Váš názor je pro nás důležitý

Společně s 12 evropskými mediálními partnery jsme součástí projektu PULSE: evropské iniciativy podporující mezinárodní novinářskou spolupráci.

Napište nám do dotazníku, co z dění v Evropě vás nejvíce zajímá, o jakých zemích byste chtěli číst více nebo nám dejte tip na témata, kterých jsme si zatím nevšimli.

Otevřít dotazník

Kdo chce klimatickou spravedlnost?

Jan Blažek, Mikuláš Černík

Letošní dosti neúspěšný klimasummit probíhající od 11. do 23. listopadu ve Varšavě doprovázely četné protesty. Dva čeští aktivisté shrnují postřehy z jednoho z nich.

Jeden náš kamarád říká, že člověk by měl být alespoň jednou za rok na pořádné demonstraci. Sehnat skupinku lidí z České republiky, která by chtěla jet vyjádřit svůj nesouhlas s podobou jednání o řešení klimatické změny v sobotu 16. listopadu do Varšavy však nebylo jednoduché. Hovořit o malé velikosti českého aktivistického rybníku a termínovém krytí s tuzemskou velkou demonstrací (o stejném víkendu proběhla v Praze důležitá blokáda neonacistického pochodu) by nemělo být na místě. 

Jakoby o Summitu OSN COP19 ani nikdo nevěděl, zprávy v nejen českých médiích se spokojily s informativní tezí, že summit je. O zhruba dvou tisících ekologických aktivistech, kteří přijeli s nekonečnými zlobbovanými jednáními vysoké diplomacie vyjádřit svůj nesouhlas, jste se mohli dozvědět až po události a snad pouze z fotorelace v polském levicovém deníku Krytyka Polityczna.

K málokomu se dostaly i mobilizující zprávy o filipínském delegátu Naderevu Saño držícímu po dobu konference třináct dní protestní hladovku za prosazení dostatečně ambiciózní klimatické rezoluce. Reálné dopady klimatické změny v tajfunu Haian nedaly zřejmě Sañovi možnost držet se konvenčních prostředků diplomacie.

Nakonec i z poněkud roztříštěných informací od organizátorů pochodu se dalo očekávat, že Kodaň 2009 se opakovat nebude. Na Pochod za klimatickou a sociální spravedlnost jsme tak vyrazili v počtu tří lidí!

Průvod organizovaný klimatickou koalicí, belgickým Hnutím za sociální a klimatickou spravedlnost a polskou Fundacja Strefa Zeleni, začínal ve dvě hodiny odpoledne před impozantní stavbou Paláce kultury. Významnou část protestu tvořili účastníci organizované jízdy vlakem z Bruselu, kterých bylo zhruba sedm set.

Speciální vlak lze chápat nejen jako symbol klimaticky přijatelné dopravy, důležitějším motivem pro jeho vypravení, a nutno dodat i aspektem jeho oblíbenosti v belgických aktivistických kruzích (do Varšavy společně vyrazilo třicet pět iniciativ, organizací a institucí, jmenovitě např. Belgická strana práce, Mladí zelení, Mladí antikapitalisti, aj), je revolučně-síťovací potenciál, který skýtá několikahodinová cesta naplněná workshopy, odbornými diskuzemi či přípravou transparentů.

Před Palácem Kultury se Belgičané připojili k demonstrantům z polských lokálních sdružení, ale také například k členům Panafrické aliance pro klimatickou spravedlnost. Kromě odstínů zelené a červené barvy byla viditelná i loga organizací, jako například Oxfam, Přátelé Země, Federace Mladých zelených, Greenpeace a dalších. Těm pak takřka o týden později nezbylo po neodpovědných jednáních nic než opustit kongresové sály fotbalového stadionu Legie Varšava, kde se konference konala.

Oproti propracovaným maskám a transparentům jednotlivých skupin, byla naše trojčlenná skupina o dvou na místě nasprejovaných transparentech marginální, nicméně průbojné sdělení nám umožňovalo prostupovat mezi různými vlnami průvodu a lépe si utvořit obraz o davu, jehož jsme byli součástí.

Pochod vedl z centra města přes Vislu okolo stadionu do blízkého parku, kde událost gradovala alternativním klimatickým Hyde parkem. Poklidný průvod lemovaný policejním doprovodem nevyvolával mnoho reakcí, nanejvýše pozitivní úsměvy a mávání z oken. Lze však říci, že chladnou Varšavu nijak zvlášť klimatická demonstrace, ba dokonce summit samotný neprobudily.

Vyšší participaci místních obyvatel zřejmě ovlivnil strach z revolty podobné například jednání MMF v Praze, a také atmosféra po pondělních patnácti minutách slávy polských neonacistů při „oslavě“ Dne nezávislosti (11. listopadu), kdy zapálili Duhu - instalaci na podporu LGBT hnutí. Neonacisté se však v klimatickém odpoledni neukázali.

Řečnění v Hyde parku probíhalo tempem dvou minut na příspěvek. Na začátku mluvili účastníci summitu, kteří oceňovali snahu demonstrantů tlačit delegáty k odpovědnému rozhodování. Rozdíl mezi debatou pod otevřeným nebem a neodpovědným jednáním uvnitř sálů byl očividně markantní. Nedostatek odvahy delegátů se projevil i jejich neúčastí na pódiu. Nedostatek odvahy je ale i ignorancí skutečného dění, projevů přímé demokracie, i dopadů klimatických změn na lidská společenství.

Publikum projevovalo solidaritu s dotčenými a podporovalo své řečníky, jakkoli se nám mohlo zdát, že některé příspěvky působily odevzdaně a příliš adresně do budoucna - na pařížský COP21 v roce 2015. Bučení si však vykoledovali sponzoři Summitu (mj. Arcelor Mittal. Emirates či Alstom), kteří jsou činiteli klimatické změny v první linii, a tedy i viníky neutěšené situace na Filipínách či třeba v polském Zuralowě.

Pamatujete si ještě hanlivé označení „melouni“, kterým popisovala internetová stránka Antimeloun zelené hnutí? Zelení navenek, rudí uvnitř. Barevná souhra vlajek v pochodu zbořila hanlivost tohoto označení. Dav není jednotlivec a stejně tak mísení červených a zelených vlajek neznamená jednolitou melounovitou hmotu. Nedá se říci, která barva je na povrchu a která uvnitř. 

Krásné plakáty a bannery jakoby lidi rozdělovaly, stejně tak i slogany, jakoby protestovaly dvě skupiny proti různým věcem. Změnit systém, nebo nechat uhlí v zemi je přeci jen trochu rozdílný požadavek. I přesto tito lidé našli společnou cestu, spolupracovali a dožadovali se změny. Jejich spolupráce rozhodně nebyla znouzectnost. Rozdílnost totiž tmelil dohromady respekt. Červená i zelená k sobě patří, i když nesplývají dohromady.

Globální změny klimatu nejsou záležitostí pouze zelené politiky, jejich řešení je záležitostí spravedlnosti. Naše spontánnost nám dovolila procházet skrz celý průvod a cítit se všude jeho součástí. To je pro nás skutečná podoba demokracie, zhmotnění sloganů, které zněly cestou. Co chceme? Klimatickou spravedlnost! A kdy jí chceme? Teď! Ptáte-li se jak vypadá demokracie, odpovídáme, že vypadá takto. Čas vyprchává, tak začínáme křičet. Změnit systém a ne klima!

Čas ovšem vyprchává již nějakou chvíli, o čemž zúčastnění demonstranti moc dobře vědí. Poselství některých mluvčích, že důvodem varšavské demonstrace bylo především setkání a síťování pro důležitou (a konečnou) akci v Paříži 2015, můžeme chápat značně odevzdaně. S tímto výsledkem se nemůžeme spokojit! Podobná slova jsme slyšeli i před čtyřmi roky v Kodani. Z Belgie dali jasně najevo, že spolupráce červených, zelených i černých je možná. Do Paříže tím spíše nemůžeme jet pouze tři!