Tak trochu ve stínu ofenzívy ozbrojenců organizace ISIS v chaosem zmítaném Iráku proběhla českými médii zpráva o pokusu islámských radikálů ovládnout státní školy v druhém největším britském městě Birminghamu. Podle všeho se jedná o předem promyšlenou a organizovanou kampaň ze strany radikálních muslimských skupin.

Trojský kůň Evropy

V rámci tzv. operace Trojský kůň prostřednictvím Rad guvernérů školy tvořených z rodičů žáků dosazovali ve školách ředitele, rušili předměty, které podle jejich názoru odporují islámu, jako hudební výchovu, umělecké předměty vůbec či tělocvik.

Podle inspektorů z britské školní inspekce Ofsted vládla ve školách atmosféra strachu a zastrašování, nemuslimské ženy byly označovány za bílé prostitutky, na vyučování byli zváni agitátoři Tálibánu. Žákům bylo zakázáno slavit Vánoce a Velikonoce.

Tolik výběr z novinových zpráv o dění na birminghamských školách, které zaplnily britské deníky a něco z nich prosáklo i do českých médií. Ta ovšem v těchto dnech spíš informují o tom, jak ministr zahraničí Zaorálek vysvětloval diplomatům arabských zemí výroky prezidenta Zemana, že krvavé činy islámských radikálů vyplývají ze samé podstaty islámské ideologie.

Pokud se zprávy britské školní inspekce zakládají na pravdě a pokud se podobné případy budou v evropských zemích se silnými muslimskými menšinami opakovat, neznamená to nic jiného než potvrzení toho, že frontovou linií boje proti islámskému fanatismu dnes není jen Sýrie či Irák, ale i sama Evropa.

↗

V řadě islámských zemí je hudba nejen součástí školních kurikul, ale je dokonce podporována. Foto en.wikipedia.org

Jak se dalo čekat, ozvali se současní či bývalí britští politici a nešetřili výmluvnými slovy o potřebě daleko víc zdůrazňovat „britské hodnoty“ svobody, demokracie a tolerance a být v jejich prosazování silnější, slovy premiéra Camerona „svalnatější“. Nic proti tomu. Potíž je v tom, když podobně mluví například někdejší premiér Tony Blair, který svou neochvějnou a dodnes obhajovanou podporou americké invaze do Iráku ve výsledku vítěznému tažení islámského fanatismu napomohl tak jako málokdo jiný.

Hudba jako nepřítel islámu?

Zákaz hudební výuky, odmítnutí hudby snad víc než cokoli jiného symbolicky vyjadřuje sílu a hloubku kulturního střetu, který události na britských školách dokládají. Hudba byla od samých počátků v dobrém i ve zlém neodmyslitelnou součástí Evropy a její duše, společnou všem náboženstvím a církvím, ideologiím a režimům. Hudba zněla na bohoslužbách, přehlídkách vojsk, demonstracích a protestních shromážděních. Jen zlí lidé neznají žádné písně, říká jedno německé přísloví.

Stojí za to pokusit se o letmý přehled toho, jak je na tom se školní výukou hudby islámský svět. Nikoli překvapivě, zcela zakázána je hudební výuka ve školách v Saúdské Arábii. Není ani předmětem studia na univerzitách. V saúdskoarabské společnosti přesto není hudba zcela nepřítomná, existují organizace pečující o tradice arabské hudby a umění.

Jak je na tom hlavní konkurent Saúdské Arábie, šíitský Írán? V roce 2010 zakázal výuku hudby i na soukromých školách — na těch veřejných byla zapovězená již předtím. Hraní na hudební nástroje podle zástupce ministerstva školství odporuje hodnotám islámu. Bohatá hudební kultura Persie a Íránu se, zdá se, dostala do rukou špatných správců.

V Pákistánu hudební, stejně jako výtvarná výchova ve veřejných školách, tvořících zhruba 85 % všech škol, zcela chybí. V nějaké formě se provozuje pouze ve školách privátních. V zemi s bohatou a rozmanitou hudební tradicí samozřejmě múza hudby Euterpé zcela nemlčí; jen je zřejmě považována za neislámskou a proto vypovězena ze školních tříd.

Svět islámu je nicméně velký a rozmanitý, a v řadě zemí je hudba nejen součástí školních kurikul, ale je naopak podporována, ať již ve formě tradiční, například arabské hudby, či západní vážné hudby, tak je tomu například v Jordánsku, v severoafrických zemích či třeba v Indonésii.

Ve většinově muslimském Mali, v hudebním světě proslulém jmény jako Ali Farka Touré, Salif Keita, Oumou Sangaré či Tinariwen, se v loňském roce radikální islamisté pokusili silné kořeny hudební tradice západoafrické pouštní země zlikvidovat.

Evropské hodnoty a jak za ně bojovat

Fanatický islamismus je jednou z nejvážnějších hrozeb dneška a to nejhorší, co by se dalo dělat, by bylo ji obcházet nebo zlehčovat. Téměř paralelně se odehrávající události v Iráku a Sýrii na jedné straně a v Británii na straně druhé ukazují, že je ve skutečnosti jen jedno velké propojené dějiště: tak jako militantní muslimové ze západoevropských zemí dnes odcházejí bojovat svou křižáckou válku do Levanty, radikální ideje volně proudí z náboženských škol na Arabském poloostrově a šíří se do Evropy.

Není tak těžké upozornit na problém a uvědomit si jeho závažnost, i když ani to není ničím samozřejmým. Mnohem těžší je nacházet skutečná řešení, dosáhnout pro ně podpory a zajistit, aby se jejich uskutečňování nezvrhlo ve svůj pravý opak.

Vrátíme-li se k britským školám, konkrétním řešením by mohlo být lépe kontrolovat stav škol a dodržování osnov, umět si vynutit, aby například hudební či umělecká výuka — tak jako vždy — byla povinným předmětem. To bude možná malý, ale důležitý počin.

Problémy vycházející ze soužití s početnými muslimskými menšinami v západní Evropě nemají žádné jednoduché, definitivní řešení, protože jakékoli „konečné řešení“ by skoncovalo především se samotnou Evropou a jejími hodnotami.

Není jiná cesta než sled jednotlivých, praktických a do konkrétního kontextu zasazených kroků. A k tomu je nutné dobré, zevrubné a nezjednodušené poznání, počítající s rozmanitostí a umějící dobře rozlišovat.

My Evropané bychom si snad z dnešní hrozivé islamistické ofenzívy mohli vzít poučení v tom, že ne pyšné a nadřazené vnucování „západních hodnot“ svobody a demokracie druhým (často jen zastírající jiné, mocenskopolitické či zištné motivy), ale důsledný boj za vlastní hodnoty na své, již, jak se zdá, vyčerpané a úrodnost ztrácející půdě je to, co nám může pomoci získat si skutečnou úctu a respekt. A také udělat něco pro svou duši.