, kdo si zavolá víc kamarádů na „toho druhýho“. Znáte tu hru? Dva nalití chlápci stojí venku před hospodou, nebo diskotékou a telefonují na všechny strany: „přijeď, koukal mi na holku, blbě koukal na mě, zmlátil tamtoho a toho...“

I tehdy jsem tam potkával plno Romů. Většinou na obou stranách. Někdy vymlátili hospodu Romové. Někdy parta bílejch. Někdy smíšené sbory. Divný je, že nikdo tehdy nepořádal pochody. Byli jsme v tom všichni. Nuda ústecký šedi. Kámoši. Pití. U někoho drogy. Vzpomínám, vzpomínám. Vzpomínky jsou vždycky zmatené. Co třeba střední? Co třeba romská spolužačka, kterou nechtěl její bílej přítel pustit k maturitě, protože by měla vyšší vzdělání než on? Byl to policajt. Legrační. Skoro. Také jí potkávám. Asi už je dávno bez něj. Má děti, říká, že je spokojená. Snad je. Snad jsou všichni spokojení.

V životě prostě potkávám Romy od mala. Odjakživa. Každý den, když vyjdu z domu. Některé z nich jsem miloval, rád na ně vzpomínám, některé pořád potkávám. Potkávám taky spoustu nových skvělých lidí, jak se teď různě potuluju.

Některé jsem naopak rád neměl, od některých jsem dostal, někdy mi něco sebrali. Ale co měli společnýho s ostatními Romy? Nic. Hajzl jako hajzl. A kdybych to měl počítat s bílejma... Od těch jsem dostával mnohem víc. Je na to nějaká rovnice? Je to něco, co se dá sčítat? Násobit? Porovnávat? Není možný prostě banálně říct, že hajzl je hajzl, ale nemá nic společnýho s kýmkoliv jiným?

A co všichni ti dělníci, učitelé, průvodčí, prodavači, kuchaři, a další, kteří jsou Romové, a které vídám denně tvrdě makat. Půjdete je taky upálit? Vždyť ani nepoznáte rozdíl. Co ten řidič trolejbusu, co mě občas vozí a zdraví při tom všechny ostatní řidiče, jak to trolejbusáci dělávají. Je on tím „slušným Romem“, na kterého se jeho bílí známí odkazují, když kritizují ty ostatní? A co teprve všichni ti v pomáhajících profesích. Romové, kterým bílí líbali ruce za to, jak jim pomohli. A přitom nadávali na cigány na všechny strany. Nedošlo jim, že jednoho mají zrovna proti sobě. Jak by jim přece mohl pomoct Rom, že? Viděl jsem i slzy. Tohle už nedám, říkali mi. Odjedu do Anglie, jako všichni, co chtějí klid...

Můžu mluvit o všech těch lžích, co si mezi sebou vyměňujete. O blábolech o výhodách pro Romy, o blábolech o jejich úžasném životě. Jak vy dřete na ně. Nasrat. Nevíte nic.

Jak jsem rostl, situace se začínala měnit. Pořád víc nám všude vysvětlovali, že Romové jsou špatní. Dřív to byl čistý rasismus. Dnes je v tom i hrůza z toho, že skončíte na jejich místě. Pořád je to ale stejná blbost.

Pamatuju, jak nácek napadnul romskýho kluka na mé škole. Jeho romská máma pak nácka honila po škole. Údajně po něm hodila stůl. Nevím, tehdy jsme tomu věřili. Dodneška se mi ta představa líbí. Protože jsem to taky zažíval. Náběhy nácků v tlupě na jednoho Roma. Zkopání v křoví někde daleko od všech. Říkáte tomu cigánská férovka, ale děláte to sami. Posmívání, šikana, nadávky, pohledy...

Je to všechno tak dávno. Teď už je mi devětadvacet a pořád stárnu dál. Celej život v Ústí. A pořád se nic moc nezměnilo. Jen k horšímu. Mohl bych analyzovat, vysvětlovat, poučovat. Snad mi na to vaše vlastní logika dává právo. Ale nechci. Nechci. Chtěl jsem jen trochu vzpomínat. Zmateně vzpomínat, ale takové už vzpomínky jsou. Na to, co bylo.

A popravdě, nevím, co bude dál. Jsem pesimista, nevidím v budoucnu moc naděje. Nevím, jak jsme se dostali, tak kde jsme dnes. Nevím, kde se bere tolik nenávisti. Nevím, jak tohle všechno skončí. Nevím, jak vyřešit všechny problémy. Nevím vlastně nic.

Jen jedinou věc vím jistě.

Vím, na které straně stojím.