Malala Júsufzai a nelidé z evropského Talibanu

Na příběhu čtrnáctileté pákistánské dívky lze dobře pozorovat projevy islamistického fanatismu, ale i náš začasté povrchní a paušalizující pohled na muslimy i na afgánskou a pákistánskou každodenní realitu.

Na příběhu čtrnáctileté pákistánské dívky Malaly Júsufzai, kterou chtěl zavraždit Taliban, protože usiluje o právo dívek, žen na vzdělání, lze dobře pozorovat projevy islamistického fanatismu. Ale i náš začasté povrchní a paušalizující pohled na muslimy i na afgánskou a pákistánskou každodenní realitu. Je proto dobré si uvědomit, že takových příběhů se v obou těchto zemích odehrává mnoho.

Fanatik střelil Malalu do hlavy a do krku. Zabít se mu ji nepovedlo, dívka se nyní zotavuje v Británii a chce ve svém úsilí pokračovat. K útoku se přihlásil Taliban, jehož praktiky dívka popisovala ve svém deníku, který zveřejňovala BBC. Otec, který je učitelem, odmalinka Malalu vychovával v tom, že i dívky mají právo na vzdělání. Za dcerou stojí i po pokusu o její zavraždění, je na ni hrdý a bude ji v jejím úsilí i nadále podporovat.

Další výhrůžky
Fundamentalisté nyní veřejně vyhrožují další pákistánské dívce. Jak informovala Česká televize, Hina Chan od svých 13 let propaguje právo žen na vzdělání. Nyní se strachuje o život. Taliban jí hrozí zabitím stejně jako Malale. „Od okamžiku, kdy mi začali vyhrožovat, nemůžu chodit do školy, nemůžu opouštět domov, dokonce ani na trh nezajdu,“ říká Hina.

Několik dní před atentátem na Malalu se na vratech jejího domu na předměstí Islámábádu objevil rudý křížek. Hinini rodiče ho smyli, ale o týden později tam byl znovu. Následoval výhrůžný telefonát, který odstranil veškeré pochyby. Rodina poté požádala pákistánskou vládu o ochranu.

Rodina Hiny Chan se poprvé stala terčem pozornosti ozbrojenců v roce 2006. Hinina matka organizovala výstavu tradičních řemesel. Z prodeje děl měl být financován program pro zvýšení zaměstnanosti žen a školicí centrum pro ženy. V konzervativní oblasti, kde se předpokládá, že ženy a dívky budou zůstávat doma, se tato myšlenka nelíbila. Během několika dní visely na domě Chanových plakáty odsuzující rodinu, která povzbuzuje ženy k práci. Pokud zůstanete, budete do 24 hodin mrtví...

Výhrůžky vůči rodině se stupňovaly, když se regionem v roce 2007 přehnal Taliban. Chanovi uprchli do metropole Islámábádu o rok později, když je místní policejní šéf varoval, že pokud zůstanou, do 24 hodin je smrt nemine. V hlavním městě Hina přitáhla zájem veřejnosti, když na tiskové konferenci kritizovala "talibanizaci" Pákistánu, jíž padly za oběť stovky škol a která zabránila milionům dívek získat náležité vzdělání.

Nyní 17letá Hina zdůrazňuje, že nic nezastaví její kampaň a že se modlí za Malalino uzdravení. „Vzdělání dívek je příliš důležité, než aby to mohl člověk vzdát Od začátku jsme znali rizika a jen doufáme, že útok na Malalu a vůči mně obrátí více lidí proti extremistům a donutí vládu jednat,“ prohlásila Hina. Tolik informace ČT.

Blízký příběh
Ten příběh je nám blízký, protože se v něm vypráví o odvážných dívkách a jejich rodinách, kterým jde o prosazení dobré věci i za cenu vlastního smrtelného ohrožení. A, zdůrazňuji, že zrovnoprávnění žen a mužů není dobré jen kvůli tomu, že v naší kultuře k tomu sice klopotně, přesto však směřujeme. Toto právo v Pákistánu a v Afghánistánu samozřejmě nevyžadují zdaleka všichni, ale jde o pozitivní trend, který je - alespoň momentálně - na vzestupu. Po útoku se za Malalu žáci ve školách hromadně modlili, proti Talibanu protestovali lidé na náměstích, v Karáčí a dalších městech se demonstrací účastnily desetitisíce lidí.

Náboženský fanatismus
Taliban znovu, pokolikáté už, prokázal, že je hnutím náboženských fanatiků, které vlastní životní postoj zcela odlidštil. Mám na mysli odlidštění ve smyslu ztráty toho dobrého, co v člověku je. Navzdory mravním relativistům, kteří se na sklonku moderní doby rozmáhají jako hřiby po atomovém dešti, si uvědomujeme, že dobro, právě tak jako zlo, se skrývá v každém v nás, a že je lze rozpoznat a od sebe oddělit. Přičemž příklon k dobru, byť třeba i jen deklarovaný, pokládáme za přirozenější a pro nás přijatelnější, z mravního a společenského záběru. Až na výjimky i vrah (zloděj) ví, že dělá špatnou věc.

Náboženskému fanatikovi zbylo z toho, co v člověku třímá, jen to zlé, protože svou dobrou část směnil za soubor „jedině správných a pravdivých“ (fundamentalistických) pravidel. A protože velká část společnosti jeho výklad nepřijímá, prosazuje jej i silou, za jakoukoli cenu, jelikož vlastní přesvědčení je mu mnohem vzácnější než lidský život. Vražda není pro fanatiky vraždou, ale součástí nápravy světa. Při naší přilnavosti k symbolice bychom Talibance mohli označit za hyeny či krysy, nikoli za lidi, kdybychom nevěděli, že ta zvířata se chovají „lidštěji“ než oni.

Naše problémy
Problém, náš problém, spočívá v několika rovinách. Hovoříme mnohdy o islámu a muslimech jako bychom sami byli lepší, jako by ti „naši“ (náboženští) fanatici byli jaksi prímovější než ti „jejich“. Neuvědomuje si vždy, či ne dostatečně, že podstata problému nespočívá pouze v interpretaci náboženství, včetně těch náhradních (komunismus, nacismus, jiné ideologie tohoto typu), ale především ve fanatismu jako takovém.

Evropané se sklonem k fanatismu nejsou o nic lepší, než ti asijští. U nás stejným způsobem jako islamisté přemýšleli fanatici stejného rázu, jen s jinou záminkou: kvůli „třídnímu boji“ či „čistotě rasy“ umíraly desítky milionů nevinných lidí. A není to zase tak dlouho, kdy přestali vládnout našimi životy, takže se nemůžeme před celým světem přezíravě chlubit, že „takový středověk“ už máme dávno za sebou.

Bolestný příběh

Druhá rovina našeho problému vězí v tom, že se bráníme uvěřit tomu, čeho všeho zlého je člověk schopen, k čemu ochoten - a proto vedle vlastních hříchů nejsme schopni dohlédnout ani na zrůdnou tvář islamistického fanatismu. Jako jeden příklad z mnoha dám svůj oblíbený časopis Respekt, z něhož se nechtěně stává zdatný společensko-zábavný týdeník. Nedávno jsem zde luštil názor jednoho z redakčních Měsíčňanů (čti: kavárenský intelektuál odtržený od reality), který v souvislosti s Malalou Júsufzai napsal, že Taliban je sice brutální, ale zabíjení dětí je i na něj příliš, to že nemá ve zvyku.

Už během čtení toho intelektuálního výronu jsem si s těžkým srdcem vzpomněl na muslimky a muslimy, uprchlíky z Afgnánistánu a dalších zemí, s nimiž jsem hovořil po jejich příchodu do České republiky. Už jen poslech jejich vyprávění o chování Talibanců byl často více než bolestný – a oni jej žili.

Tak kupříkladu příběh paní Zakery, který jsme ve zkratce popsali společně s Věrou Roubalovou - ženou, které jsem manželem - v knize s názvem Příchozí.

Zakera měla rodinu, muže a devět dětí. Jednou k nim domů vtrhli Talibanci, kteří měli tehdy pod kontrolou skoro celý Afghánistán. Přímo před očima Zakery i dětí zavraždili jejího muže a nejstaršího syna. Potom jeden z Talibů vzal Zakeřino měsíční miminko za nohy a mlátil jím do zdi, dokud nebylo mrtvé. A, aby toho nebylo dost, zabili ještě dalšího manželova příbuzného a jeho ženu. A surově, skoro na smrt, zbili i paní Zakeru. Důvod? Manžel nebojoval v řadách Talibanu (nebojoval na žádné straně).

Od té doby se prudce zhoršil zdravotní stav Zakeřiných dcer. Azima, v době, kdy jsme s ní hovořili, devatenáctiletá dívka po dětské mozkové obrně, se kvůli pokrouceným rukám a nohám pohybuje trhavě. Mluvit sice může, ale je hluchá. Sedmnáctiletá Rejma po popsané události začala trpět epileptickými záchvaty a přestala mluvit. Zakera i poté žila ve stavu stálého ohrožení. Byla bez muže, zároveň podle pravidel nastolených Talibanem nesměla bez mužského doprovodu opustit dům, nesměla pracovat, byla tudíž bez prostředků. Starala se přitom o osm dětí. Zakera se proto rozhodla odejít z Afghánistánu s oběma postiženými dcerami, aby se o ně mohla starat, na odjezd se všemi dětmi nesehnala dost peněz. Ostatních šest dětí musela svěřit do péče příbuzným. Nakonec se s nimi shledala až po několika letech.

Paušalizace

Mnozí z nás ovšem, při našem neblahém zvyku všechno a vždy paušalizovat (a to je další náš velký problém), budou neustále dokola opakovat, že muslimové pro nás představují nebezpečí. Přitom by k poznání, že mnozí u nás žijící muslimové utekli ze svých domovů před jinými muslimy, fanatickými, stačilo několik rozhovorů s konkrétními lidmi.

A stačilo by se zamyslet nad tím, jak do našeho obrazu, který jsme si utvořili na základě generalizujících soudů a předsudků, zapadá muž, muslimský učitel, který učí svou dcerku a další dívky ve třídě, že muži a ženy jsou si rovni, přes veškeré riziko, které to obnáší.

Jak to vidí Afghánky

A, aby toho pořád nebylo dost, další z našich problému spočívá v tom, že namísto hlubší snahy o poznání se spokojíme s prostými symboly, což nám mimo jiné umožňuje i onu nešťastnou paušalizaci. Dívka bojující za práva žen nám (z našeho pohledu) symbolizuje hrdinství, proto takový příběh velmi rádi vstřebáváme a následně vydáváme za dostačující poznání skutečnosti. Afghánské ženy, alespoň některé, to vidí trochu jinak.

Opět  se Afghánským ženám nelíbí přílišný zájem světa o Pákistánku Malalu Júsufzai. Poukazují na to, že ony musejí agresivitě čelit denně a příliš se o tom nemluví. „Každý den jsou ženy a dívky v Afghánistánu zneužívány, znásilňovány, leje se jim kyselina do tváře, aby byly zohavené. Jenže o těchto dívkách nikdo nic neví," upozorňuje Elají Eršadová, která působí v afghánském parlamentu. Vláda se přitom podle ní o ženská práva vůbec nezajímá.

Členka horní komory afghánského parlamentu, nominovaná na Nobelovu cenu míru, Surája Parliková říká: „Chápeme Malalu lépe než kdokoli na světě. Naše vláda ale chrání ženská práva prázdnými slogany a nedělá pro ně takřka nic.“ Upozorňuje přitom na to, že jen několik dní před tím, než postřelili v Pákistánu Malalu, na východě Afghánistánu zabil Taliban dceru místního policisty. Jenže o tento příběh se nikdo nezajímal a úřady dokonce odmítly vraždu prošetřit. „Jak může afghánská vláda odsoudit útok na pákistánskou dívku a ignorovat takovou událost, jako je tahle?" táže se Parliková.

Jen minulý týden navíc v Afghánistánu zavraždili dívku, která odmítla prostituci. V září potom afghánské ženy šokovalo video, na němž je zachycená poprava mladé dívky. Po pádu Talibanu sice získaly afghánské ženy většinu základních práv, mohou třeba studovat, volit a pracovat. I když však ženy mají základní práva, nikdo nedohlíží na to, aby se dodržovala. A situace se zřejmě ještě zhorší, až se z Afghánistánu stáhnou jednotky NATO. (Tolik ČT).

Evropský Taliban
Fundamentalismus, namířený proti ženám, je v Afghánistánu evidentně prorostlý společností. V menším a nepatrně jinak ovšem můžeme tento jev sledovat i v Evropě, v podobě zhoršující se společenské atmosféry a nárůstu obliby populistických, xenofobních a anticiganistických myšlenek a jejich představitelů, taktéž fanatiků. Každé srovnání pokulhává… ale nezaškodí. Nelidé z „evropského Talibanu“ se již začínají srocovat k boji.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 14.Listopadu 2012, 13:12:51

Četl jsem rozhovor s nějakým Afgáncem, žijícím v Rusku. Na dotaz, proč se přestěhoval do země, která jeho zemi okupovala, řekl, že jeho země je v posledních desetiletích okupována téměř pernamentně. Rusové však byli ze všech okupantů jediní, kteří v zemi začali stavět fabriky, budovat infrastrukturu a hlavně rozvíjet školství. NATO a USA podle něj už jen bourali a zabíjeli.
Řekl bych, že současný systém přeje vzdělanosti méně, než tzv.socialistický. Hlupákům se jednodušeji vládne. Jenže primitivismus lehce sklouzne k náboženskému fanatismu. Ten je sice v zemích Západu také, ale čelí mu vzdělaná společnost, která je v Afganistánu téměř nulová. Všestranné vzdělání by pro Afgánce bylo mnohem více, než vlaky zbraní. Jen to není pro Západ takový byznys.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.