Chci přispět X

Únos, který vyplavil na povrch to nejhorší v nás

Reakce českých médií a sociálních sítí na únos dvou českých cestovatelek v Pákistánu odkrývají klubko našich kulturních stereotypů; vlně xenofobie a sexismu vévodí článek Jiřího X. Doležala v Reflexu.

Vzpomínka cestovatele na kamenitou poušť Balúčistánu se zdá být z úplně jiného světa, než toho, v němž se dnes soutěží o nejvíce xenofobní, šovinistický či sexistický výrok na téma unesených cestovatelek. Proč se kolektivní nevědomí české společnosti tak vyděšeně bouří právě v téhle souvislosti?

V létě 2009 jsem s přáteli cestoval na starém britském motocyklu z Indie do Prahy. Protože vjezd s jakýmkoli vozidlem do Číny je téměř nemožný a Afghánistánu jsme se chtěli vyhnout, vydali jsme se jako drtivá většina cestovatelů po jediné zbývající cestě, náhorní planinou Balúčistánu z Kvéty do íránského Zahedánu. Místa, o nichž Jiří X. Doležal píše jako o „děsivém pásu islámu,“ který nesdílí „křesťanské hodnoty jako pohostinnost a vstřícnost k cizincům,“ vypadají při pohledu zevnitř docela jinak.

Předně, na cestách po Evropě ani jinde ve světě jsem se nikdy nesetkal s takovou mírou pohostinnosti, jako v Pákistánu. Ochota zdejších lidí, bez ohledu na etnickou, sociální či náboženskou příslušnost, překvapuje i poutníky, které už jinde mnohokrát někdo pozval ke stolu. Postupně jsme večeřeli s bývalým předsedou parlamentu, policejními veliteli, celními úředníky, farmáři i obyčejnými klempíři, přespávali v nabídnutých zahradách, domech, policejních stanicích. Od Paňdžábu po Balúčistán jsme nepotkali jediného člověka, který by nám okamžitě nenabízel pomoc jakéhokoli druhu.

V Kvétě, hlavním městě Balúčistánu, kam po invazi do Afghánistánu ukryla řada Talibánců své rodiny, nás na večeři pozval velitel tamní policejní stanice. Protože jsme z naivní zdvořilosti pochválili vynikající kuchyni paňdžábskou, vyslal okamžitě své podřízené pro nejlepší jídlo v Kvétě. Hlavním diskusním tématem večera byla bezpečnost při cestách – přestože v té době byly únosy či napadení zahraničních turistů velmi vzácné (i dnes se pohybují v jednotkách případů ročně, ač počet od roku 2012 významně roste), snaha úřadů o zajištění bezpečnosti cizinců byla viditelně intenzivní, často až nepříjemně.

Vojenské konvoje, případně ozbrojené doprovody, které úřady turistům zajišťují, naopak profesionálové – například Lékaři bez hranic – často odmítají, neboť přitahují nevítanou pozornost. Naprostá většina únosů v oblasti je totiž namířena proti samotným Pákistáncům, zejména příslušníkům etnických menšin. Jednotky unesených cizinců ročně nejsou při jejich celkovém počtu v zemi rozhodně zanedbatelné číslo, cesta regionem představuje značné bezpečnostní riziko, na které Ministerstvo zahraničních věcí zcela správně upozorňuje. Na druhé straně, nejde o situaci, která by vyvolala odchod zahraničních pracovníků ze země či uzavření hranic.

Riskantních podniků, do kterých se lze pustit, je celá řada, a cesta Pákistánem ani dnes – kdy určitě nejde o procházku parkem – neznamená sebevražednou misi. Proč tedy zrovna cesta dvou českých žen zvedla tak intenzivní vlnu kategorických reakcí? Pravděpodobně proto, že topos odlehlé asijské pustiny obývané muslimy zahalenými v šátku dráždí naše xenofobní já víc, než všechny ostatní. Řada Pákistánců si uvědomuje, že jejich region představuje v očích celého světa dokonalý antipod západní civilizace, nedobytnou hornatou tvrz islámského fundamentalismu.

Nejvystrašeněji to shrnuje v úvodu svého textu právě Doležal: „Vždycky, když se dozvídám detaily únosu turistů někde v nějaké odlehlé lokalitě stranou civilizace, doléhají na mne mrákoty. Už několikrát v životě jsem v odlehlých destinacích islámského vyznání a stranou civilizace byl.“ Opakovaný obraz „odlehlé destinace“, která je „stranou civilizace“, vyvolává z hloubky kolektivního nevědomí strach z toho, co leží za hranicí našeho světa, za slavnou limes Římské říše, která odděluje svět rozumu a světla od neohraničeného území barbarské vášně a tmy. K překročení této hranice v naší mysli slouží i její překročení ve fyzickém smyslu – a návštěva tuniského přímořského letoviska takovým překročením není.

Pozoruhodné jsou i sexistické poznámky o „sluníčkových holkách“, kterým vyděšená duše psychologa Doležala přezíravě radí, že ve státech, které „nejsou civilizované“, nemají co pohledávat. Pokud by Doležalovy poznámky reprezentovaly většinový názor, bylo by ke zvážení, která z civilizací přiznává ženě podřadnější úlohu. Šovinismus valné většiny reakcí na diskusních fórech a sociálních sítích přesvědčivě ukazuje, že obraz nepřítele, jehož nikdo z nás nikdy neviděl, nosíme především v sobě, a kreslí jej náš strach z cizího. Nemusíme se totiž nutně vydávat na cestu Balúčistánem, ale neměli bychom se bát vlastních stínů.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Lepenka

Michal Špína - komparatista

ano, Středa, 20.Března 2013, 18:06:42

presne tak. Vyraz „destinace“ je krome toho, co pise autor, jako vystrizeny z katalogu cestovni kancelare nebo kursu managementu cestovniho ruchu; oboji miva s cestovanim malo spolecneho.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.