Sevřeni v kleštích, nakonec karneval

Pavel Baloun, Tomáš Bek

Tomáš Bek a Pavel Baloun se vrací k antifašistické blokádě, která proběhla 17. listopadu. Jejím cílem bylo také projevit znepokojení nad stavem společnosti, v níž stále více rezonuje touha po zavedení opatření vůči některým skupinám obyvatel.

V neděli 17. listopadu svolala Iniciativa Ne Rasismu! demonstraci na Jungmannovo náměstí. Nepřišli jsme po boku politiků klást věnce a zapalovat svíčky na Národní třídu, kde před více než dvaceti lety studenti společně dali najevo svůj nesouhlas s opresivní komunistickou diktaturou. Přišli jsme protestovat proti šíření neonacismu a fašismu ve společnosti, a tím i aktivně uctít památku těch, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů v roce 1939.

Paměť, historické vědomí, ale zároveň vztah k současnosti nás vedly k odsouzení následovníků nacistů, kteří se sešli jen několik desítek metrů od nás na Václavském náměstí. Chtěli jsme připomenout nejen známé události z dějin třetí říše, ale také upozornit na dobovou tendenci vylučovat a kriminalizovat některé skupiny obyvatel s údajně jiným „původem“, „rasou“ nebo sociálním statusem.

Zpočátku naše setkání vypadalo jako čekání na Godota, který se zase jednou zapomněl a ne a ne přijít. Hluchá místa vyplňovala jen hudba ze soundsystémů. Někdo si krátil chvíli cigaretou, jiný čajem, další se bavili s lidmi kolem sebe.

Chvíli před třetí hodinou konečně zazněly první projevy, pak se zase stálo a čekalo. Z ničeho nic se dav dal do pohybu. Nejdřív jen ostýchavě, po chvilce se ale s plnou rozhodností vydal do ulice 28. října, aby zablokoval trasu náckovského pochodu.

To se podařilo, Godot přišel a zhruba 600 lidí dalo nejen svou přítomností, ale i skandováním hesel jako „No pasaran!“, „Nedej náckům žádnou šanci!“ nebo „Náckové neprojdou!“, jasně najevo, že tudy to dneska nepůjde. Policisté však nelenili a společně s neonacisty se domluvili na odklonění průvodu. Měli náš pochod obejít a o dalších pár set metrů se připojit na Národní třídě zpět na původně ohlášenou trasu.

Takovou strategii jsme samozřejmě mohli tušit, nicméně na místě vyvolala informace zmatek, který se nakonec přetavil ve spontánní přesun právě na Národní třídu. Tam nás zastavil a z obou stran obklíčil kordon policistů. Sevřeni v kleštích jsme čekali, co se bude dít.

Policie si zřejmě nedovolila na výročí 17. listopadu, v ulici spojené s bitím studentů násilně zasáhnout. Raději nás podržela, počkala, než se neonacisté dostatečně vzdálí a poté nás konečně nechala se vydat na pochod. A tak jsme si ve večerních hodinách s průvodem připomínajícím pouliční karneval prošli trasu neonacistů.

Kdo je to Godot?

Nedělní akce však není definitivum. Přesto, že se zdá, že poskytla odpověď (neonacistům), nastoluje podle našeho názoru spíše otázky. Otázky, se kterými bychom se měli umět vypořádat. Máme-li si získat důvěryhodnost, musíme se ptát, jaké to celé mělo smysl? Proč blokovat pochod neonacistů? Byla blokáda úspěšná? Proč záměrně porušovat zákon a vystavovat se dobrovolně potenciální policejní agresi?

Začněme tou poslední. Co nás opravňuje porušit zákon a „brát spravedlnost do vlastních rukou“? Předně bychom měli říct, že nejsme toho názoru, že legalizací našeho postoje, tedy zakázáním pochodu neonacistů, bychom dosáhli svého cíle.

Jak se můžeme dozvědět z psychoanalýzy, potlačený jev se málokdy rozplyne v nenávratnu, ale daleko pravděpodobněji se přenese do budoucnosti a navrátí se posílen. Se zákazy a cenzurou má naše společnost bohaté zkušenosti, a proto se nám nejeví ani jako správné ani jako taktické nabídnout neonacistům luxus potlačeného názoru, který z nich udělá novodobé disidenty.

Na ty už si přeci dnes hrají. „Diktát politické korektnosti“ se jim zdá jako vhodný argument a otevíráním Pandořiny skříňky anticiganismu na svou stranu získávají většinovou společnost. Zastávají se lidí v otázkách, kde nachází podporu a pochopení a které se právě chápou jako potlačované. Potlačení má ovšem v jejích očích a očích lidí, kteří se na jejich stranu přidávají nádech zákazu, ne odsouzení. A to je právě kámen úrazu.

Neonacismus se stejně jako fašismus každodenního dne musí rázně odsoudit. Zákazy se jeho nebezpečí nezbavíme. Zákaz je totiž výkon abstraktní moci, která má v případě, kdy je člověk přesvědčen, že jeho porušením koná správně, jen malou míru legitimity, a proto je odhodlán ho čas od času překročit.

Odsudek je na druhé straně otevřeným projevem vůle kolektivu, který v případě, že se ve společnosti rozšíří, má své důsledky pro jedince a jeho každodenní život.

A právě proto jsme čekali na Godota, proto jsme blokovali pochod neonacistů. V momentě, kdy se ve společnosti šíří anticiganismus a kdy se na náměstích křičí po řešeních v režimu dohlížet a trestat, který má dopadat na ty, které společnost vylučuje pro jejich barvu pleti, právě tehdy je potřeba dát zřetelně najevo svůj odsudek. Blokáda je prvním a důležitým krokem.

V době, kdy se protestní hnutí vybíjejí v diskuzích ve virtuálním prostoru anebo prezentují v médiích, jsme považovali za důležité překročit svůj stín a vstoupit do fyzického veřejného prostoru a své gesto proměnit v něco víc. Nechat tak jako před třemi týdny v Ostravě neonacisty zakusit, jak chutná porážka. Dát jim to pocítit takříkajíc na vlastní kůži.

Je otázka, jestli se nám to bezezbytku povedlo. Při pohledu na 17. listopad můžeme říci, že jsme dosáhli symbolického vítězství: nejenže neonacisté museli jít oklikou a spoléhat přitom na ochranu policie, ale také jsme prošli stejnou trasu. Na vítězství absolutní, úplné zablokování neonacistického pochodu, by nás muselo být větší množství a navíc roztroušeni po centru Prahy.

Nemělo by zároveň zapadnout, že jsme nepřišli pouze kvůli náckům. Neříkáme, že největším problémem současné české společnosti jsou organizačně roztříštěné a na okraji se potácející skupiny neonacistů. 17. listopadu jsme demonstrovali také proto, abychom dali najevo naše znepokojení nad stavem celé společnosti, v níž více a více rezonuje touha po zavedení speciálních opatření vůči některým skupinám obyvatel.

Takzvaně slušní Češi volají po nahnání cikánů, bezdomovců a jiných „individuí“ do práce, jiní by je rádi poslali třeba na Mars a další zase do plynových komor. Chtěli jsme a nadále budeme poukazovat na nepříjemnou skutečnost, že tuzemská společnost vykračuje cestou fašizace. Sami tomu nechceme pouze tiše přihlížet. Symbolická blokáda pochodu Dělnické mládeže je pouze jeden ze způsobů, jak s fašizací bojovat.

Uznáváme, že mnoho věcí se nám nepodařilo anebo jsme je mohli připravit lépe a méně chaoticky. Máte-li připomínky, námitky a návrhy na zlepšení do budoucna, neváhejte nám napsat.

Na závěr bychom chtěli poděkovat všem, co se na akci podíleli. Všem, kteří nakonec dorazili a vytrvali až do konce. Společně jsme proti fašismu učinili první významný krok! Další budou následovat.

Autoři jsou členové Iniciativy Ne Rasismu! (www.nerasismu.cz)