Českému antiislamismu se dostalo významné podpory z Hradu, když se prezident Zeman nechal slyšet, že je pro další integraci Evropy a pro vstup Česka do eurozóny, ale zároveň se vyslovil proti přijetí Turecka do Unie. Podle všeho nejde o Turecko samotné, nýbrž o vztah k islámu, který Miloš Zeman několikrát projevil za dřívějšího politického působení i v době čekání na politickou resuscitaci.

Obyvatelé Česka neřeší problém soužití s významnou islámskou menšinou jako Francie, jejíž koloniální politika umožňovala volný pohyb francouzských občanů mezi dnešním francouzským územím a jejími tehdejšími zámořskými departementy a výsledkem je možná až kolem 6 milionů muslimů (přesně se to neví, protože Francie statistiku náboženské příslušnosti obyvatel nevede). Neměli jsme ani problém Německa, kterému po válce chyběly ruce padlých a zajatých (ze sovětského zajetí se vraceli až v polovině padesátých let) a nahrazovalo je pracovníky pozvanými z Balkánu a hlavně z Turecka. Počet muslimů u nás podle posledního sčítání lidu činí něco přes 0,3 ‰ obyvatel ČR včetně zde trvale žijících přistěhovalců, slovy tři desetiny promile.

Standardní podobou antiislamismu je náboženská zášť. Muslimové prý neuctívají Boha, nýbrž pouštního démona Alláha. To, že se v naukách o Bohu poněkud liší od křesťanského mainstreamu, má znamenat, že jde o boha jiného, jak jinak než falešného. Zvláštní podobou antiislamismu je jev, jehož název nezasvěceným zní překvapivě: křesťanský sionismus. Zatímco Židé obvykle respektují mimořádnou blízkost islámu a historicky se obě náboženství zajímavě proplétala, křesťanští sionisté podporují Židy, ovšem jen Židy žijící v Izraeli nebo ty, u nichž je šance, že se tam přestěhují, a tato podpora zahrnuje radikální (zatím jen slovní) útoky na islám. Bohužel někteří židovští činitelé přehlížejí, že mají ve scénáři křesťanských sionistů roli, která by pro ně neměla být přijatelná. Až se shromáždí v Izraeli, stanou se prý křesťany. Neříká se jim to otevřeně, ale jejich hromadná konverze je v záloze.

Přátelství křesťanů se Židy bez ohledu na jejich vztah ke dnešnímu státu Izrael a nikoli proti muslimům podporuje jiná část křesťanského spektra. U nás ji ztělesňuje Společnost křesťanů a Židů, v celosvětovém měřítku International Council of Christians and Jews, jehož je zmíněná česká společnost jednou z 36 lokálních organizací. Židovským inspirátorem této iniciativy byl Martin Buber.

Pozoruhodným jevem je antiislamismus se sekulárními a liberálními kořeny. To bude zřejmě případ Miloše Zemana. Shledávají u muslimů, v zemích, kde islám převládá i v islámských menšinových komunitách v západních zemích porušování lidských práv. Mají za to, že to není jen nějaká dobová nebo místní deviace a že základ je již v Koránu. Mají sbírky citací z normativní knihy islámu. Nepotřebují ji číst. Citace samy muslimy usvědčují, že se musí k ženám chovat násilně, že musí nemuslimy násilně obracet na islám a podobně.

Výtky liberálů na adresu islámu mají reálné jádro. Opravdu se mezi muslimy vyskytuje fundamentalismus přerůstající někdy ve fanatismus a ve spojení s politikou v extremismus a terorismus, který je právem sledován a potírán mocenskými orgány západních států. Popření rovnosti mužů a žen některými muslimy a některými islámskými organizacemi je třeba jasně odsoudit. Jenže sami muslimové, konkrétně Federace islámských organizací v Evropě publikovala Chartu evropských muslimů, v níž se k tomuto tématu v článku 7 říká:

Islám vyzývá k rovnosti mezi muži a ženami v rámci lidské důstojnosti a vzájemné úcty a za vyrovnaný život považuje takový, ve kterém se v harmonickém vztahu vzájemně doplňují muž se ženou. Jednoznačně odmítá veškeré názory a praktiky, které poškozují ženy, nebo je připravují o jejich zákonná práva, bez ohledu na tradice a zvyky některých muslimů. Islám naopak potvrzuje nezastupitelnou roli žen ve společnosti a zásadně se staví proti využívání žen a zacházení s nimi jako s pouhým objektem touhy.

Vztah k politické skutečnosti vyjadřuje čl. 12 jmenované Charty těmito slovy: S využitím porady (šúrá) a s ohledem k lidským zkušenostem ve sféře politické, zákonodárné a ústavní, islám potvrzuje demokratické zásady založené na pluralismu, svobodě výběru politických institucí a pokojného střídání u moci.

Liberální kritici islámu si všímají jen jedné jeho podoby a ignorují jeho mírumilovnou část. Podobné nectnosti jako u konzervativních muslimů najdeme ostatně i v jiných náboženstvích téže monoteistické tradice a částečně i v náboženstvích kulturně vzdálenějších, jako je hinduismus a islám. Stejně jako v Koránu, najdeme i v Bibli texty vyznívající krutě a násilně. Biblickými pokyny se odůvodňovaly v minulých staletích náboženské války a pronásledování údajných heretiků a čarodějnic (případně i čarodějů). Mojžíš mimo jiné říká Izraelcům: Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, … Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté…(Dt 7, 1,2). Míst vybízejících k zabíjení mužů a žen, mladíků a starců je v Bibli hodně.

Nelze zapřít, že v náboženstvích je krutý a nelidský potenciál. V monoteistických náboženstvích platí návaznost: jeden Bůh — jedna pravda — jedna lidská reprezentace jediného Boha a jediné pravdy. To je zárodek každé náboženské výlučnosti a nesnášenlivosti k lidem nenáboženským nebo jinak náboženským. Krom toho víceméně každé náboženství znevažuje člověka a jeho svět. Vše lidské a pozemské je pokažené, hříšné a podléhající klatbě nebo beznadějně zapletené do nekončícího koloběhu nevědomosti a touhy. Vysvobození je na druhém břehu. Tuto naši skutečnost nutno opustit. Má-li být Bůh náležitě oslaven, musí být člověk pokořen. Má-li člověk prozřít k buddhovství, musí poznat, že vše zde je prázdné, pomíjivé a způsobující utrpení.

Je však rovněž důležité, co s těmito násilnými aspekty náboženských pramenných textů a náboženských tradic činí náboženství v dalších dějinách dodnes. Zdá se pravděpodobné, že bojovná rétorika Bhagavadgíty, významného pramenného textu indických tradic, má symbolický význam. Významný proud interpretuje válku Pánduovců a Kúruovců jako duchovní boj v nitru. Kršna povzbuzuje Ardžunu, který váhá zabíjet své příbuzné mezi bojovníky nepřátelské strany, k boji, ale hned pokračuje poučením, že duch nemůže být usmrcen a nemůže usmrtit. Ve druhém zpěvu mu dál říká: Člověk s pravou moudrostí odvrhuje od sebe všechnu žádostivost, kterou jeho mysl rozdmýchává, a nachází uspokojení ve skutečném Já, v čistém duchu. Jeho srdce není dotčeno nepřátelstvím ani neprahne po štěstí. Takový člověk je oproštěn od žádostí, strachu a hněvu. Takový člověk je vpravdě mudrcem, jehož mysl došla pokoje. (verše 55 a 56)

Věrně se Bible drželo mimo jiné i mírumilovné křesťanské hnutí zrozené u nás, Jednota bratrská, totéž platí o dalších směrech křesťanství ve světě (mennonité, hutterité, luterští pietisté, křesťanští hermetici a unitáři, Společnost přátel). Stejně tak je nutno si všimnout proudu islámské tradice, který vykládá Korán v humanistickém smyslu. Nic nenasvědčuje tomu, že islám lépe reprezentují krvelační extremisté než ušlechtilí učenci a mystici, pro něž je islám náboženstvím pokoje a spočinutí u Boha.

Je třeba uznat roli pluralitního demokratického státu, který v náboženstvích podporuje vše mírumilovné a inspirativní a potlačuje jejich násilné tendence. Možná to sekulární instituce nečiní zvenčí. Sekularismus sám totiž není zárukou tolerance, respektu a spolupráce. Má rovněž své fundamentalistické a násilně prosazované podoby. Spíše je světský humanismus promítnutím náboženského humanismu do praxe. Turecký islámský učitel Fetullah Gülen vychází z mystické tradice Džaláleddína Balchí Rúmího a zároveň pokládá turecký sekulární stát za dobrou reprezentaci islámu. Je znám svou podporou demokracie, vědy, dialogu a nenásilí.

Český a vůbec západní antiislamismus si chce všímat nebezpečných možností islámu a chce za ně muslimy trestat. Lze v něm rozpoznat nedůvěru k náboženství a kultuře se semitskými kořeny. Antijudaismus je starší formou tohoto odporu, dnešní antiislamismus je novou formou. Zatímco dřívější forma antisemitismu vedla k otřesnému pokusu o vybití židovského společenství, směřuje jeho současná forma programově ke zničující válce civilizací. Je však malá naděje, že dialog se přece jen prosadí.