Čádory a burky

Důsledné prosazování hodnot Francouzské republiky a občanského principu v důsledku vede k vylučování těch, které by jimi měly být chráněny.

Když jsem chodila před patnácti lety ve Francii na gymnázium, francouzská společnost tehdy žila debatou o „čádorech“. Na všech úrovních se vášnivě diskutovalo o tom, zda se má zakázat muslimským dívkám nosit šátky zahalující vlasy do státní, a tudíž ze své podstaty nenáboženské školy.

Příznačné pro celou debatu je zmatení pojmů. Čádor je černý, dlouhý, splývavý kus oděvu, který zakrývá vlasy a tělo. Dívky ve francouzských školách však většinou nosily jen šátek přes vlasy, pro ten má arabština termín hidžáb. Později se ve francouzském mediálním diskurzu ustálilo sousloví islámský šátek a od snah používat arabských slov se upustilo.

Kauza „islámský šátek“ vypukla však už dávno před tím, v roce 1989, kdy jednotliví ředitelé škol začali z vlastní iniciativy vylučovat zahalené dívky. Státní aparát se k tomuto problému tehdy nevyjádřil jasně a v oběžníku, který reagoval na situaci, nechal odpovědnost na ředitelích škol s tím, že mají jednotlivé případy posuzovat individuálně.

V roce 1994 se přístup státu posunul. Tehdejší ministr školství v novém oběžníku rozlišuje mezi nenápadnými a nápadnými náboženskými symboly. Šátek v oběžníku řadí mezi ty druhé, aniž by jej ovšem v textu výslovně zmínil.

Ideály Francouzské republiky a občanský princip se podle oběžníku neslučují s ostentativními náboženskými symboly. Ty sice oběžník zakazuje, ale není zde řečeno, že by žáci, kteří je nosí, měli být vyloučeni. Vedení škol by mělo vyjednávat s rodinami, aby to pochopily, čímž odpovědnost znovu zůstává na ředitelích škol.

Protože se tehdy o zákazu tolik psalo a mluvilo a mně bylo líto dívek z muslimských rodin, které se právě díky vzdělání mohly snáze emancipovat, začala jsem na protest proti tomuto zákazu také nosit na hlavě šátek. Celkem zbytečně, ředitel naší školy se ukázal jako benevolentní a jediná dívka, která v naší škole tehdy šátek nosila, vyloučena nebyla a do školy chodila klidně dál. S šátkem na hlavě.

Stejné štěstí nepotkalo na sto dívek, které byly ze škol vyloučeny. Zhruba polovina jich pak uspěla u soudu, který rozhodl v jejich prospěch a ony se do školy mohly vrátit. Situace se stávala neudržitelnou, ředitelé škol se ocitali pod tlakem rodičů žáků z muslimských i nemuslimských rodin a dožadovali se jasné právní úpravy.

Jacques Chirac v reakci na vzniklou situaci zřídil v roce 2003 Komisi pro laicitu, kterou vedl Bernard Stasi, tehdejší francouzský ombudsman. Ta měla za úkol problém s definitivní platností vyřešit. Komise vyzpovídala řadu dívek, které nosily šátky a nakonec dospěla k závěru, že je třeba nošení šátků zakázat. Dovolávala se přitom především nutnosti striktního zachování nenáboženskosti ve státním školství, které dala přednost před svobodou vyznání.

A tak byl tedy schválen v roce 2004 zákon, který zakazoval nosit ve státních školách náboženské symboly, které jsou zjevné, viditelné a nošeny s úmyslem být vidět. Dívky, které dosud šátky nosily, se tomuto zákonu buď podřídily, nebo musely ze škol odejít.

Část z těch, které odmítly chodit bez šátku, začala studovat v zahraničí, jiné zůstaly doma a využily existujícího korespondenčního systému vzdělávání. Další začaly chodit do církevních škol – katolická církev byla od počátku proti zákazu nošení šátků. Přesná čísla neexistují, neboť nebyla vytvořená žádná bilance toho, jaký vlastně měl zákon dopad.

Dnes stojí Francie před dalším problémem. Jsou jím ženy, které nosí burku, tedy oděv, který zahaluje celé tělo i obličej. Francie opět diskutuje, tentokrát o tom, zda mají tyto ženy právo se pohybovat na veřejném prostranství, nebo zda by nebylo dobré omezit jejich přístup alespoň na některá místa.

Stejně jako v debatě o šátcích se používají nejrůznější nesouvisející argumenty od údajné ochrany žen před útlakem po strašení terorismem zahalených osob bez tváří. Zřejmé je jen to, že zahalené ženy nějakým způsobem obtěžují a vadí. Úvahy o nenáboženské škole se rozšiřují na teze o Francii jako nenáboženské společnosti.

Ať už je žen, které nosí burku, tři sta šedesát sedm nebo necelé dva tisíce, neměl by to být pro téměř třiašedesátimilionovou Francii takový společenský problém, aby se kvůli tomu muselo zákonem zakazovat nošení burky. A přeci je. Téma zahalování žen se na Francouze valí dennodenně z médií, až si připadají přesyceni. Bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou muslimové.

Nicolas Sarkozy v době, kdy byl ministrem vnitra, proslul mimo jiné tím, že při návštěvě předměstí obývaného z velké části přistěhovalci, řekl před novináři jedné paní na balkoně, a ukazoval přitom rukou na skupinku mladých lidí: „Máte dost této chamradi? Tak my vás jich zbavíme.“

Po volbách v roce 2007 inicioval celonárodní debatu o tom, co to znamená být Francouzem, kterou jako zavádějící, neplodnou a podporující xenofobii odmítla velká část francouzské společnosti.

A Nicolas Sarkozy se teď zasazuje o práva muslimských žen. Chce jim pomáhat, aby mohly žít důstojně. Odmyslíme-li si, že samotné nošení takového oděvu ještě nemusí být to nejhorší, co se ženě může v životě přihodit, je tu ještě mnohem podstatnější argument. Tyto ženy jsou na nošení šátku nebo burky zvyklé. Jsou s ním dokonce natolik srostlé, že bez něj by měly pocit, že jsou nahé.

Šátek či burka nebo kterýkoliv jiný takový oděv jim zajišťuje pocit bezpečí a některé ženy ho začnou dobrovolně nosit třeba po rozvodu, aby se uchránily nepříjemnému zájmu svého mužského okolí. Dívka nebo žena, která chodí zahalená v šátku nebo burce považuje tento oděv za jistý druh ochrany. Cítí se v něm bezpečně.

Jistě jsou tu i ženy a dívky, které se takto zahalovat nechtějí. Činí tak pod sociálním tlakem své rodiny a svého okolí. Těm však zaručeně nepomůže to, že jim bude fakticky zabráněno chodit do školy a nebo se dokonce pohybovat ve veřejném prostoru.

Ve skutečnosti se nejedná o boj za hodnoty občanské společnosti či Francouzské republiky a už vůbec ne o snahu pomoci muslimským ženám. Motivem těchto snah je xenofobie a iracionální strach z jinakosti. Tyto kroky jsou ospravedlňovány také bojem proti islámskému fundamentalismu. Ve skutečnosti však vedou pouze k rozdělení společnosti a fundamentalismy všech typů jen podporují.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jan Černý - Brno

Úterý, 9.Března 2010, 17:53:20

Sašo,
a co myslíš, že se skrývá za změnou Sarkozyho postoje?

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Úterý, 9.Března 2010, 20:41:23

Honzo,
on svůj postoj nezměnil. To je jeden a ten samý projev téhož. (Pokud tedy reaguješ na můj text a nikoliv na poslední události ve Francii, které jsem do něj už nezahrnula.) Tím, že zakáže ženám nosit burky, jim ve skutečnosti uškodí. Kvalifikované odhady říkají, že těch žen je méně než 400, téměř všechny se vyjadřují někdy do médií, často jde o ženy, které žijí bez partnera. Jsou to ženy s jasným politickým názorem, který se nebojí sdělovat světu, žádné chudinky. Ten zákaz (který tedy nakonec asi stejně nebude) by spíš poškodil vztah muslimů a nemuslimů. A zvýšil by napětí. Sarkozy to sice takto asi nevnímá, on si zřejmě myslí, že represí dosáhne poslušnosti, ale rozhodně ty řeči o feminismu, ženských právech atd. atp. jsou naprosto zástupné. To říká jen proto, aby to lépe znělo a mohl se opřít o ty bájné republikánské hodnoty a hodnoty občanské společností, kterým ale sám nevěří.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Středa, 10.Března 2010, 07:32:9

Ve Vídni byly před 30 lety ošátkované ženy a dívky poměrně řídkým jevem. Dnes jsou jich desetitisíce. Nevím jak ve Francii, ale zde rozhodně nejde o jejich subjektivní pocit bezpečí. Před násilím otců a bratrů je jakákoli forma odívání jistě nechrání. Většina z nich se tradičním tlakům podrobuje spíše navenek. Tj. nejsou s ničím srostlé. Stačí se podívat, kolik kosmetických prostředků používají. Tedy, v jistém ohledu, také žádné chudinky.

Xenofobie není výsadou tzv. většinové společnosti. V přistěhovaleckých menšinách má mnohem větší intensitu. Vysvětlovat to "obranným reflexem", tedy objektivním ohrožením, je mylné. Přivezli si ji z domova, kde měla neméně hluboké kořeny, než v zemi, kam se uchýlili. Strach z jinakosti nemusí být nutně iracionální. Může za ním být prostá nechuť k mentální zatvrzelosti a často i nekulturnosti. - Zastánci tzv. "multikulturalismu" skutečné společenské a politické problémy a konflikty jen zamlžují.

Negramotný rolník z Anatolie není, alespoň v první době, své hostitelské zemi velkým kulturním přínosem. Nicméně má šanci se jím stát: bude-li svým dětem vštěpovat respekt k ostatním lidem a, v lepším případě, i úctu ke vzdělání. - Obávám se, že nové generace přistěhovalců v tomto ohledu, na rozdíl od svých předchůdců, své šance většinou zahazují.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.