Organizátorům letošního Vegetariánského dne v pražském Toulcově dvoře se povedl kardinální úlovek: jejich pozvání přijal Sid Thomas (* 1951), britský aktivista radikální ochranářské organizace Sea Shepherd, se kterou celou loňskou zimu v antarktických vodách v přímých akcích bránil japonským velrybářům v lovu velryb.

Jaký byl váš osobní úkol?

Jsem strojař a měl jsem na starosti techniku na naší vlajkové lodi Steve Irwin. Ale než jsme vypluli, strávil jsem dva měsíce manuální dřinou na jiné naší lodi Bob Barker. To je tanker, mimochodem paradoxně dřív sloužil norským velrybářům, jehož gigantické nádrže bylo před misí potřeba ručně vyčistit…

Takže jsem svůj přesun na Steva Irwina přivítal s opravdovým potěšením; a pak jsme zvedli kotvy. Nejdřív jsme pluli na sever, abychom uprostřed Pacifiku vyzvedli našeho kapitána Paula Watsona, a s ním na palubě jsme zamířili na jih k Novému Zélandu. Po několika týdnech plavby jsme spatřili první ledovec. A pak další. A další…

Proti nám se z vody vynořovaly ledovce všech myslitelných tvarů, všech velikostí… opravdu berou dech. Myslím, že na světě nic tak úžasného jako ledovcová krajina neexistuje. A pak jsem uviděl svoji první velrybu. Byl jsem odhodlaný udělat všechno pro to, aby je velrybáři nedostali, a podobně to cítila celá posádka. To ale vyžadovalo jeden malý detail: najít Japonce.

Jak se hledá velrybářská loď na území o tisících čtverečních kilometrů?

Co byste tak řekla? Těžko! To území je skutečně obrovské. Naše čtyři lodě ho propátrávaly celé týdny, než jsme konečně objevili japonskou harpunářskou loď, jak se plaví asi míli od nás. Hurá, fajn, ale to nestačilo: museli jsme najít tovární loď Nisshin Maru, která velryby zpracovává.

Jenomže harpunáři Nisshin Maru samozřejmě varovali, takže jsme se honili v nekonečném ledovém oceánu jako kočka s myší. Ale nakonec jsme je přece jen vypátrali. Japonci měli celkem tři harpunářské lodě, tuhle mateřskou loď, bezpečnostní loď a jeden tanker. A právě na ten jsme se soustředili v rámci jednoduché logiky: když nenatankují, nebudou mít palivo na plavbu. Když nevyplují, nebudou zabíjet. Rozhodli jsme se nedovolit jim natankovat.

Viděla jsem na YouTube ve Whale Wars, sérii o vaší činnosti, kterou vysílá Animal Planet, že si to velrybáři nenechali líbit. Třikrát větší tovární loď vás přitlačila na tanker a vypadalo to, že vás prostě rozmáčkne. Bál jste se?

Důvěřoval jsem kapitánovi a kolegům... Ale pak slyšíte Japonce ve vysílačce a víte, že to myslí vážně.

Před třemi lety během jiné operace velrybáři doslova rozřízli vejpůl náš katamaran, prostě přes něj přejeli, jako když tank přejede autíčko. Málem utopili pět lidí. Tak člověk přemýšlí, kam až zajdou tentokrát...

Víte, v Antarktidě je taky dost zima, takže když vypadnete z lodi do vody, celkem není co řešit…

Jenomže když už jedu na takovouhle misi, jaký by mělo smysl v rozhodující chvíli couvnout? A nakonec, větší strach jsem vlastně měl, když jsem v Anglii sabotoval lovy na lišku. Jdou po vás velcí rozzuření chlapi s klacky a hodlají je použít. Proti honům jsem se angažoval řadu let a než jsme prosadili jejich zákaz, umřeli dva lidi, kluci, jednoho z nich přejeli náklaďákem, ačkoli všichni volali na řidiče, že je tam člověk, ať zastaví… nikdy nebyl odsouzen.

Oproti tomu během kampaní Sea Shepherd nikdo nepřišel o život ani nebyl zraněný. Dáváme si obrovský pozor na to, aby všechny použité metody byly ještě v mezích zákona. Nikdo z našich řad taky není trestně stíhán, tedy kromě kapitána Watsona, jen pár lidí bylo zadrženo na japonských lodích, například když si to kapitán toho našeho potopeného katamaranu šel vyřídit s jejich kapitánem ručně. Pak strávil čtyři měsíce v japonské vazbě.

Byla kampaň Zero Tolerance úspěšná a jaká je vlastně vaše „statistika“?

Nejúspěšnější od začátku našich misí na ochranu velryb! Japonci měli v této sezoně naplánováno zabít 1020 velryb. Zachránili jsme jich 932! Během devíti kampaní zachránila Sea Shepherd asi pět tisíc velryb.

Loňskou zimu asi daly japonské podniky na zpracování velrybího masa zaměstnancům dost neplaceného volna…

Vždyť to stejně nikdo nejí! Velrybinu vyhledává prakticky jenom starší generace a bez státní podpory by celé odvětví zkolabovalo. Mimochodem, víte, že lov velryb podporují penězi z fondu na oběti tsunami? Velrybáři dostali nejmíň deset milionů dolarů, které měly jít lidem v nouzi. To je neskutečné.

Máte v posádce Japonce?

Ovšemže ano! Posádka je z celého světa, muži a ženy zhruba půl na půl, a hlavně, ty ženy nejsou žádné slečinky; i věkově je to různé, některým členům je dokonce ještě víc než mně. Hlavnímu inženýrovi je ovšem osmadvacet, vypadá jako Clark Gable v Severu proti Jihu, na jednom lýtku má vytetovaný název své oblíbené trashmetalové kapely a na druhém Go Vegan.

Nebo Carolina, neuvěřitelná brazilská fotografka, která fotila, i když to vypadalo, že se do dvou minut potopíme. V Sea Shepherd jsou až na pár výjimek pobírajících malý plat samí dobrovolníci, kteří se za vlastní musí i dopravit do přístavu. Zato na moři dostávají takovou spoustu úžasného veganského jídla, kolik jenom snědí. Věřím jim asi víc než komukoli jinému na světě.

Bitva se vede i právně a tady, zdá se, prohráváte. Kapitána a zakladatele Sea Shepherd Paula Watsona stíhají dvě země, hledá ho Interpol, nesmí se vylodit a už rok žije na moři v jižním Pacifiku. Americký soud zároveň loni v prosinci vydal příkaz, že Sea Shepherd se nesmí přiblížit japonským velrybářským plavidlům víc než na 500 yardů. Bráníte velryby i právně?

To byl hodně zvláštní rozsudek, i proto, že ze tří soudců byl jeden Japonec a druhý působil fakt podezřele. Nehledě na to, jak vůbec můžou USA rozhodovat o tom, co se bude dít ve velrybí rezervaci v Jižním Pacifiku!

Naopak my nedočkavě čekáme na výsledek soudního sporu u Mezinárodního soudu v Haagu, který má určit, jestli jsou japonské aktivity v rezervaci legální. Zákaz lovu velryb platí od roku 1986, výjimku „na výzkum“ mají Island, Norsko a Japonsko a my chceme, aby tyhle pokrytecké, pytlácké praktiky skončily. Rozhodnout by měli v prosinci.

Než Paul Watson založil v roce 1977 Sea Shepherd, působil v Greenpeace, odkud ale odešel, protože na něj nebyli dost radikální. Greenpeace dnes tvrdí, že právě vaše přímé akce tlačí Japonce ke zdi a ve výsledku oddalují řešení situace. Co si o tom myslíte?

Že se šílenci se vyjednávat nedá. Kdybychom nedělali právě to, co děláme, ty tisíce velryb by dneska neplavaly kolem Austrálie, neměly by mladé, ale byly by mrtvé. S tímhle se musí vyrovnávat každé hnutí za práva zvířat. Můžete psát petice, pořádat demonstrace a doprošovat se; ale když to nefunguje, je potřeba udělat něco reálně a OPRAVDU je zastavit.

Je to jako s tuňákem ve Středomoří. Lidi tak dlouho říkali, „ehm, prosím vás promiňte, nechcete s tím šíleným výlovem náhodou přestat?“, až skoro vyhynul. Je potřeba tam jet a ty sítě přeřezat. Kapitán Paul Watson říká, že my jsme piráti soucitu, oni piráti chamtivosti.

Co to ve vás je, co vás nutí jít do přímých akcí?

Já tomu říkám gen soucitu. Myslím, že je to normální genetická mutace, že si neseme soucit v DNA. Kdyby mi spadla vosa do tohohle piva, vylovím ji, osuším a budu doufat, že se vzpamatuje a odletí. Já samozřejmě respektuju, že má někdo na ochranu přírody jiný názor než já — jenom to při nejlepší vůli nedokážu pochopit.

Ty informace máme totiž k dispozici všichni. Každou hodinu jsou úplně zbytečně zabíjeny miliony zvířat a já se na to mám jen tak dívat? Je to nekončící Treblinka a tomu, kdo říká: „To přece nemůžeš srovnávat!“, odpovídám: samozřejmě že můžu! Jde přece o to, že zvíře cítí stejně jako my.

Když jde prase na porážku, třese se hrůzou a intenzitu jeho emocí zřejmě za dvacet let dokáže nějaká laboratoř vědeckým vyhodnocením mozkové činnosti. Na to ale nepotřebuju být vědec! Stačí se mu podívat do obličeje. A když to někdo nevidí…

Když jsme po splněné misi odjížděli domů, vynořily se vedle naší lodi dvě velryby, podívaly se na nás takhle z boku a normálně nám zamávaly ploutvemi; až se mi z toho zježily zbylé vlasy na hlavě.

Rozhovor vyšel původně v Sedmé generaci 5/2013. V Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce mezi oběma médii.