Sedmá generace uzavřela svůj dvaadvacátý ročník číslem, které se věnuje základnímu ekologickému problému dneška: změnám klimatu. Přesněji řečeno, redakce se pokouší nalézt odpověď na otázku, proč navzdory skutečnosti, že problém je nesporný a jeho naléhavost se prohlubuje, ustupuje z ohniska pozornosti a veřejná debata o něm spíše slábne.

V základním článku čísla Vlažné debaty o horké budoucnosti se tím zabývají Vojtěch Pelikán a Zuzana Vlasatá. V textu, který sympaticky hledí za obzor krotkých metod, k nimž se v poslední dekádě uchýlilo tuzemské ekolgické hnutí píší o paradoxním důsledku kodaňské konference: „Desítky tisíc aktivistů, kteří se na ni sjely, prošly společnou deziluzí. Na jejím základě dospěla poměrně značná z nich k přesvědčení, že, co si neuděláme sami, to za nás politici rozhodně nedoženou. Vyhodnotili, že větší smysl než lobbing má za současných podmínek občanský tlak a přímé kolektivní akce.“

Neadekvátní reakci společnosti na změny klimatu se věnují i další texty. Jiří Jeřábek líčí protestní hladovku, kterou na konferenci ve Varšavě držel šéf filipínské delegace Yeb Sano, k níž se přidala řada aktivistů občanských organizací. Nestor české ekologické politiky Bedřich Moldan se v závěru svého textu ptá: „Projeví světová komunita dostatek odpovědnosti vůči planetě a příštím generacím, aby našla cestu k potřebným „zero emissions“?

Nový předseda Hnutí DUHA Karel Polanecký připomíná, proč smysluplným příspěvkem k překonání změn klimatu nemůže být jaderná energetika. Simona Horká na příkladu Dolního Rakouska přibližuje, jak lze vzít hrozící kolaps globálního klimatu vážně na úrovni regionu velkého, jakou jsou naše kraje.

Téma uzavírá rozhovor s Naomi Kleinovou, která v něm rovněž kritizuje příliš konformní strategie velkých ekologických organizací: „Řekla bych, že velké ekologické organizace upadají do hluboké bezvýznamnosti. Některé sice dostávají od korporací a bohatých sponzorů a nadací spoustu peněz, ale celý jejich model je v krizi.“ Kleinová radí vrátit se ke konfrontačnímu aktivismu, který se opírá o konkrétní místní projevy globálních problémů.

Mezi dalšími texty v čísle upoutá reportáž Jana Miesslera a Alejandrou de Leon z Guatemaly, kde spolu navštívili vesnickou komunitu, která už dva roky nenásilně brání snahám nadnárodních těžařů otevřít zlatý důl. Sebastian Freulon se ohlíží za svou letošní cestou po 27 evropských národních parcích. Vedoucí lesního programu Hnutí Duha Jaromír Bláha popsal svou zkušenost z kongresu Wild 10, který se věnoval ochraně divočiny.

V seriálu Zelené srdce představuje Jan Dostalík moderního architekta Josefa Karla Říhu, který hledal způsoby, jak chránit a kultivovat umělé i přírodní prostředí. V závěru autor cituje z Říhovy knihy Země krásná, vydané roku 1948: „Kdyby pokračovalo dnešní divoké zastavování obytnými domky, průmyslovými stavbami a různými technickými díly, kdyby měly chaos a napětí současného života nadále měnit naše okolí, stal by se život v něm časem velmi trapným.“

Jak se vzepřít tendenci úpadku k životu velmi trapnému, zkoumá Sedmá generace důkladně prakticky v každém čísle. Tentokrát přináší fascinující reportáž Marie Fareh z britského městečka, jehož obyvatelé začali společně obdělávat obecní pozemky. Článek vychází v Deníku Referendum v rámci spolupráce s redakcí SG.

Závěr čísla patří jako obvykle kultuře: Jan Hokeš vyzdvihuje knihu Billa McKibbena Zeemě, Zdeňka Petáková oceňuje dílo Člověk v pokorném závazku vůči světu Zdeňky Sokolíčkové. Dokument Ivo Bystřičana o peripetiích výstavby dálnice D8 představuje Vojtěch Pelikán, který režiséra následně vyzpovídal v rozhovoru s dobově příznačným názvem Nikdo nechce nic řešit.

Seznam všech článků čísla najdete zde. Tištěnou verzi Sedmé generace si můžete zakoupit na jednom z prodejních míst. Informace o předplatném 7.G najdete tady.