Místo míru výstražné granáty a slzný plyn

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková nečekala, že se situace v Českých Budějovicích tak zvrtne. Nejdůležitější je podle ní komunikace, aby i nespokojená většina měla prostor, kde si to ventiluje. Výsledek ale může být opačný.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková nečekala, že se situace v Českých Budějovicích tak zvrtne. Nejdůležitější je podle ní komunikace, aby i nespokojená většina měla prostor, kde si to ventiluje. Výsledek ale může být opačný.

Podle expertů pouliční válka, která v Českých Budějovicích vzplála z protiromské demonstrace, byla očekávatelná. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková míní, že jde o každoročně se opakující jev, kdy počátkem léta začnou Romové žít jinak – totiž hlavně na ulici: „Nečekala jsem, že se to tak zvrtne. Je to závažné.“ Paní Šimůnková se diví, my nikoli. Sociální nepokoje rasové povahy už nejsou vázány pouze na oblasti s největší nezaměstnaností, která postihuje i nás bílé, protože nezaměstnatelnost či spíše nezaměstnávání Romů je rozšířeno po celé republice. Což je stav ještě horší, svědčící o zvláštním, vládou nevyhlášeném celonárodním režimu „Romové bez práce“.

Na pracovním stole mám papírek s adresou a telefonním číslem na Roma, jenž s kolegy sobě rovnými provádí výkopové a jednodušší stavební práce. Jsou to pracovití a spolehliví lidé, osvědčili se nám. S náležitým dobrozdáním v té věci je doporučuji možným zájemcům, ale to má právě záporný účinek, čemuž se mladý Rom zasmál řka, že na vyjednávání kšeftů mají jednoho bílého; a kšeft se povětšině zdaří jen tehdy, když zákazník o jejich romské podstatě naopak nic neví. Pak se sice diví, když je vidí, ale oni smlouvu už mají v kapse a dílo jim utěšeně roste, tak jaké cavyky.

Násilí a nepokoje rasové povahy se mohou rozhořet kdekoli, kde je početnější komunita Romů. Jak se vynořili ze svých přelidněných příbytků ghettovitě situovaných, v nichž přečkali zimu, objevují se více mezi námi, sdílí s námi společný veřejný prostor, což může vyvolávat konflikty (jako například v Českých Budějovicích), protože vzájemnému soužití odvykáme. Posud všechna tak zvaně úspěšnější (protože pro nás účinnější) řešení tak zvané romské otázky se zakládají – zjednodušeně řečeno – na oddělování nás od nich, spíše jich od nás.

Už nejde o to, aby se náležitě chovali, ale abychom v rámci prevence s nimi raději nic neměli, ještě lépe - ani je neviděli. Vono vlastně i těm cikánům může bejt líp, když jsou někde zalezlí. Ještě kdyby si tak pro ty svý dávky chodili do nějaký mrtvý schránky, jako se malomocným předávalo jídlo, a necourali nám po úřadech. Nechci nás kardinálně podezírat, ale onen vehementně deklarovaný požadavek, že když se budou chovat jako my, tak nikdo proti nim nic…. no, oni to ale budou vždycky Romové, viďte.

Sami si za to můžou! Jakou firmu si vybudovali, takovou mají! – zní hromově a podobný hlas sílí také v našem městečku, už ho slýchám denně. Což mimochodem svědčí o tom, že ani v našem městečku jsem v té věci mnoho neudělal a příliš se nic nezlepšilo. Jenom se nám podařilo díky kolegům sociálním demokratům zamezit plánovanému prodeji obecních holobytů, čímž tamní obyvatelé (většinou Romové) nepadli do osidel bytové lichvy. Někoho se podařilo zaměstnat v úklidové četě města v rámci veřejně prospěšných prací. Snažíme se v souladu s omezenými možnostmi městského rozpočtu (a omezenou vůlí zastupitelů) vyměnit trouchnivějící okna holobytové budovy, velice odflákle postavené, kde plesniví zdi, zvláště když v zimě obyvatelé z úsporných důvodů nevětrají. Bydlení je to lidsky nepříliš důstojné, leč…

A já jsem pozdvihl hlas na asi dvacetiletého Roma, když vyřvával, že takovej strašnej barák by se měl zbourat, zapálit. (Myslel, že by měli dostat nové byty.) Ba křičel jsem, že je blbeček, když mluví jako skinhead. Jak se říká, ujeli mi nervy a hned se do mě dali: až posud si mysleli, že jsem na jejich straně. Nyní vidí, že to byla jenom přetvářka. Nakonec jsme se domluvili, co udělají na jakéms takéms zvelebení domu oni, a co město, a do kdy to bude. A to je do 1. července a já jdu zítra zkontrolovat, kdo jak dodržel slovo – v rámci naší vzájemnosti. Ach jo.

Po mém incidentu mě pracovnice sociálního odboru upozornila, že znám a umím se pohybovat v prostředí tzv. starých Romů, kteří pomoc v nouzi přijímají s vděčností. Mnozí z nové generace už výdobytky, které člověk získává (a má získávat) prací, nárokují jako kompenzaci za snědou pleť, jež je v našem prostředí trvale znevýhodňuje a v horším případě jim působí utrpení, takže proč by ještě ke všemu měli pracovat, že.

Sebekriticky přiznávám, že v záležitosti vzájemného soužití s Romy jsem daleko více neužitečně (a často vůči čtenářům i nasíravě) napsal do Referenda, než skutečně vykonal. Podobně, ba možná hůře je na tom zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková, když říká: „Nejdůležitější je komunikace. I s tou nespokojenu většinou. Stačí udělat slyšení a dát jim prostor, ať to ventilují.“

Ne, to opravdu nestačí. Dokonce to může být nebezpečné ve chvíli, kdy do takového „slyšení“ vstupují radikálové. Jako ostatně vstoupili i v Českých Budějovicích na sídlišti Máj do happeningu romských obyvatel, kteří tak chtěli uklidnit emoce, nepatřičně rozdmýchané incidentem na pískovišti, kdy romský chlapec údajně napadl bílé dítě, kterého se zastala jeho těhotná matka, kterou napadla další matka… Pouliční válka.

Od nové vlády bychom měli očekávat účinný program na obnovu mírového soužití obou etnik.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.