Duchcov je jedno z nejkrásnějších měst v republice. Ale je dost pravděpodobné, že jsem jediný, kdo si to myslí. I když znám ještě pár podivínů, kteří jsou na tom možná podobně.

Když jsem se narodil v tamní porodnici (dnes je po ní veta), bylo město obklopeno vesničkami, těžními věžemi a haldami hlušiny. Od podzimu do jara ho halily těžké smogové mlhy, při kterých jste neviděli na krok, v létě smog působil dusivý těžký příkrov.

Doly si postupně braly daň. Mizely vesnice, které si ochotně odhrabávali jejich obyvatelé, sami přistěhovalci, kteří byli ovšem také horníky. A paneláky slibovaly hřejivý luxus. Zmizelo městečko Hrdlovka, osada Pokrok, vesnice Jenišův Újezd. Vzpomínám, jak kousek od nás, v Lipticích, natáčela CBS Na západní frontě klid. Vesnici určenou k zániku obklopily zákopy, domy vypálili, kostel zničili pyrotechnickými efekty. Ve vytvořených kulisách pak Barandov natočil Signum Laudis. Na kole jsme tam posléze jezdili rabovat zapomenuté rekvizity. Zbytky vesničky odhrabala rypadla.

Duchcov jsem vnímal jako rozdělené město. Nahoru od kina, v jeho novější části, jsem se cítil bezpečný. Staré město pro mě představovalo nebezpečí. Kino bylo místo střetů. Mou pětikorunu na lístek mi čas od času sebral s řádnou nakládačkou nějaký starší výrostek. Někdy Cikán, jindy Čech. Když to byl Cikán, pocit ponížení mohla aspoň přebít nenávist. Slovo rasismus snad tehdy v Duchcově nikdo ani neznal, ale žili ho všichni.

Doly si nevybíraly oběti jen v krajině. I když jsme si mysleli, že důlní katastrofy s desítkami mrtvých jako v místních dolech na Dölinger či Nelson jsou již minulostí. Ale lidská hloupost a šlendrián nejsou omezeny časem, ani politickým režimem. Při výbuchu na dole Pluto zemřelo padesát mužů, někteří z Duchcova, z mého okolí.

To jsem se chystal na střední. Už jsem nebyl ušaté torpédo, co se prochrchlává mlhou do školy a pak se bojí opustit školní budovu, protože na něj čeká partička starších blbečků, kteří ho nejspíš zmlátí. A nebyli to Cikáni.

Jako puberťák jsem ještě pořád vnímal město jako rozdělené. Cikánské či česko-cikánské partičky „z Havířské“ byly vždycky připravené se porvat někde v zámecké a nebyl důvod, proč si nechat jejich provokace líbit. Nebo proč je trochu nepopíchnout. Ovšem pokud byl člověk sám, bez kamarádů ochotných se porvat, byla to samozřejmě blbost, které je lepší se obloukem vyhnout.

Horší to ovšem bylo na zábavách v okolních vesnicích či městech. Hlavně kluci z Pokroku a Oseka si mysleli, že všechny holky od nich jsou tu jen pro ně. U oseckých to byla vážně troufalost, protože ti otrapové tam měli nejhezčí děvčata z okolí. Nevím, jak se to přihodilo, ale bylo to tak.

Měl jsem tam svou platonickou lásku. Měla dlouhé vlasy, vozila mě na motorce, jezdila na mé zápasy a jezdili jsme spolu na vandry. Ale chodila s někým jiným. Tancoval jsem s ní na každé zábavě ve Stropníku a pak s kamarádem pod lípou vzdoroval přesile, která nám pěstmi dávala najevo, že na jejich holky si máme nechat zajít chuť. Byla to docela velká bitka, ale v Průboji — barevné noviny do každé rodiny - se o tom nepsalo. Kamarádi se nám smáli, že jsme si nechali dát na budku. Smáli jsme se s nimi a příště už nedovolili, aby se tenhle debakl opakoval. Připadal jsem si jak Hombré.

Cikáni byli předmětem společné nesnášenlivosti. Bylo nás pár, co jsme měli svého „slušného cikána“, ale ti ostatní — prostě odpad. Myslím, že to bylo oboustranné.

Na střední jsem začal boxovat, nejprve v juniorech, později první ligu za Most. Nebyl jsem dobrý boxer, ale byla to legrace. Vlastně tím skončila má divoká léta. Někteří z trenérů, kteří měli na starosti naši divokou partičku, si dobře uvědomovali, že sport nejsou jen medailové výkony, ale také možnost osobního rozvoje. Osobní disciplína, smysl pro čest, přátelství a vzájemná podpora. Ale taky spousta cynických vtipů a kanadských žertíků — někdy na zabití!

Romů tam byla tak třetina, rasové předsudky takřka neexistovaly. Mí dva nejbližší přátelé z oddílu byli Romové. Kromě trenéra, se kterým jsme ještě dlouho po mém odchodu soutěžili, kdo udělá lepší guláš — a vypije víc piva...

Rvačku s Romy jsem pak už zažil jen jednou v Litvínově. Napadli mě tři puberťáci kvůli nějakému nesmyslu. Jeden kolemjdoucí Rom se ke mně po chvíli přidal a nedopadli jsme tak zle. Jinak jsem se porval už jen dvakrát na vojně, když se mě čeští a slovenští mazáci pokusili šikanovat. Klasická ukázka toho, jak si lidé v kritické situaci místo spolupráce dělají navzájem pakárnu, zatímco se vrchnost směje.

Je zajímavé, jak se situace měnila, pokud bílí a cikáni museli spolupracovat. Mystickým zážitkem pro mě bylo čištění uhelného zásobníku v elektrárně v Chemopetrolu, kam jsem nastoupil po vojně a začal se připravovat na parťácké a mistrovské zkoušky.

Jednou jsem se přihlásil jako dobrovolník na noční šichtu, při které se měl vyčistit uhelný zásobník, ve kterém se vznítilo uhlí a přilepilo se na stěny. Na kladce a na laně jsme se tam na střídačku spouštěli a horkou tlakovou vodou se pokoušeli dostat doutnající uhlí ze stěn. Bylo to jako v pekle. Jedovatý dým, horko, vlhko a pára z hadice, jejíž tlaková voda mě reaktivně odrážela od stěn. Lítal jsem po zásobníku jako Foucaultovo kyvadlo a uhlí se odlupovalo jen pomalu.

Ještě s parťákem tam s námi dělali dva cikáni. Otráveně sledovali naše snažení. Mysleli, že větší část šichty prospí, protože po tomhle přesčase pokračovali na ranní. A teď to vypadalo, že se s tím budeme patlat celou noc. Nakonec nám řekli, že to udělají sami. Střídali se po dvakrát delší době než my, a to jen proto, že parťák nechtěl víc riskovat. Za hoďku bylo hotovo.

Stál jsem tam provlhlý a přidušený, všichni se chystali někam zapadnout. Parťák zmizel a ti dva Romové mě úplně samozřejmě pozvali k sobě do buňky, abych tam s nimi přespal do rána. Ráno mi udělali kafe, já si šel odpíchnout a už jsme se nikdy neviděli. Ale ten pocit „bratrství v práci“ byl fakt silný.

Pak východní Němci obsadili západoněmeckou ambasádu, nechali nám v Praze trabanty a pocit, že už bychom teda taky měli něco s tím režimem dělat. V Teplicích se během dalších smogových katastrof konaly první velké a úspěšné demonstrace proti režimu. Příští jaro jsem odešel do Saska, abych si zlepšil němčinu, a pak jsem vystudoval vysokou, na kterou jsem v osmdesátých letech nedostal doporučení. Bývalí komunisté a loajalisté se zatím překabátili, rozdělili si posty a nastartovali cestu směrem k trvalému sestupu.

Duchcov byl v té době průmyslovým městem se sklárnami, strojírenskými podniky, světoznámou keramičkou, potravinářskými firmami. Dnes z toho funguje jen zlomek a to ještě většinou s omezeným provozem. Některým místním se sice podařilo vybudovat si úspěšné podnikání, mnoho ale mělo smůlu. Nejvíce ti, kteří neměli dobré vzdělání, jejichž podniky zavřeli a další je nevzali. Nezaměstnanost je na dvanácti procentech. Nejhůře to dopadlo na Romy a je naprosto nepodstatné, kdo za to může. Důležité je, že řešení nehledal nikdo.

Místo podpory místní ekonomiky zastupitelstvo nechalo v centru postavit dva supermarkety.

Řešení nehledala ani současná starostka, která to nakonec přiznala na protiromské demonstraci po násilném incidentu. „Sešli jsme se dnes v Duchcově poprvé,“ řekl jeden ze svolavatelů a skoro měl pravdu. Bohužel se sešli dost pozdě. „Žádný z nás by nezůstal v zemi, kde bychom byli utlačováni, tak proč neodejdou oni?“ a: „Nikdo nepamatuje takové násilí,“ říkal vedle jiných klišé, které lze snad omluvit neznalostí a mládím, ale spolu s dalšími provoláními mají takovéhle řeči ke konstruktivnímu přístupu hodně daleko.

Vedení města selhalo, když odmítlo spolupracovat s Agenturou pro sociální začleňování. Jejich návrhy nebyly nijak převratné, protože to se od státních institucí ani většiny nevládních organizací nedá u nás čekat. Byly dokonce natolik standardní, že většinu z nich, včetně zřízení dnes módní sociální firmy, nalezneme v materiálu, který si Duchcov zpracoval sám a schválil již v roce 2009. Nese hrdý název První komunitní plán rozvoje sociálních a souvisejících služeb města Duchcova na roky 2010-2013. Ke komunitní práci to má daleko, ale rozhodně to byl dobrý začátek. A špatný konec.

Po třech letech, kdy na jeho naplňování město kašlalo, se zastupitelé i mnoho Duchcováků chovají jako ty nejhorší pověstné socky a místo toho, aby převzali odpovědnost a konstruktivní aktivitu do svých rukou, volají na stát: „Státe, udělej to za nás, ale abychom se v tom nemuseli moc angažovat!“

Agentura mohla pomoci se sháněním peněz i s řízením projektů. Prospěch by to přineslo všem. Volnočasové aktivity dostupné pro všechny, nějaké ty stavební a dodavatelské zakázky, pár pracovních míst. A peníze pro městskou kasu. Jenže ta představa, že je to pro tu chátru! Než aby měl soused prase, ať to moje raději chcípne...

A to je problém Duchcova, stejně jako téhle země. Stěžovat si na druhé, hledat chybu u těch, na které si ještě můžeme troufnout. Třást se a klanět před zloději a podvodníky nad námi.

Základní problém tohoto státu rozhodně není pár rvaček a drobná kriminalita, ale rostoucí zbídačování, frustrace, rozkrádání a korupce ve velkém. Jedinou šancí zůstává, že se lidé dají dohromady, a začnou spolu pracovat na změně. Ne mlátit prázdnou slámu na schůzích či demonstracích a sepisovat za drahé peníze studie, na které stejně každý kašle.

Nikdo to nevyřeší za nás, nikdo to nevyřeší za Duchcováky, nikdo to nevyřeší ani za Romy.

Destrukce, násilí, rozdělení a rasová nesnášenlivost patří v mých vzpomínkách k mládí na severu Čech. Ale jsem tam odtud a zůstávám lokálpatriotem. Nelze jinak, jak by řekl O’Henry. Ještě tam najdete zapomenuté památky na světlé i temné okamžiky naší minulosti, lidi, kteří se nesebrali a neodešli, ale snaží se přežít, a dokonce i něco budovat. Písmáky v zastupitelstvu a divoké básníky v domácnosti, kteří kromě zajímavých historických dílek a básní vydávají zoufale nablblá prohlášení. Rváče, co se perou, i když jsou sami se ženou, prosící aby se nenechali vyprovokovat. Lehce zamlžené městečko mezi Krušnými horami a Českým středohořím.

A mohlo by to být lepší. Dokud si ovšem duchcovští neuvědomí, že jsou všichni na jedné lodi, s ničím nehnou. Ale to neplatí jen pro můj rodný Duchcov.