Struktura nenávisti

Pavel Holubec

Společnost, v níž dominují konkurenční vztahy a kde platí „účel světí prostředky“, si vytváří hromosvod pro jevy, se kterými si neumí či nechce poradit. Tím jsou bezdomovci a zvláště Romové. Pokud si do nich kopnete, lze si to snadno morálně odůvodnit.

Anticiganismus je opět na vzestupu. Náckové pochodují v Duchcově, Českých Budějovicích i jinde. Internetem se šíří propaganda o zneužívání sociálních dávek a faktická segregace se už týká nejen bydlení a přístupu na pracovní trh, ale pokračují i snahy mnohých obcí o její uzákonění.

O příčinách tohoto kritického stavu se mluví už dlouho: ekonomický pokles, antisociální politika vlády, rétorika nepřizpůsobivých a společností se šířící pocit zmaru, založený na tom, že i přes veškeré úsilí se oficiální politika nejenže z tohoto zhoubného směru neodchýlila skoro ani o centimetr, ale právě naopak.

Jihočeský policejní ředitel hájí pokřik o černých sviních, Praha chce vykázat bezdomovce z MHD a nemalé množství občanů tomu když ne přímo tleská, tak alespoň souhlasně pokyvuje. A populističtí politici slibují, že půjdou ještě dál a důsledně.

V následující úvaze se nebudu zabývat ani příčinami tohoto stavu, ani konkretizovat návrhy na jeho řešení, ale pokusím se popsat složeninu vztahů, která umožňuje jeho reprodukci. Ačkoli tuto složeninu nenávisti chápu jako značně autonomní a samu od sebe vzniklou (emergentní), nepopírám, že velice dobře zapadá do jiných složenin a ani nevylučuji, že se hodí konkrétním lidem a organizacím v jejich strategiích.

Složeninu nenávisti takto nazývám proto, že mobilizuje v lidech to nejhorší: násilí, nenávist, závist, zlobu, frustraci, vztek, strach, ostrakizaci, nadávky, zklamání. Jak to ale dělá?

Základní postup je ten, který velice vtipně popisuje Jaroslav Dušek ve Čtyřech dohodách. Jmenuje se „metoda padajícího hovna“ a spočívá v tom, že vaše problémy přenášíte dál, na další lidi, zpravidla na ty, kteří jsou v nějakém smyslu „níže“ než vy.

Pokud například šéf udělá nějakou botu a nepřizná si, že to byla jeho chyba či nepozornost, začne se zlobit na své podřízené a vyčítat jim, že neodvedli dobrou práci, začne je úkolovat a jinak šikanovat. Ti však, vědomi si toho, že třeba i dělali, co mohli a jak nejlépe dovedli, nechápou, v čem je problém, a cítí se zneuznáni a nespravedlivě osočeni. Správná reakce je ta, že šéfa uklidní, vysvětlí mu svůj názor a pokusí se ho přivést k sebereflexi.

×
Diskuse
July 24, 2013 v 16.13
Moc hezký článek.
A především ta strukturní souvislost poptávky po hněvu vůči "nepřizpůsobivým" s poptávkou po "nepopulárních" vládních rozhodnutích by neměla zapadnout.
July 25, 2013 v 9.38
zároveň je to výzva
Souhlasím s Janem Černým a taky se mi nejvíc líbí ta samá část článku. Zároveň cítim, že viditelné projevy nenávisti, viditelná politika nenávisti jsou výzvy. Možná si méně uvědomuje naši společnou nemoc, dokud se neprojeví a veřejný projev je zároveň slabostí násilníka nebo mafiána, stáva se v tu chvíli viditelným i se stává viditelné celé podhoubí nenávisti, politické mafie, pak je ho možné označit. A je to šance se změnit.